Národní pospolitost a exkluze

Původní motivací ke studiu protektorátní historie byly pro historičku Radku Šustrovou podle vlastních slov osudy jejího pradědečka, železničáře, jenž spolupracoval s odbojovou skupinou Petičního výboru „Věrni zůstaneme“ a roku 1943 byl v Drážďanech popraven. Zájem o problematiku odboje se však v jejím případě rozšířil k tématům sociálních dějin a politiky. Společně s historikem Jakubem Rákosníkem sepsala monografii Rodina v zájmu státu (2016), která mapuje kontinui­tu sociální a „populační“ politiky od meziválečného období k časům normalizace. Ve své nejnovější monografii se pak Šustrová zaměřila na ideologické vzorce utvářející směřování druhé republiky i protektorátních vlád a ambivalenci jejich přístupu k obyvatelstvu. Zatímco nemalá část populace se stala příjemcem nejrůznějších druhů sociálního zabezpečení, jiné skupiny – definované na biologickém či rasovém základě – byly z těchto benefitů vyloučeny. Klíčovým pojetím, které vytvářelo onu cézuru, byla podle Šustrové ideologie „národní pospolitosti“, vytvořená v krátkém období druhé republiky. Právě této době, již lze považovat za „třináctou komnatu“ československých dějin, se ve své knize obšírně věnuje.

Dlouhé stíny druhé republiky

Spory o interpretaci druhé, Česko­-Slovenské republiky čeří mnoho let vody tuzemské historiografie. V druhé polovině devadesátých let vyšla práce Jana Rataje O autoritativní národní stát (1997), která vidí v politickém systému a kulturním ovzduší druhé republiky antitezi vůči předcházejícímu dvacetiletí. Půlroční pomnichovské období je pro něj především triumfem antiliberálních sil, nacio­nalismu a katolicky zabarveného konzervatismu, otázka postavení národnostních menšin však stojí spíše v pozadí jeho zájmu. O více než deset let později ale přicházejí publikace, které se snaží spíše o apologii jednání kulturních a politických elit. Nejvýraznější z nich je biografie Rudolf Beran a jeho doba (2011) Jaroslava Rokoského, mapující osudy rozporuplného premiéra a hlavy agrární strany. Beranova politika je v ní představena jako snaha přesvědčeného demokrata o záchranu zbytků státu, problematickým rysům druhé republiky (postavení Romů, patriarchální tendence sociální politiky) však mnoho prostoru dáno není. Nepříliš důslednou reflexí počínání katolických intelektuálů v časech druhé republiky trpí také monografie Jaroslava Meda Literární život ve stínu Mnichova (2010).

Od těchto přístupů se postoje Radky Šustrové spíše odchylují, jakkoli by se autorka nemusela v rámci monografie bát ani jasnějšího vymezení. Nejsilnější inspirací jsou pro ni texty „enfant terrible“ československé historiografie Jana Tesaře z konce šedesátých let, věnované sporům o problematiku okupace, války a kolaborace. V časech Česko­-Slovenské republiky se podle Tesaře jednalo především o snahu politických elit o vytvoření nového typu národní hegemonie, nesené vědomím opuštěnosti státu v pomnichovském období. Součástí této vize „národní jednoty“ byla jak snaha o posílení role státu na poli hospodářské politiky, tak i obrat od humanistických aspirací masarykovské politiky k jazykovému a etnickému nacionalismu, stejně jako příklon ke kolektivistickým principům. Toto chápání společnosti se pak prosadilo i u odbojových skupin a později na něj navazovaly i nejrůznější programy „národní očisty“ v poválečném období. Jednoduché schéma rozdělení okupované společnosti do segmentů „mlčící většiny“, odboje a kolaborace se tím samozřejmě rozpadá.

Druhorepubliková „přestavba“

Sociální politiku období druhé republiky a protektorátu odmítá Radka Šustrová chápat jako výraz pouhé politické demagogie. V souvislosti se sociální politikou druhé politiky si vypomáhá gorbačovovským slovníkem a píše o politice „přestavby“, která byla reakcí na nezaměstnanost a hospodářské krize meziválečných let. Poukazuje na jisté možnosti realizovat sociální opatření v rámci autonomní správy. Tyto možnosti druhou republiku i protektorát odlišovaly například od Generálního gouvernementu v Polsku a naopak je přibližovaly třeba vichistickému režimu ve Francii. Cíle státní politiky byly podle historičky i po dobu okupace vedeny zmíněnou koncepcí národní pospolitosti, která byla vzdálenější obdobou německého Volksgemeinschaftu. V rámci tohoto plánu tak vedle sebe koexistovaly jak prvky modernizace, tak rasistická exkluze, vylučující z tohoto pojetí židovskou a romskou populaci.

