Koláž Eva Koťátková
Co jsem v listopadu a prosinci 1989 čekala od probíhajících událostí? Tak zněla anketní otázka, kterou jsem 16. listopadu dostala e-mailem, přičemž jsem si měla vystačit s jednou až třemi větami. Na popis toho, co jsem tehdy očekávala, mi stačila věta jedna: „Čekala jsem, že skončí režim, ve kterém jsem vyrůstala, že se otevřou hranice a že budeme smět říkat to, co si myslíme, aniž by za to lidé byli zavíráni do vězení.“ Než jsem odpověď odeslala, nedalo mi to a dopsala jsem ještě, že se moje očekávání víceméně splnila, ale že se mezitím ukázalo, že to samo o sobě ještě neznamená, že bude společnost svobodná. Na taková hodnocení se mě sice nikdo neptal, přesto jsem měla pocit, že pokud odpovím jen na to, na co jsem tázaná, budu se cítit zneužitá.
Letos se ve veřejném prostoru a občas dokonce i v mainstreamových médiích objevilo více hlasů a komentářů, které upozorňují na to, že by bylo dobré si po dvaatřiceti letech klást i některé otázky, jež nás pálí v současnosti, protože listopadové oslavy začínají mít „trapnou příchuť neustále se opakujícího příběhu“. Kritických hlasů k nekritickému jásání nad tím, že už nežijeme v komunismu, přibývá. Přesto se zdá, že lidem, kteří oslavy organizují, nemůže nezměrnou radost, že žijeme v nejbáječnějším ze všech světů, nic pokazit. Tedy samozřejmě kromě obav z „komunistů a komunismu“, „bolševiků“ nebo „ruských švábů“, kteří nám tu naši svobodu špiní neustále. Hlavou mi běží vzpomínky z poslední dekády, kdy jsem se mnohokrát ocitla někde, kde lidé zcela neironicky svalovali nějaký problém na už poněkud vyčpělý a mrtvý komunismus. Vybavuje se mi, jak stojím před kostelem, který se opravuje, a poslouchám litanii, v jak špatném stavu byl, „protože komunismus“. A jak je mi trapně za to vymlouvání – už je to od revoluce tolik let, a kostel zatím nikdo nezrekonstruoval. Při podobných výmluvách se doma pošklebujeme a říkáme si, jak dlouho tu s námi ještě tohle zaklínadlo bude? Hledat příčinu všech našich problémů v komunismu už ale není ani úsměvné.
Letos se poprvé do poslanecké sněmovny nedostala KSČM, strana, která nejenže se nedistancovala od své minulosti, ale navíc v sobě dokázala koncentrovat i neduhy polistopadového režimu. Kromě upatlaného nacionalismu a celkem spolehlivého šlapání po nejchudších se její poslanci ve sněmovně zhusta zastávali velkého kapitálu. Stranou tak šla i práva zaměstnanců, protože zaměstnavatele přece není možné zatěžovat. Jejich propadnutí je dobrá zpráva a možná se opravdu po více než třiceti letech posuneme a začneme se zabývat problémy, kterým skutečně čelíme. Ve společnosti ostatně vzrůstá počet lidí, pro něž nebyl 17. listopad 1989 formativní událostí. Přesto to ale zatím na změnu kursu nevypadá. Zvykli jsme si pořád se na něco vymlouvat a hrozbu „komunismu“ v politické debatě instrumentálně zneužívat. I z toho důvodu nebyl Andrej Babiš pro mnohé trnem v oku kvůli tomu, že je finanční oligarcha, který kumuluje moc, ale proto, že byl komunista a estébák. On zase používal při dehonestaci svých protivníků módní slovo „neomarxisté“.
Slovo svoboda, které se tolik skloňuje při listopadových oslavách, by zasloužilo hlubokou společenskou reflexi. Měli bychom se ptát, zda skutečně stačí, že si lidé mohou dělat, co chtějí (pokud na to mají peníze), nebo zda je nutnou podmínkou života ve svobodné společnosti také reálná možnost volby a odpovědnost ve vztahu k druhým. Formulace, že moje svoboda končí tam, kde začíná svoboda druhého, zůstala v individualistickém pojetí svobody opravdu jen otřepanou frází. Zbytnělý individualismus se nám nevyplácí při řešení jakýchkoli společenských problémů včetně boje proti šíření nemoci covid-19. K 17. listopadu jsme si nadělili dosud největší počet nakažených za celou dobu trvání pandemie. Za to samozřejmě může více faktorů, mimo jiné laxní vláda, nicméně nekonečný egoismus povýšený na normu k němu významnou měrou přispívá. Společnost obrácená do minulosti a mentálně zamrzlá v události, jež sice vedla ke změně režimu, ale kterou neprovázela hluboká diskuse a reflexe, je nicméně zřejmě odsouzená hledat problémy tam, kde nejsou, a před skutečnými problémy, které ji ničí, zavírat oči.
Autorka je redaktorka Alarmu.