Letošní vlna protivládních protestů na Kubě, která vrcholila v červenci, prozatím utichla. Z demonstrací plánovaných na polovinu listopadu sešlo poté, co kubánské úřady pozatýkaly desítky opozičních osobností, mezi nimi i Guillerma Fariñase, držitele Sacharovovy ceny, který v roce 2013 navštívil Prahu. V době uzávěrky tohoto čísla byl už Fariñas na svobodě, zatímco divadelník Yúnior García, lídr opozičního hnutí Archipiélago, ostrov opustil a odcestoval s manželkou do Španělska. Kubánské protesty tradičně sledují média po celém světě, kdežto hlasy z jiných pozic takovou pozornost nebudí. Patří mezi ně i otevřený dopis mezinárodnímu společenství za ukončení blokády a destabilizujících akcí vůči Kubě, zveřejněný 10. listopadu kubánským státním internetovým deníkem Cubadebate. Za touto iniciativou stojí někdejší šéfredaktor Le monde diplomatique Ignacio Ramonet, mimo jiné autor knihy Fidel Castro. Životopis pro dva hlasy (2006, česky 2009). Pod textem je podepsána řada osobností nejen z prostředí krajní levice – například brazilská exprezidentka Dilma Rousseff, slavný brazilský zpěvák Chico Buarque, teolog osvobození Leonardo Boff, chilský spisovatel Raúl Zurita nebo italský filosof Gianni Vattimo. Dopis obviňuje Spojené státy z vměšování, vyvolávání chaosu a snahy nastolit režim, který by vyhovoval jejich zájmům, a upozorňuje, že Kuba vůči mocnému sousedu žádnou takovou aktivitu nevyvíjí. Zmíněny jsou zde některé kubánské úspěchy – například devadesátiprocentní proočkovanost proti covidu-19 vakcínou vlastní výroby –, nikoli však vládní represe. Postoje intelektuálů vůči Kubě tak zůstávají polarizované a do značné míry mimoběžné, jen už nebudí zdaleka takový zájem jako za studené války.
„Literatura nás rozdělila: vše, co jsem o tobě zjistila,/ jsem se naučila z knih,/ a to, co chybělo,/ jsem vložila do slov.“ Tak zní jedna ze starších básní Cristiny Peri Rossi, uruguayské básnířky, prozaičky a novinářky (nar. 1941), která získala letošní Cervantesovu cenu – nejprestižnější ocenění pro španělskojazyčné autory, honorované částkou 125 tisíc eur. Jak 10. listopadu připomněl uruguayský deník El País (jmenovec významnějšího španělského periodika), předchozí oceněnou ženou byla v roce 2018 také Uruguayka, básnířka Ida Vitale. Cristina Peri Rossi v roce 1972 odešla kvůli nastupující diktatuře do Španělska a dodnes žije v Barceloně. Zkušenost exilu je i jedním z témat její nejznámější prózy La nave de los locos (Loď bláznů, 1984). El País cituje také autorčin komentář k letošní reedici její první sbírky Evohé z roku 1971: „Po padesáti letech nelituji jediného verše, i když mě pořád udivuje skandál, který sbírka vyvolala na levici – byla jsem tehdy naivní a myslela jsem si, že revoluce je i estetická a sexuální.“ Témata vášně a erotismu prostupují také jejím pozdějším dílem. V češtině z něj dosud není dostupné nic, na Slovensku nicméně vyšel výbor s názvem Stav exilu (2015).
V roce 1920 zachytil neznámý fotograf před chrámem Sagrada Família jeho architekta Antoniho Gaudího, jak si zakrývá tvář – prý se nerad nechával fotografovat. Právě tento snímek uvádí velkou výstavu s názvem Gaudí, která je od 19. listopadu k vidění v Katalánském národním muzeu umění v Barceloně. Má to svůj smysl – ambicí výstavy je ukázat jeho skutečnou, komplexní a mýtů zbavenou tvář, jak píše v článku z 18. listopadu španělskojazyčný katalánský deník El Periódico. „Podle těchto mýtů a legend šlo o osamělého, nepochopeného génia, světce, který žil na okraji své doby, uzavřen sám do sebe,“ cituje list kurátora Juana Josého Lahuertu. „Kdyby byl tak neznámý a nepochopený, jako se tvrdí, jak by potom mohl být oblíbeným architektem bohatých barcelonských měšťanů a mít tak vlivné klienty, včetně Eusebiho Güella nebo církve?“ Gaudího genialita podle něj neplyne z osamění, ale z toho, že v roce 1868 přišel do rychle se rozvíjejícího města s podnětným uměleckým prostředím a spoustou stavebních ploch uvolněných po zboření hradeb. Ve zvláštním článku s titulkem „Zlatý důl Barcelony“ se pak deník věnuje i Gaudího významu pro současný turismus. Výstava, která se chystala čtyři roky a zahrnuje přes 650 artefaktů, potrvá do 6. března 2022.
Neudržitelný růst emisí z letecké dopravy v posledních letech přispívá k renesanci nočních vlaků. Jak připomněl 9. listopadu webový deník El periódico de España, zatímco Francie, Německo a další země po postupné likvidaci nočních vlaků začínají jednotlivé spoje obnovovat nebo zavádět nové, ve Španělsku byly poslední dva zrušeny během koronavirové pandemie a aktuálně je největší evropskou zemí, kde nejezdí žádné. Tématu se nicméně nedávno chopila menší parlamentní levicová strana Más País. Vláda Pedra Sáncheze tak aktuálně projednává projekt o hodnotě 210 milionů eur, který by umožnil zavedení nočních vlaků v pěti relacích, z toho dvou mezistátních: Madrid–Lisabon a Madrid–Barcelona–Paříž. Madridský poslanec Héctor Tejero zároveň upozorňuje na nerovné podmínky železniční dopravy vůči letecké a na absurdní situace, kdy cesta z jedné španělské provincie do druhé vyjde dráž než let do Británie. Vláda původně plánovala návrat nočních vlaků v dlouhodobějším horizontu, podle zastánců projektu ale letošní Evropský rok železnice představuje pro tento krok ideální příležitost.