Hudba z kapsy

Rané deníky Susan Sontag z padesátých let jsou plné seznamů. Zapisuje si, kterou symfonii slyšela, které knihy četla a které by chtěla číst. Jména kaváren, ve kterých byla, jména kaváren, do nichž se teprve chystá. Slangové výrazy poválečné gay komunity v New Yorku: ­straight (east), jam (west), normal (tourist). Svá oblíbená slova a slovní spojení: effete, noctambulous, perfervid, detumescence, disheveled, so alluring, so cerebral… Její deníky nejsou pečlivě vystavěné obrazy plynoucího života. Susan Sontag není jako Virginia Woolf, připomíná spíš úřednici, jejímž úkolem je podrobně zachytit, katalogizovat a archivovat každodennost. Přestože v jejím životě – stejně jako v každém jiném životě – jsou dny důležitější a dny méně důležité, jakmile jsou zapsané na stránkách deníků, vypadají všechny podobně. Záleží na úhlu pohledu: nejsou zde velké události, anebo tu nejsou žádné malé?

Texaská hudebnice Claire Rousay přistupuje k archivaci svého života podobně. Jako teenagerka poslouchala Conora Obersta z emofolkové kapely Bright Eyes, a přestože se později přiklonila k experimentální scéně a podle svých slov se „přes polovinu života toužila stát Zachem Hillem“, Oberstův vliv je v její tvorbě dodnes patrný. Rousay až obsesivně nahrává na iPhone nebo kapesní rekordér Zoom každodenní zvukové kulisy: dialogy se svými přáteli, zvuky z kuchyně, cvrkot řetězu na jízdním kole, štěkání psa. Zatímco Oberst tyto zvuky umisťoval na začátky svých folkových skladeb, Rousay z nich dělá samotné jádro své diaristické tvorby. Jako by koncept field recordings sebrala experimentálním soundartistům a vrátila jej zpátky do každodenní reality.

Intimní cvakání

„Jsem dost sentimentální člověk. Každá drobnost pro mě znamená daleko víc než pro leckoho jiného,“ říká Claire Rousay v rozhovoru se Sophie Kemp pro web The Creative Independent. „Když jsem byla v předchozím vztahu, měli jsme u postele lampičku z IKEA, jejíž vypínač zvláštně cvakal. Nahrála jsem si ten zvuk a už tehdy jsem věděla, že kdykoliv si ho v budoucnu poslechnu, vrátím se zpátky do té postele. A pořád se mi to děje, i čtyři roky potom, co ten vztah skončil. Je to docela temné.“ Drobné zvuky jako zmíněné cvaknutí při zapínání lampičky jsou pro Rousay základními stavebními kameny skladeb, které díky intimnosti použitých zdrojů připomínají spíše soukromé zápisky v zaheslovaných souborech v macbooku nebo nekonečné streamy z webkamer namířených do obýváků, kuchyní a ložnic.

Americká hudebnice přitom s těmito zvuky manipuluje s takovou obratností a něhou, že z nich dokáže vydestilovat emoce, jaké v hudbě slyšíme jen zřídkakdy. Stačí si pustit úvodní skladbu letošní desky An After­noon Whine, kterou Rousay natočila s dlouholetou spolupracovnicí a kamarádkou More Eaze. Nahrávka začíná bílým šumem, ze kterého se postupně vynořují komprimované zvuky perkusí. Do digitálně upravených zvuků najednou vstupuje tekoucí voda a pak konstantní hukot vysavače. Společně se syntezátory se na tento sonický chumel nabalují útržky dialogu, jednoduchý improvizovaný klavír a také cosi, co připomíná přesouvání předmětů po stole. A pak je konec: dvojice hudebnic dokáže ve třech minutách vystavět prostředí, jež by mohlo stejně dobře sloužit jako úvodní scéna filmu i musique concrète pro 21. století.

Jako začátečník

Terénní nahrávky jsou pro Rousay klíčové – často opakuje, že by si ráda psala deník, místo toho si ale všechno pečlivě nahrává. Kdykoliv jde ven, strčí si do otevřené kapsy batohu zapnutý rekordér. Kdykoliv doma vaří, natáčí práskání oleje a syčení páry. Zachycuje i lidskou řeč, ať už jde o dialogy s přáteli nebo robotický hlas automatického předčítače, jejž nechává číst své texty. Svou unikátní podobu ale její skladby získávají až v okamžiku, kdy se k intimním zvukům každodennosti přidají hudební nástroje. Rousay je virtuózní bubenice, která má blízko i k avantgardním polohám, v nichž se pohybuje třeba výše zmíněný perkusista Zach Hill. Na posledních nahrávkách však používá bicí jen zřídka, případně je upravuje tak, aby zdroj zvuku nebyl snadno rozpoznatelný, a raději hraje na nástroje, na něž se nikdy hrát neučila.

