Hrůzné první kroky

Pokusy o horor u nás zatím stále vyznívají jako kuriozity. Ačkoli se štábu debutujícího vizuál­ního umělce Emila Křižky filmem Hrana zlomu nepodařilo toto prokletí zcela zlomit, vzniklo ambiciózní dílo, které dokázalo překonat řadu překážek a projevilo značné porozumění pro vytyčený cíl. Selhává paradoxně v aspektech, které si Křižka ve vší neskromnosti úplně zbytečně předem stanovil.

Šok z rychlých zombies

Horor si zakládá na publiku, které dobře zná pravidla žánru, jeho stereotypy a klišé. V oblastech, kde prosperuje, není tato znalost vyhrazena jen úzké subkultuře příznivců, ale i širší veřejnosti. Když takový divák začíná sledovat horor, od začátku si ho zasazuje do encyklopedie existující uvnitř jeho hlavy. Vystupuje ve filmu zombie? O zombies víme, že jsou hloupé, žerou lidské maso a zabít je musíme oddělením hlavy od těla. Film nemusí žádné z těchto pravidel vysvětlit, jde zkrátka o samozřejmost. Divák tedy sleduje a čeká, jak bude s tímto motivem zacházeno, popřípadě jak bude oproti očekávání deformován. Například když se ve snímku Dannyho Boylea 28 dní poté (28 Days Later, 2002) zombie rozběhla za hrdiny, šlo o vskutku o děsivý okamžik. Zombies jsou zpravidla pomalu se šourající nemyslící příšery, před nimiž jde celkem snadno utéct, divák tedy musel rychle reagovat na skutečnost, že hrozba nečekaně vzrostla. Zážitek a vzrušení vyplývaly z dialogu s dílem na základě obeznámenosti se žánrovými konstantami.

Může přitom jít i o podvědomou aktivitu – divák hororu dokáže intuitivně rozeznat práci s kamerou a střihem, navazuje s filmem takřka intimní vztah. V tom ostatně spočívá kouzlo žánrů s tak výrazným a kodifikovaným jazykem (mohou to být i westerny nebo třeba muzikály): jejich povědomost umožňuje tvůrcům pracovat s jemnými nuancemi, protože není nutné ztrácet čas s črtáním obrysů. Divák se cítí zapojen a je zpravidla schopen odhadovat, jakým směrem se snímek bude ubírat.

Bez jazyka

V Česku nemá hororový tvůrce po ruce dost silnou hororovou tradici, do jejíhož kontextu by se mohl zařadit, a tím pádem ani nemůže počítat s vyšší mírou kultivovanosti publika. Jistě, lze mechanicky aplikovat standardy amerického hororu, jak udělal nedávno třeba Petr Jákl s Ghoulem (2015). Jenže takový přístup nemůže fungovat bez výrazné revize. Horor reaguje formou alegorie nejen na strach, ale i na traumata, tabu, nespravedlnosti a problémy společnosti, z níž vychází. Nejde tedy jednoduše okopírovat hororový jazyk vybroušený v Americe a čekat, že se jím tvůrci dorozumějí v Česku. Aby u nás mohly vznikat dobré horory, musí tomu být nejprve položeny základy. Důstojně, byť neúspěšně se o to pokusila třeba Polednice (2016) Jiřího Sádka. Ani body hororu Domestika (2018) se přes jeho kvality nepodařilo získat příliš mnoho veřejné pozornosti. Naproti tomu Andy Fehu dokázal univerzální jazyk subžánru gore propojit s osobitým a zároveň velmi českým figurkařením v letošním snímku Shoky & Morthy: Poslední velká akce, který však v mnohem větší míře spoléhá na komedii.

Hrana zlomu všechny tyto pokusy předčí tím, že je skutečně čistým hororem. Nesnaží se profilovat jako parodie či psychologické drama „s hororovými prvky“, nýbrž jako opravdový žánrový film. Hlavní hrdina v něm žije se svou autoritativní matkou, která ho zjevně vede k nečistým skutkům i myšlenkám. Námět je v dobrém slova smyslu banálně freudovský – po vzoru Hitchcockova Psycha (1960). Kontrast nuzného obydlí antihrdiny a luxusního sídla jeho obětí pak evokuje agresivní sociální komentář, jaký horor nabírá v klasikách typu Texaského masakru motorovou pilou (The Texas Chain Saw Mas­sacre, 1974). V jiné, na pohled příkladné rodině je pak cítit nevyřčená ženská nespokojenost, chystající se k explozi. Ženská represe přitom už byla tématem nejednoho hororu.

Křižka se pohybuje spíš na rovině náznaků než rozpracovaných tezí, to ale v hororu není neobvyklé. Sice to odporuje sofistikovanosti, jaké dosahují nejvýraznější žánrové počiny současnosti, ale jak už bylo řečeno, v Česku potřebujeme nejprve udělat první dětské krůčky, až pak můžeme přemýšlet o akrobatické sestavě.

Proč si to komplikovat?

Zcela by tedy stačil horor na jednu stranu jednoduchý, na druhou ale pevný a jasný ve svém formátu a jazyku. Tvůrci Hrany zlomu k němu mají nakročeno, ale doplácejí na své „velké oči“ – především na to, že se rozhodli vyprávět příběh nelineárně. Není pro to jasný důvod, protože časová roztříštěnost prvních zhruba dvou třetin nijak nesouvisí s dějovými motivy, jež směřují k paralelní volbě obou ústředních postav mezi tím, zda opustí, či zachovají své toxické vztahy. Jako by se Křižkovi myšlenka přeházeného příběhu líbila natolik, že pro něho nebylo už tak důležité, zda jeho dílu prospěje. Na žádnou z postav se totiž nedaří důsledněji zacílit pozornost. Kdyby byl film vyprávěn lineárně, mohl být motiv zrcadlení rozpracován mnohem uspokojivěji.

Snímek také pronásleduje typická česká neschopnost opustit ve vyprávění mužskou perspektivu – objektem naší empatie zůstává mužský protagonista, s nímž se však nelze psychologicky ztotožnit, protože o něm nevíme nic jiného, než že je zřejmě narušený; je kontrolován svou matkou a asi se mu to úplně nelíbí. Stočit pozornost hororového příběhu na vraha a studovat jeho emoce by byl jistě atraktivní námět, musel by však být lépe zpracován. (Tématem pro feministickou kritiku by mohlo být to, že sledujeme film o muži, který se dopouští násilí na ženách, a přitom nejvíc lítosti je ve vyprávění vyčleněno právě pro něj, zatímco morální vina za jeho chování je svalena na další ženu.)

Americký mainstreamový horor často těží z postavy „final girl“, tedy dívky, s níž si projdeme filmem od začátku do konce. Tuto roli má zjevně variovat protagonistova matka, tvůrcům se k ní však nedaří najít cestu, protože jsou přespříliš uhranutí jejím mužským protějškem. Snímku by nepochybně prospělo, kdyby zvládl těžit z kontrastu těchto dvou polovičatých archetypů.

Přesto je dobře, že Hrana vznikla. Zjevně šlo o lacinou produkci s několika málo lokacemi a nemnoha herci, i tak se ale jedná nejspíš o nevratnou investici, kterou nelze považovat za samozřejmost. Tým Emila Křižky si zaslouží pochvalu za snahu zkombinovat hororovou tradici s vlastním přístupem, škoda jen, že tvůrci neobjevili sílu jednoduchosti. Oním potřebným zakládajícím dílem českého hororu se Hrana zlomu asi nestane.

Autor je filmový publicista.