Nenávistné obrazy

U české veřejnosti možná stále převládá představa, že Češi toho s antisemitismem nemají mnoho společného. S jistou dávkou nadsázky nám Židé slouží či sloužili na jedné straně jako důkaz vlastní tolerance a humanity a na druhé straně jako potvrzení bestiality našich nepřátel. Liberecká výstava Obrazy zášti, za níž stojí širší kurátorský tým pod vedením Evy Janáčové a Jakuba Hausera z Ústavu dějin umění Akademie věd ČR [viz rozhovor na s. 20–21] a která se soustředí na vizuální projevy antijudaismu a antisemitismu v českých zemích, tento stereotyp úspěšně pomáhá nabourávat. Jde o jeden z výstupů víceletého projektu, jehož součástí je i nedávno vydaná kolektivní monografie s podobným názvem (Obrazy nenávisti, Artefactum, 2021) či interaktivní mapa zpracovaných děl na adrese vizualniantisemitismus.cz.

Od středověkých maleb k hooligans

Již v úvodním slově, předtočeném a promítaném u vchodu do výstavy, liberecký rabín David Maxa zdůrazňuje ostré dělení mezi předmoderním náboženským antijudaismem a moderním rasovým antisemitismem. Tohoto rozlišování se drží i autorský tým a podřizuje mu chronologické členění celého prostoru. Ten je architektonicky vkusně a přehledně rozdělen do pěti stejně velkých částí. První dvě představují středověk a raně moderní období. Modernímu antisemitismu se pak věnují bloky zpracovávající dlouhé devatenácté století, období 1914 až 1945 a konečně i dobu od konce druhé světové války do současnosti. V přilehlé místnosti, kterou bohužel může řada návštěvníků minout, je promítán známý nacistický film Žid Süss (Jud Süß, 1940) režiséra Veita Harlana, zbytek výstavy s ním však nijak specificky nepracuje.

Jakkoli jsou některá středověká a raně novověká díla reprodukovaná, všechna představují pozoruhodné ukázky dobového antijudaismu. Jako příklad můžeme uvést třeba dva originální, zlatem bohatě zdobené obrazy z 15. století, detailní fotografie sousoší zdobící schody v rumburském klášteře nebo dobový terč na střelnici s vyobrazením Žida. Autoři těchto děl v nich pracovali s určitou stereotypní reprezentací Židů a s jistým politicko­-společenským účelem. Jak odlišné mohlo být vnímání jednotlivých období různými složkami společnosti, naznačuje i zmínka o útlumu náboženského antijudaismu za josefinismu, tedy doby, která byla v českém prostředí tradičně vnímána jako temná a germanizační. K novějším epochám zde najdeme především grafiky, články z tisku, například karikatury z populárních pražských Humoristických listů, ale i třeba drobné sošky, popelníky nebo nálepky fotbalových fanoušků.

Místní tradice

V první řadě je třeba ocenit samotnou myšlenku takovou výstavu uspořádat. Kurátorskému týmu se rozhodně podařilo shromáždit mnoho zajímavých příkladů vizuálního antisemitismu. Nádherná středověká díla, obraz Karla Škréty nebo grafiky Františka Kupky či Josefa Váchala se tak ocitají v naprosto jiném kontextu, než na jaký jsme zvyklí: jsou představeny coby příklady dobové nesnášenlivosti. Antisemitská scéna z filmu Jan Cimbura režiséra Františka Čápa z roku 1941, natočeného na motivy románu Jindřicha Šimona Baara, v němž „vesnickou idylu“ naruší pogrom (místní ženy kvůli zadlužení svých mužů vymlátí hospodu, kterou vlastní Žid), najednou nepůsobí jen jako zvenčí nainstalovaná nacistická propaganda, ale plně zapadá do předchozího vývoje. Ukazuje nám, že protektorátní antisemitismus měl i místní kořeny. Úvodní texty k jednotlivým blokům dobře doplňují citáty umístěné na stěnách nebo na podlaze, ať už se jedná o výroky historika Františka Grause ke středověku nebo sociologa a filosofa Zygmunta Baumana upozorňujícího na vztah antisemitismu a moderního nacionalismu, který usiluje o etnicky homogenní národní stát.