„Ráda k věcem přistupuju jako začátečník,“ říká v rozhovoru pro The Creative Independent. „Všechno je teď pro mě stejně důležité.“ Rozsekaný zvuk perkusí, které Rousay dokonale ovládá, stojí v jejích skladbách na stejné úrovni jako syrový zvuk violoncella, jednoduché syntezátorové motivy, zvuky kapající vody či startujícího motoru nebo zpěv modulovaný autotunem, který na albu An After­­noon Whine občas vystoupí z jemného sonického chaosu. Vypadá to jako drobné gesto, ve skutečnosti je to ale výrazně subverzivní přístup. Claire Rousay narušuje představu umění coby média zachycujícího důležité a neopakovatelné okamžiky lidského života. Tím, že ve svých skladbách naopak popisuje úplně všechno, jako by říkala, že žádný den není méně významný než jiný a že by bylo pošetilé kreslit časovou osu života podle velkých událostí.

Melancholie každodennosti

„Mluvit o tom, že váš život je umělecké dílo, není úplně nejšťastnější přístup. Já o tom radši přemýšlím naopak,“ říká Rousay. „Všechno, co zažiju, se dostává do mého umění, i ty nejvšednější věci.“ To je mimořádně osvobozující pojetí. Západní popkultura nás od dětství učí, že umění reflektuje osudovou lásku nebo rozpad vztahu, narození či smrt, válku a mír, lidská práva, rasové otázky, v poslední době samozřejmě i genderovou identitu, klimatickou katastrofu, uprchlickou krizi – samá zásadní témata. Od umělce se navíc automaticky očekává vysoká míra sebevědomí. Musí se s těmito tématy kriticky vyrovnat, a přitom zůstat srozumitelný a dostatečně originální. Není pak divu, že se spousta lidí z marginalizovaných skupin k umělecké tvorbě nikdy nedostane.

Jakmile se ale propadnete do rozsáhlého hudebního světa Claire Rousay (která každý rok vydává několik oficiálních nahrávek, a pokud se stanete jejími podporovateli na bandcampu, přijde vám do schránky její hudba skoro každý týden), zjistíte, že materiální i myšlenkové překážky v tvorbě jsou iluzorní. Rousay natáčí field recordings, ale nekupuje si drahé mikrofony – často jí stačí smart­­phone. Vytváří hudbu v Abletonu, ale nepoužívá drahé pluginy, spokojí se s přednastavenými zvuky. Hraje na hudební nástroje, které nikdy předtím nedržela v ruce. A své desky často ani nemasteruje. Vyhýbá se tak mnoha překážkám stojícím mezi uměleckým záměrem a hotovým dílem, hudební nahrávkou.

„Melancholie je budoucností emocí,“ píše v knize Fragments of an Infinite Memory (Fragmenty nekonečné paměti, 2016) francouzský spisovatel a esejista Maël Renouard. A Claire Rousay, která ve svých nahrávkách odkrývá melancholii každodennosti, možná představuje budoucnost hudby. Alespoň tedy ve světě, který neidolizuje virtuózní talenty a oceňuje spíše vnímavost, empatii a schopnost pozorovat.

Pod čarou

Při psaní článku jsem vypil 1,2 litru neperlivé minerální vody a 0,6 litru filtrované kávy. Poslouchal jsem album chilské cembalistky a varhanistky Cataliny Vicens (má čtyřicet skladeb, celkem dvě hodiny a osm minut). Na deset minut jsem si na Twitchi pustil stream skotského komika Limmyho. Rozuměl jsem mu každé páté slovo – jako vždycky. Do jeho studia začal v jednom okamžiku pronikat zvuk sirény ambulance. Nebyl jsem si chvilku jistý, jestli nejede pod našimi okny. Pak mi ale došlo, že sanitky v Glasgow znějí jinak než v Praze.

Autor je hudební publicista.