V této souvislosti autorka připomíná i vývoj eugeniky, která však měla tradici již v meziválečném Československu. Eugenické přístupy se podle ní prolínaly s těmi propopulačními, jež měly v časech nízké natality a vysoké kojenecké úmrtnosti stimulovat porodnost; stávaly se součástí vědeckých expertiz a prosazovaly se kupříkladu formou zdravotních prohlídek před sňatkem, sterilizací nebo vytvořením genetického katastru československého obyvatelstva. Je přitom škoda, že se Šustrová nevěnovala závažné problematice exkluze obšírněji, mnohem více se totiž zabývá „budovatelskými“ aspekty druhorepublikového a protektorátního státu. Její náhled na sledované období se také někdy čtenáři může ztrácet pod nánosem statistik a detailních analýz a neprospívá mu ani roztříštěnost jednotlivých témat, což je zřejmě důsledek geneze textu – původně šlo o disertační práci.

Autorku zajímá i ideologický rámec, v jehož kontextu „sociální přestavba“ probíhala. Šlo třeba o konzervativní chápání rodiny jako základní jednotky národa, které se prosadilo již za Beranovy éry v době druhé republiky, a apely na biologickou reprodukci. To vedlo k nucenému odchodu vdaných žen ze zaměstnání, kam se posléze vracely až v závěru války v období všeobecné mobilizace. Šustrová představuje také specifický přístup druhorepublikových aktérů k řešení uprchlické krize. Problém přistěhovalectví totiž nepostihoval pouze československé uprchlíky ze Sudet, ale také protinacisticky smýšlející Němce a Židy. Okleštěný stát podle historičky při rozhodování o pomoci uplatnil etnocentrický princip a aplikoval jej pouze na první ze tří skupin. Autorčin kritický přístup tak vynikne ve srovnání se zmíněnou publikací Jaroslava Rokoského, v níž jsou líčeny premiérovy téměř charitativní zásluhy v péči o přistěhovalce.

Pro blaho dělníků

Radka Šustrová zdůrazňuje především „práci“, „národ“ a „zdraví“ jakožto určující parametry sociální politiky. Heslo „práce pro národ“ sehrávalo podle ní v budovatelském étosu ústřední roli. V případě dělnických vrstev nešlo pouze o jejich materiální zabezpečení (kromě preventivní zdravotnické péče například o zajištění rekreačních pobytů a ozdravoven, které s pokračováním války narůstalo), nýbrž také o chápání „dělníka“ jako morálního vzoru. Autorka akcentuje i ambivalenci vnímání práce během válečného období. Na jednu stranu mělo být „právo na práci“ důsledkem osvobození od strachu z nezaměstnanosti, který panoval v předcházejících dekádách, na stranu druhou mělo nezpochybnitelně disciplinační charakter. Součástí intervenční státní „politiky práce“ tak bylo i zřizování kárných táborů nebo omezení smluvní volnosti při uzavírání pracovněprávních kontraktů.

Historička ve své práci popsala i dvoukolejnost protektorátní správy – péče o říšské občany probíhala odděleně od péče o obyvatelstvo protektorátu. Ačkoli existovaly plány na germanizaci středoevropského prostoru, ve válečném období byly odsunuty do pozadí a v této době spatřuje Radka Šustrová i ony titulní zárodky budování sociálního státu. Období třetí republiky pak na předchozí etapu navázalo nejen pokračováním tohoto procesu, ale i exkluzivistickým chápáním národa, z něhož byli vylučováni noví „nepřátelé“. Kontinuita dějin, která vychází z práce Radky Šustrové, tak přispívá k bourání zavedeného schématu o periodizaci československé historie a nejeví se – s ohledem na soudobé problémy a otázky – příliš příjemně.

Autor je historik.