Tradice evropského vizuálního antisemitismu, jejíž počátky lze najít v raném středověku, pracuje s určitými motivy a stereotypy. Ty pevně zakořenily v našem podvědomí a v určitých situacích může docházet k jejich reaktivaci. Kde jsou hranice vizuálního antisemitismu? A co vlastně znamená vypadat jako Žid?
„Vypadáš jako Žid,“ doslechl jsem se o sobě hned několikrát při hospodských debatách. Pravdivost tohoto tvrzení jsem nikdy nezpochybnil a s jistou dávkou škodolibé ironie dotyčné v jejich názoru ponechal. Jejich výrok mi přišel jednoduše hloupý a trapný. Dokazovat nepřítomnost židovských předků v mém rodokmenu by však pochopitelně bylo bláhové. Je ale opilecké prohlášení někoho za Žida skutečně jen absurdním a dnes už neškodným dědictvím staletých představ o židovském spiknutí? A co vlastně znamená vypadat jako Žid?
Vypadat jako Žid
Ony hospodské diskutéry by asi překvapilo, že Židé nevypadají jako Židé od nepaměti, ale až zhruba od 12. století. Teprve tehdy totiž výtvarné umění oddělilo jejich podobu od ostatních obyvatel středověkého Západu. Šlo o součást plíživých změn odehrávajících se v rámci středověké vizuality, jejichž bezprostřední příčiny nejsou patrné. Nejprve, ještě na konci 11. století, se u vyobrazení Židů nově objevuje charakteristické ošacení – typický, zprvu široký, později trychtýřovitý klobouk. Ten coby obrazový stereotyp přetrvá až do konce středověku. Dobové písemné prameny sice nenasvědčují tomu, že by Židé v každodenním životě preferovali jakýkoli druh speciální čapky, později se s ní ovšem chtě nechtě museli smířit jako se znakem své etnicity a náboženství. Klobouk se stal součástí jejich oděvu a na základě nařízení přijatých na konci 13. století ho museli nosit povinně.
Pár desítek let po „zavedení“ klobouků si středověcí umělci působící v oblasti dnešního Porýní začali „všímat“ i fyziognomie svých židovských sousedů. Ti se na obrazech najednou objevují s nápadně velkými křivými nosy. To, co dávalo jistý smysl, bylo-li potřeba zobrazit perfidní povahu „zatvrzelých“ Židů bijících Ježíše či jeho následovníky, se rychle stalo obrazovou konvencí i v případě, kdy šlo o vyobrazení zcela neutrálního obsahu. Když chtěl neznámý iluminátor kodexu arcibiskupa Balduina Lucemburského na začátku 14. století ukázat, jak byl Balduinův bratr, císař Jindřich VII., při své římské jízdě uctivě uvítán všemi vrstvami zdejších obyvatel, zobrazil vůdce židovské minority právě s velkým zahnutým nosem.
Vzdálené 12. století tak podle všeho ovlivňuje i ryze současné vnímání fyzických charakteristik lidí. S trochou nadsázky lze proto říct, že „židovský“ nos patří k nejtrvalejším výdobytkům středověkého umění. Jistě, protižidovské obrazy nevznikaly odtrženě od tehdejšího společenského vývoje, od postupného nárůstu nedůvěry a nenávisti vůči Židům a následné snahy o jejich segregaci. Vizuální díla však tyto negativní jevy mnohdy předcházela.
Odlidšťující stereotypy
Příběh zahnutého nosu ukazuje sílu stereotypů. Od středověkých umělců totiž vede souvislý řetěz vizuální tradice až k dnešku. Během staletí tyto obrazy pevně zakořenily v našem podvědomí a lze je snadno oživit a dát jim nový, vesměs ještě zrůdnější smysl. Dobře to demonstruje dětská knížka Ernsta Hiemera Jedovatá houba (1938, česky 2017), která vyšla v péči nakladatelství předního člena NSDAP Julia Streichera. Na jedné z ilustrací tohoto nenávistného pamfletu chlapec u tabule třídě pedantsky vysvětluje: „Židovský nos je na špičce zahnutý, vypadá jako šestka.“ Text i doprovodné obrazy umným způsobem splétají nejen předsudky 19. a 20. století (Židé-kapitalisté vysávající prosté lidi, Židé-revolucionáři bourající veškerý řád), ale i ty starší, pocházející ještě ze středověku (Židé jako vrazi Krista, rituální vraždy malých dětí). Cílem není nic jiného než dokázat, že Židé nejsou lidmi, nýbrž cizorodými bytostmi, s nimiž není možné učinit jakýkoli smír. Třebaže se Jedovatá houba může dnešnímu čtenáři jevit jen jako absurdní erupce nacionálněsocialistického tmářství, ze systematičnosti, s níž text zbavuje židovstvo jakéhokoli nároku na lidství, přece jen mrazí.
Zabít nebo způsobit fyzickou újmu dalšímu člověku, byť by vám byl sebevíc nepříjemný, totiž obvykle není pro nikoho snadné. Ale vytrhnout „jedovatou houbu“, která může vše otrávit, jak praví klíčová metafora knihy, se jeví jako přirozené, logické, a dokonce chvályhodné. Odlidštění představovalo jeden z nezbytných předpokladů „úspěšného“ rozvoje nacistického průmyslu smrti. Kromě textů k tomu byly potřeba i všem srozumitelné obrazy. Jejich stereotypní repertoár pochopitelně existoval ještě dříve, než jim rasová teorie a eugenika vtiskly novou podobu a smysl.
