Bylo už pozdě večer, když jsem se přikradl k Šútovskému jezeru, zezadu, od fatranských svahů, a měl jsem celou severní stranu pro sebe. Vklouzl jsem do vody. Plavu si tichem a tmou, když najednou od dohasínajícího kiosku na protějším břehu zaznělo povědomé mollové intro na klavír a po něm slova o zemi „pradávnych sĺnk v chladnom tieni tajomstiev“ – Mekyho Atlantída. „Pod hladinou spí kameň s tvárou naveky/ v nehybnom tieni rias…“ Kdo by se nedojal? Jenže já si zároveň uvědomil, že Šútovské jezero je vlastně zatopený kamenolom a že právě plavu nad pozůstatky někdejších lidských snah. Atlantídu z roku 1982 otextoval Kamil Peteraj, nicméně o dva roky později na albu Nemoderný chalan přišel Miro Žbirka s vlastními texty. I v nich se objevuje vodní téma: „Do člna mi stále tečie voda/ niekoľkými dierami./ Čakám, či mi ruku niekto podá,/ sám som medzi vlnami.“ Album plné syntezátorů, elektronických bicích a ironicko-depresivních textů patří k tomu nejlepšímu, co dokázal československý pop nabídnout, a dodnes má cenu se k němu vracet. Stejně jako k rozhovoru, který s Mekym vedl v roce 1999 Jaroslav Rudiš: „Myslím, že svět čekají větší, globální, často ekologické problémy, před kterými se nemůžeme uzavřít,“ říká v něm Žbirka. „Je nutné si uvědomit, že když někdo vykácí pralesy v Brazílii, může to změnit počasí v Čáslavi.“ Ano, nakonec nám první slovenský zlatý slavík připomíná i to, kolik času jsme promeškali. Do člunu nám stále teče voda a mnozí z nás se nejspíš ještě dožijí novodobých Atlantid.