Antisemitismus nebyl jeden

Je český politický antisemitismus 19. a 20. století něčím specifický, nebo byl jen jednou z verzí celoevropských fenoménů souvisejících se vzestupem národních států?

Antisemitismus hrál důležitou roli ve formování mnoha evropských národních států. Opíral se o středověké pověry a dlouhou historii diskriminace Židů. Tím měl zajištěnou jistou popularitu, jeho podstata byla ale jinde. Antisemitismus ve skutečnosti nebyl jeden. Jeho výhoda spočívala v jisté amorfnosti. Dal se využít k vyjádření celé řady politických a společensko­-ekonomických zájmů. Pokud chtěli křesťanští konzervativci v tažení proti liberalismu a dalším moderním společenským hnutím opevnit takzvané tradiční křesťanské hodnoty, sáhli po antisemitismu. Liberalismus byl představován jako židovský výmysl a Žid jako odvěký, morálně zvrhlý nepřítel křesťanů. To tu bylo dávno před zrodem moderního antisemitismu.

Sekulární nacionalisté, zvláště ti v mnohonárodních soustátích, se ovšem ve snaze šířit ideu etnocentrického národního státu chopili antisemitismu také. Někteří byli přesvědčení, jiní k tomu přistoupili pragmaticky a říkali, co podle nich chtěli slyšet takzvaní obyčejní lidé. Ve skutečnosti ale pomáhali šířit nové učení o nerovnosti ras, založené na biologických odlišnostech, sociálním darwinismu a eugenice. Navíc antisemitismus dokázal spojit odpor vůči liberálním ekonomickým elitám, mezi něž se v průběhu 19. století skutečně dostalo mnoho židovských rodin, s odporem k revolucionářům prosazujícím rovnostářskou, beztřídní společnost. Byl v jistém slova smyslu revoluční i konzervativní zároveň, a proto se výborně hodil pro budování moderního národního státu, postaveného na myšlence rovnosti členů národní komunity. Těm, kteří neměli žádnou moc, umožnil pocítit, že ji mají – a dokonce nad údajně světovládnými Židy. Neměl ale narušit společenskou hierarchii sociálních tříd.

Známá zkratka říká, že Židé se v 19. století přidávali k socialistickému hnutí, protože jim jeho emancipační politika slibovala rovnost. Vy jste ale psal i o přítomnosti antisemitismu v rámci českých revolučních nebo radikálně demokratických sil. Jak se takový antisemitismus projevoval a jak se slučoval s rovnostářskými nároky?

Hodně záleželo na tom, z jakého prostředí revolucionáři, potažmo socialisté vyrůstali. Není náhoda, že pro české socialistické hnutí bylo v tomto směru důležité, když do něj začali v devadesátých letech 19. století vstupovat vysokoškolsky vzdělaní intelektuá­lové s převážně středostavovským kulturním a sociálním zázemím. Byli organizačně schopní, uměření, orientovaní v politice, znalí zákonů a ovládali jazyky. Díky svým kořenům i studiu měli přátele v nacionalistických kruzích, někteří se v nich dříve sami angažovali. Dokázali položit socialistickému hnutí stabilní základy. Soustředili pozornost na volby, posléze i činnost v parlamentu a socialismus označovali jako „klidnou sílu“, která se vzhledem k zákonům dějin a neodvratnému krachu kapitalismu ujme dříve nebo později moci. Naopak násilí, ať už v ulicích, továrnách nebo v podobě revoluce, bylo stále více zpochybňováno a napadáno coby avanturis­mus. Čeští socialisté v tomto směru nebyli žádnou výjimkou. Nakonec to byly právě sociálně­demokratické strany, které tvořily jeden z hlavních pilířů mnoha nových národních států v Evropě.

Jak se levicoví Židé vyrovnávali s obrazem židovského světovládného kapitalisty, jenž patřil do tradičního antisemitského arzenálu?

Mezi zmíněnou nastupující elitou socialistů byla řada židovských rovnostářů, kteří v době sílícího antisemitismu neměli příliš mnoho šancí uplatnit se v politice. Byli to nakonec i oni sami, kdo obracel pozornost na židovské kapitalisty. Na univerzity pronikaly myšlenky sociálního darwinismu, nejen ty antisemitské, ale právě ony měly potenciál utvořit spolu s politickým aktivismem, národovectvím a snahou o popularitu výbušnou směs. Někteří socialisté uvěřili rasovému učení, jiní byli pouze oportunističtí. Typicky například dřívější člen českožidovského hnutí Lev Winter. Jako uznávaný právní teoretik a stratég sociální demokracie odmítal masivnější vstup Židů do strany po hilsneriádě (­1899–1900), jež byla největší antisemitskou kampaní, jakou české země před první světovou válkou zažily. Tvrdil, že mají špatný třídní původ, vstupují do strany jen ze strachu před sociálním vyloučením a hlavně představují problém v obdobích tvrdých protisocialistických tažení. Mezi sociál­ními demokraty byla ale řada lidí, například Bohumír Šmeral, kteří antisemitismus odmítali principiálně a neváhali proti němu veřejně vystoupit.