Nevznikaly jen v Německu, ale i v českých zemích, a nebyly spojeny jen s extrémní pravicí. Každodenní antisemitismus patřil i ke střednímu proudu. Vtipy tohoto ražení v druhé polovině 19. století a za první republiky běžně vycházely například v konzervativních Humoristických listech, které se hrdě hlásily k českému nacionálnímu programu. Kromě později vyhlášených antisemitů, jako byl třeba Karel Rélink, kreslili obtloustlé a pokroucené postavičky s velkými zahnutými nosy i další ilustrátoři. Figurka špinavého Žida, jehož charakterizuje kromě výše zmíněných fyzických znaků i chamtivost nebo tělesný zápach, patřila k výbavě domácí karikatury už od druhé poloviny 19. století.
Tytéž obrazy přitom vznikaly v prostředí jazykově českém i německém. Z oblíbených západočeských lázní si třeba bylo možné kdysi odvézt „zábavné“ suvenýry v podobě pohlednic nebo popelníčků s karikovanou podobou zdejších židovských návštěvníků. Kromě typických obtloustlých nosatců a korpulentních matrón se na nich Židé v souladu se svými obvyklými jmény (Hirsch, Löw, Bär) objevují i v podobě zvířat. Terčem posměchu se přitom stával stejný rejstřík vlastností, s nimiž Židy spojují i Humoristické listy – lakomství, chamtivost, ale i chlípnost (zacílená na mladé křesťanské dívky), tělesný zápach a nepříjemné zlozvyky (nedostatek hygieny, přílišná konzumace česneku). Antisemitskou vizualitu rozhodně nelze prohlásit jen za import. Na jejím vzniku se vždy podíleli i Češi.
Hranice antisemitismu
Proč má ale smysl se k této smutné kapitole dějin vracet? Antisemitika, v nichž znovu ožívají prastaré formy, sice vznikají i dnes, ale po hrůzách holokaustu se už s nimi v mainstreamových médiích naštěstí nesetkáme. Jejich šíření je trestné, byť jej naše soudy postihují jen vzácně. Například Jedovatá houba, kterou vydalo nechvalně známé nakladatelství Guidemedia, se nějakou dobu volně prodávala v knihkupectvích. Výsledek dnes probíhajícího trestního řízení proti nakladatelům, kteří text na jednom místě „obohatili“ odkazem na internetovou stránku snažící se dokázat existenci rituálních vražd, tak lze chápat jako ukazatel, nakolik proti zjevnému antisemitismu zvládáme zasahovat a nakolik to zůstává jen na papíře.
Zároveň se z antisemitismu stala i politická karta. Jeho definice vytvořená Mezinárodní aliancí na památku holokaustu (IHRA), jež byla přijata i českým parlamentem, je v zahraničí řadou akademiků (včetně těch židovského původu) odmítána, protože s antisemitismem spojuje třeba i kritiku Státu Izrael. Podle definice IHRA jsou proto šmahem odsuzovány veškeré aktivity hnutí BDS (Boycott, Divestment, and Sanction), jež usiluje pomocí bojkotu, zastavení investic a sankcí přinutit Izrael, aby ukončil okupaci palestinských území. O to menší smysl má ale snažit se s přesností zpětně určit, kde začínal a kde končil historický antisemitismus, zejména ten vizuální. Užitečnější než nálepkovat jednotlivé obrazy tak či onak je odkrývat mechanismy jejich vzniku a působení. Negativní stereotypizace podoby určité skupiny obyvatel se totiž netýkala a netýká jen Židů. Ostatně s obrazem Roma coby obsedantního zloděje vyhýbajícího se práci pracovaly už zmíněné Humoristické listy.
Historické obrazy antisemitismu mají svou hodnotu v tom, že ukazují, jak mohla být z dnešního pohledu hrůzná tematika kdysi mlčky přijímána. Ukazují, že hranice jsou často tekuté – třeba středověké židovské klobouky podle všeho po nějaký čas přijímali i sami Židé, protože se objevují ve výtvarných dílech, která si objednávali sami pro sebe. To pochopitelně neznamenalo, že jinde a jindy Židé nechápali ty samé klobouky jako znamení hanby.
Hlavně ale vizuální antisemitismus dokládá fascinující sílu obrazu, který může procházet staletími, jak dokládají zahnuté nosy, s nimiž se setkáme ve středověkých iluminacích, na barokních plátnech, v obrazových doprovodech kramářských písní nebo třeba na stránkách Humoristických listů. Stejně tak se mohou v nové podobě obnovit i představy zdánlivě odsouzené k zapomenutí, jako je tomu třeba u obrazů rituálních vražd či středověkého spojování Židů s prasaty. Vizuální antisemitika jsou svým způsobem černým zrcadlem naší společnosti. Je ale lepší do něj čas od času hledět než jeho existenci ignorovat.
Autor je historik umění.