Zřejmě nejvíce limitující pro kurátorský tým byl omezený prostor. Do místnosti bylo třeba vměstnat vývoj téměř tisíce let. Výstava tak mnohé naznačí, ale nemá již prostor to rozvést a doříct. Antisemitis­mus je přitom velmi komplexní fenomén s proměnlivou dynamikou, kterou ovlivňuje sociální i politický vývoj. Je zřejmé, že se výstava zabývá antisemitismem vizuálním, ale i ten byl přece vázaný na čtenáře a společnost. Právě z tohoto důvodu by bylo možná namístě mírně překročit zjednodušenou dichotomii na předmoderní a moderní antisemitismus, více zdůraznit jednotlivé formy a typy moderního antisemitismu, a podtrhnout tak i jeho možné rozpětí, respektive šedé zóny. Vždyť i v posledních letech propíraný článek, v němž se Ferdinand Peroutka snažil obhájit česky mluvící a asimilované Židy tím, že zdůraznil jisté pochopení pro antisemitismus nacistický, tyto různorodé polohy dobře naznačuje.

Český vs. českoněmecký nacionalismus

Součástí výstavy jsou rovněž četná díla nejen českého, ale i českoněmeckého původu – s tím­­to faktorem se však hlouběji nepracuje. Jak již bylo zmíněno, výstava sice zdůrazňuje roli etnického nacionalismu při formování moderního antisemitismu, ale už se nedozvíme více informací k tomu, zda existovaly rozdíly mezi Čechy a českými Němci. Jako by sousloví „z českých zemí“ a přídavné jméno „český“ bylo možné použít jako synonyma. Zde by přitom bylo zajímavé hledat nejen rozdíly, ale i případné styčné body, a zdůraznit tak vzájemnou provázanost českého a českoněmeckého nacionalismu.

Přestože jsou úvodní texty k blokům povětšinou dobře napsané, najdeme v nich i drobně zavádějící formulace. Text k poválečnému období například tvrdí, že za třetí republiky vizuální antisemitismus nenajdeme, ten se prý vrací až po únoru 1948. Přestože to může platit pro jeho vizuální formu, válečné i poválečné snahy dostat ze země německy mluvící a sionisticky orientované Židy pochopitelně některé prvky antisemitismu obsahovaly. Poúnorový režim na to pak mohl navázat.

Poměrně nesourodé je pak i vyznění celé výstavy směrem k současnosti. To nemusí být nutně špatně, rozdílné pohledy by však bylo možná lepší jasně podtrhnout. Zatímco autoři a autorky výstavy zdůrazňují paralely mezi antisemitismem a soudobou nesnášenlivostí vůči jiným menšinám, včetně těch sexuálních, rabín Maxa spatřuje současnou formu antisemitismu v „démonizaci Státu Izrael“. Text k závěrečné části výstavy zase tvrdí, že antisemitismus po roce 1989 prakticky vymizel a lze jej sledovat jen u dezinformačních webů a krajní pravice, ačkoli následně zmíněné samolepky fotbalových fanoušků připomínají, že antisemitské skandování je stále běžnou součástí koloritu českých stadionů. Již mimo kontext výstavy lze pak uvažovat, o čem může vypovídat v úvodu zmíněné přehlížení českého antisemitismu (v odborných sférách byl mnohdy až omlouván převážně antiněmeckým zaměřením). Nepatří i samotné toto zlehčování do příběhu českého antisemitismu?

Přes zmíněné otázky lze ale rozhodně návštěvu Obrazů zášti doporučit. Jde o počin, který je na české poměry nadprůměrný, a lze jen doufat, že se podobné výstavy budou otevírat i v dalších městech a dalších muzeích a galeriích, včetně těch centrálních.

Autor je historik.