O Rusku po (západo)evropsku

Kauzy, v nichž figurují agenti ruských tajných služeb operující na území cizích států, vzbuzují politické vášně a vyvolávají značný mediál­ní ohlas. Jejich zpětné rekonstrukce připomínají scénáře špionážních filmů, snad jen s tím rozdílem, že v nich schází velké finále. Většina úspěšných akcí totiž zůstává stranou pozornosti – buď se o nich nedozvíme vůbec, nebo výsledky jejich vyšetřování podléhají režimu „přísně tajné“. Výjimečnou je z tohoto hlediska kauza bývalého agenta KGB a FSB Alexandra Litviněnka, který byl v Londýně roku 2006 otráven radioaktivním poloniem.

Jelikož požil jen část kontaminovaného zeleného čaje, nezemřel ihned. V průběhu tří týdnů po otravě dokázal vypovídat, a britským vyšetřovatelům se tak podařilo vypátrat jeho vrahy – dva příslušníky ruských tajných služeb. Litviněnko ve svém posledním prohlášení obvinil přímo šéfa Kremlu. Ruskou odpovědnost za Litviněnkovu smrt v londýnském exilu potvrdil i Evropský soud pro lidská práva, avšak teprve před necelými dvěma měsíci. Soudní proces, k němuž Británie přistoupila po ­dlouhých, evidentně ­politicky ­motivovaných průtazích, iniciovala stejně jako další vyšetřování Litviněnkova manželka Marina. Její příběh a Litviněnkův osud inspiroval novináře Luka Hardinga k sepsání celé story pod názvem Příliš drahý jed. Stejný název zvolila pro svoji hru i dramatička Lucy Prebble. Inscenaci má nově na repertoáru pražské Švandovo divadlo, kde ji nastudoval režisér Thomas Zielinski.

Soucitný paternalismus

Prebble zdánlivě dokumentární drama posunuje do oblasti komediálních žánrů a adresuje ho především Západoevropanům, přesněji západní střední třídě, u které se má všeobecně za to, že její pohled na postsovětské Rusko, ve hře konkrétně divoká devadesátá léta, bude výsměšný, v lepším případě soucitně paternalistický. Tuto tendenci textu posiluje, jistě i s vědomím lokální rusofobie, přítomné ostatně na většině území někdejšího postsovětského vlivu, také Thomas Zielinski. Z rozvědčíků operujících na sklonku století dělá zoufalé primitivy v lesklých šusťákových soupravách, kteří by nedokázali zorganizovat rutinní zásah, natož špionáž. Antisystémového, demokraticky smýšlejícího Litviněnka, který shromažďoval materiá­ly proti režimu, naopak v retrospektivách zobrazuje jako muže dekorujícího si byt plakátem maskota moskevské letní olympiá­dy 1985 či portrétem tehdejšího prezidenta Borise Jelcina.

Čím více se inscenátoři blíží současnosti, těchto zjednodušení naštěstí ubývá. Výjimkou je postava Vladimira Putina, který je v druhé části inscenace prezentován coby nesvéprávný chcípák. Jeho představitel Robert Jašków svým zjevem skutečně může ruského prezidenta vzdáleně připomínat, svou kreací mi ale evokoval hlavně jiné velmi podobné ruské zobrazení hlavy státu – Putina zkříženého se Silviem Berlusconim v ostré satiře ­Berlusputin nezávislé moskevské scény ­Teatr.doc. Jen s tím rozdílem, že zmíněná inscenace se neschovávala za západoevropské hodnoty a vyšší princip v ní přirozeně vyplynul z karikatury společnosti.

Prolínání vrstev

Detektivní rekonstrukce jako základní princip posunující děj se stala zároveň i principem inscenačním. Zielinski kombinuje situa­ce předváděné přímo před zraky diváků s těmi, které se detašovaně odehrávají na různých místech divadla – v zákulisí, foyeru či na baru – a jsou snímány a přenášeny na plátno zavěšené nad jeviště. Chvíli ale trvá, než se metoda live cinema osvědčí a začne se hladce prolínat s jevištní akcí. Zpočátku to dokonce vypadá, že bude projekce jen ilustrovat místo děje – nemocniční pokoj, kam Litviněnka umístí po propuknutí příznaků otravy. Vzápětí se prostřednictvím vyprávění hlavního hrdiny přesunujeme zpět do Moskvy devadesátých let, čímž startuje i projekce živě snímaných pasáží. V druhé části, kdy do hrdinova vyprávění vstupují vyšetřovatelé, nabízejí varianty možných událostí a komentují předvedené situace, se začne dění na jevišti prolínat s projekcí a inscenace nabere na dynamice.

Mění se také okruh postav okolo manželů Litviněnkových, karikované Rusy střídá tým britských detektivů jednajících s odstupem a věcností. Právě ti působí v inscenované kauze nejpřitažlivěji. Distanc a uměřenost zvolil při vykreslení postavy Litviněnka i hostující Petr Lněnička. Jeho civilní projev má mnohem větší účinek než emočně angažovaná a příliš exponovaná Anna Stropnická v roli jeho manželky Mariny. Výkon souměřitelný s hlavním představitelem nabízí Tomáš Petřík (který se objevuje v dvojroli) v postavě oligarchy Borise Berezovského. Jeho rozšafně excentrický, ale zároveň zadumaný novoruský ­zbohatlík velmi přesně ­balancuje na hraně nadsázky, nikdy však nesklouzne k zesměšnění.

I přes klišé, jimž se neubránil ani tvůrčí tým ve Švandově divadle, je Příliš drahý jed silným příběhem o hledání pravdy a spravedlnosti ve světě, kde politické zájmy dalece přesahují ty osobní.

Autorka je divadelní teoretička a kritička.