Se stereotypem levicových Židů pracuje i dehonestující termín „židobolševik“, jejž v politickém boji využívala především krajní pravice. Kdo a kdy jej začal používat?

Pojem se šířeji ujal až po převzetí moci ruskými bolševiky a revolučním dění v Bavorsku a Maďarsku. Navazoval ale na dřívější kampaně proti socialistům, o kterých byla řeč. Ty ale také nezačaly z ničeho. První, kdo na socialistické strany útočil, že jsou jen loutkami Židů a jejich světovládných choutek, byli takzvaní katedroví socialisté, kteří v posledních dekádách 19. století začali zkoumat dělnickou třídu na periferiích měst. Obávali se, že sociální situace dělníků a dělnic může přerůst z jednotlivých forem odporu a stávek v revoluci. Psali spisy o rozšířeném alkoholismu, takzvaném konkubinátu, snažili se prosazovat státní regulace a sociální zákonodárství. Zvláště ti, kteří se angažovali v politice, pak ukazovali na Židy mezi vůdci socialistického hnutí a tvrdili, že jsou původci mravní zpustlosti a protinárodnosti dělnické třídy. Souvislost mezi různými formami diskriminace si ne­­uvědomovali nebo nechtěli připustit.

V jednom polemickém textu připomínáte, že Masaryk sice sehrál kladnou úlohu v Hilsnerově procesu, ale nedělal to ani tak v zájmu českých Židů, jako spíše etnických Čechů, které chtěl odříznout od středověkých antisemitských báchorek. Můžete to trochu rozvést?

Masaryka vnímám jako zástupce katedrových socialistů. Nesklouzával k floskulím o socialistickém hnutí. Chtěl, aby se čeští socialisté vymanili z vlivu marxismu a svých německých soudruhů. Věnoval mnoho úsilí tomu, aby je přivedl – jak to sám vnímal – na realistickou cestu řešení sociálních otázek. V období hilsneriády opakovaně zdůrazňoval, mnohdy jistě i z taktických důvodů, že mu nejde o Židy, natož o Hilsnera, k němuž měl jako k tulákovi vysloveně odpor. Sám považoval rituální vraždu za součást středověkých pověr šířených katolickými klerikály, kteří podle něj chtěli udržovat český lid v nevědomosti a područí církve. Církvi, jako opoře zaostalého mocnářství a uzurpace českého národa, vyhlašoval neúprosný boj. To byl hlavní důvod jeho angažmá v celé kauze.

Mnohem později Masaryk říkal Karlu Čapkovi, že takzvaně lidovým, citovým antisemitou zůstal po celý život. A byl to on, kdo v osmdesátých letech seznamoval české čtenáře s dílem Édouarda Drumonta a tvrdil, že jisté zákonné omezení Židů je vzhledem k jejich rasovým vlastnostem žádoucí. Ohledně práv svůj postoj později přehodnotil, ale nikdy nevěřil, že se Židé mohou plně integrovat, a k velkému zklamání českožidovského hnutí preferoval jejich usídlení v Palestině.

V posledních letech se stále více mluví o takzvaném levicovém antisemitismu, jenž bývá spojován především s antisionismem a kritikou politiky Státu Izrael, což vede i k různým legislativním návrhům a posunům definice antisemitismu. Kdy se antisionismus stává antisemitismem a považujete jej za reálnou hrozbu, která svým způsobem definuje charakter současné radikální levice?

Začnu poslední otázkou. Ano, považuji. Pokud totiž levice přestane antisemitismus a jiné formy rasismu považovat za hrozbu, je to nejkratší cesta k tomu, aby si je osvojila. Nemuselo by jít o teoretický problém. Někdy stačí taktizovat s tím, co podle lídrů levicových hnutí a stran chce onen obyčejný člověk. Stávalo se to socialistům a komunistům v průběhu celého 20. století a v mnoha zemích světa. Často v okamžiku, kdy se snažili, jak alespoň tvrdili, sjednotit národ či etablovat svou moc ve státě. Nelze ale jen proto, abychom těmto tendencím zabránili, přijímat zavádějící definice antisemitismu. Mám na mysli zejména definici Mezinárodní aliance na památku holokaustu [International Holocaust Remembrance Alliance]. Ta má za cíl především zabránit kritice Izraele. Dělá to s tak naivní průhledností, že se proti tomu naštěstí zvedá stále silnější odpor odborné veřejnosti v Evropě, USA i v samotném Izrae­li, a to především na tamních univerzitách.

Z mého pohledu je nejdůležitější neustále upozorňovat na to, jak antisemitismus a rasismus obecně souvisejí a vzájemně se prolínají s dalšími typy diskriminace, s třídní nadvládou a patriarchátem. Ale také na to, jak jsou dnes lidé bojující proti diskriminaci obviňováni z antisemitismu ze strany těch, kteří jsou zastánci těch nejbrutálnějších forem potlačování svobody a lidské důstojnosti.