Ostravský básník Roman Polách ve sbírce Délka života ve volné přírodě představuje „užaslý pohled do chodu světa“. Konfrontuje komplikovanou lidskost s jednoduchou a přirozenou krásou zvířat, zachycuje vzájemné nerozumění a konstatuje, že práce překáží lásce.
Co nová sbírka Romana Polácha Délka života ve volné přírodě sděluje bezděky, v půdorysu své perspektivy, je vcelku prosté. Lidé jsou komplikovaní živočichové, problematizují život na Zemi, především život svůj. Valnou většinu těžkostí zakoušejí, když chtějí porozumět sobě samým, a to chtějí pořád. Každý jeden mylně vyhodnocuje svoji roli a význam uvnitř vlastní společenské niky. Z téhož omezeného hlediska, z týchž sebestředných končin vědomí se užasle obdivujeme zvířatům, která nás ohromují a inspirují zdánlivou prostotou, činorodostí a nepochopitelnou přezíravostí, o níž si lidsky všetečně myslíme, že je záměrná a promyšlená. A ona možná taková skutečně je, ale jinak, než můžeme vědět.
Úplně liduprázdný svět
Poláchovy svědecké básně o nepokoji „naší doby“ stojí na předpokladu, že my lidé se v tom plácáme, jak nejlíp umíme, ale zvířata jsou (kantovsky) krásná. To „ale“ je důležité. Etické nároky totiž u Polácha vždycky kapitulují před estetickým vnímáním věcí a dějů. Některé jeho básně nejsou víc než řez okamžikem, hrst konkrétních detailů, z jejichž důmyslné skladby vyrůstá situace, lapidárně zhodnocená neurčitým, ale kategorickým poznáním („cosi nesrozumitelného,/ co s tebou po zbytek/ života zacloumá“). Vzývané mezní zkušenosti jsou tu zpravidla vyjádřeny slavnostně mlhavým opisem, což je paradox pochopitelný, ale v poezii ostravských autorů už notně ornamentalizovaný. Potud je Polách až příliš pozorným dědicem epifanického gesta Petra Hrušky. Jeho vlastní poloha je jiná, naivnější a natolik životná, že se prosazuje sebelepším příkladům navzdory.
Nenadálá prozření Polách typicky situuje do noci nebo do okamžiku, kdy je noc vystřídána dnem a naopak. Noc přirozeně uklidní prostor, dramaticky utlumí konání ve prospěch zírání (do sebe). Obdobnou dynamiku životního rytmu Polách odhaluje v koexistenci lidí a zvířat, zejména ptáků, v ulicích města. Žijí na jednom místě, ale žijí tam vedle sebe; způsoby, jakým společný prostor obývají a užívají, se navzájem vylučují. Jen málo nadsazená vize konkurenčního vztahu lidí a zvířat nese své důsledky. Když jsme v práci, zvířata vylézají a zabydlují ulice, „když jsme v práci svět nám nepatří/ nepatří nám ani náš život“. Veřejný výskyt lidí a zvířat děje se u Polácha v režimu buď–anebo. Krajní podoby situace nabývá v krajině hnědouhelných dolů, kam zvířata přicházejí žít, protože našla „úplně liduprázdný svět“.
Myslím, že Polách touto parabolou naráží na meze lidského „porozumění“ zvířatům. Dopouští se nevyhnutelných antropomorfizací, ale ví o tom. Baví se havranem, „který naproti/ tobě stojí rozkročený/ jako kovboj“. Hlasy ptáků k němu neodbytně „mluví“, a není třeba se bát, že by se kos urazil, označí-li básník jeho hlas za „vyzváněcí tón“. Jsou to jen lidské legrácky, za nimiž ztrácíme odvahu a schopnosti. Signály z druhé strany přicházejí prakticky nepřetržitě, ale člověk nerozumí: „Venku se pes komusi naléhavě snaží říct/ cosi v cizí řeči/ a vítr mu jako jeho pán hladí srst“. Polách toto vzájemné nerozumění si respektuje, což mu umožňuje chápat nespojitost dvou odlišných způsobů existence v jediném světě. Šustí igelit a šustí listí. Hučí řeka a „hučí zkurvená auta“. Vědomí jinakosti nezbavuje člověka shora zmíněného obdivu k majestátu zvířat.
Básní je nezabít zvíře
Z konfrontace disparátních jevů vychází účinek většiny Polachových básní. Svůj „užaslý pohled do chodu světa“ nám prostředkuje metodou montáže významově, hodnotově odlišných prostorů, kontextů či perspektiv. My tady děláme tohle, oni támhle dělají ono; copak to není šílené, nespravedlivé, děsivé, nebo naopak útěšné? – „Štamprle se včera leskly jako hvězdy/ kterých je naštěstí ve vesmíru pořád/ více než všech igelitových tašek na světě“. K úžasu nad chvílí, k sounáležitosti s ní postačí těkající pohled toho, kdo se dívá (a slyší): „Vítr se snaží hystericky/ zavřít dveře garáže./ Cikánské dítě oslovuje/ přes okno tramvaje podzim./ Markétině mamince vezu/ karafiáty, obal ve větru šumí/ jako oheň. Ta barva karafiátů/ v rumovém slunci!“
Dokladem Poláchova nelomeného pohledu na skutečnost je onen zvláštní, opakující se, pro básníka zřejmě osobní motiv práce, která překáží lásce. Kdo chodí do práce, nemůže přece častěji, déle, intenzivněji pobývat se svými blízkými. Je to docela logické, a přece se takhle málokdo ptá. Kdo píše básně v Ostravě, musí přece donekonečna přísahat na láhev a mour. Nebo ne? Míru Poláchovy vůle vystoupit z řady ukazuje verš „básní je nezabít zvíře“. Například.
Autor je literární kritik.
Roman Polách: Délka života ve volné přírodě. Graphic House, Ostrava 2021, 54 stran.