Byli Poláci v době holokaustu pouze „svědky“? Spisovatelka Bożena Keff ve své loňské knize ukazuje, že tomu tak není – antisemitismus byl silně zakořeněný i v Polsku, o čemž svědčí řada próz vydaných těsně po válce. Otiskujeme ukázku z úvodních kapitol.
Nakolik polská literatura popisovala styk Poláků a Židů v době holokaustu? Odpověď na tuto otázku hledám v textech vzniklých krátce po konci války. Pozornost věnuji dílům, která se „domáhají“ reinterpretace, případně takovým, jež při svém žánrovém nebo dokumentárním významu zůstávají neznámá nebo málo známá.
Uvažuji také nad tím, do jaké míry by se různé „skandály“ kolem přijatého a zatuhlého způsobu nahlížení vztahů Poláků k Židům v době holokaustu daly vysvětlit nepřítomností tohoto tématu v literatuře. Objevovaly se popisy pevné solidarity Poláků s nacisty v kontextu holokaustu? Připomínalo se někdy zabíjení Židů během Varšavského povstání? Jelikož se některé publikace týkající se vztahu Poláků k Židům – zejména ty od Jana Tomasze Grosse a Ireny Grudzińské-Gross – setkaly s obrovským odporem, nabízí se otázka, zda nebyl způsoben také tím, že se takový druh informací objevil ve veřejném diskursu poprvé. Je ale nakonec důležité, pokolikáté se nějaké téma zjevuje, pokud chybí potenciál k jeho přijetí?
Zajímá mě rovněž kategorie svědka, vycházející ze známé triády Raula Hilberga oběť–pachatel–svědek, v polském prostředí chápané národnostně, tedy Židé–Němci–Poláci. Jak se má kategorie svědka, široce užívaná v polském diskursu o holokaustu, ke skutečnému jednání polských pozorujících? Pokud totiž mluvíme o svědcích, předpokládáme, že přihlížející sdíleli naše hlediska a naše hodnoty, například přesvědčení, že antisemitismus je vražedný předsudek a že nacismus je náš politický nepřítel nejen kvůli tomu, že je protipolský. Prizmatem našich hodnot se pak díváme na holokaust jako na židovskou tragédii a evropský kulturní krach. Ti, jež nazýváme svědky, ale často naše hodnoty, soudy a kritéria nesdíleli.
Kdo je svědek?
O válce a holokaustu toho polští i polsko-židovští autoři napsali hodně. Za Polské lidové republiky se knihy obvykle vydávaly ve vysokých nákladech. Romány a povídky na toto téma často pocházely z pera známých spisovatelů a pro velkou část publika byly důležité, zvlášť v poválečných letech a následujících dvou dekádách, kdy byla válka ještě v živé paměti. Je třeba předeslat, že přinejmenším část těchto textů se dočkala společenského přisvojení, i když zůstává otevřenou otázkou, do jaké míry, u koho a jak. Čtenáři Adolfa Rudnického, Kalmana Segala a dalších spisovatelů byli jistě Židé, kteří však ani před rokem 1968 netvořili v polské společnosti velkou skupinu.
Na otázku po způsobu přisvojení pomůže odpovědět interpretace povídky U Trati (Przy torze kolejowym) z Medailonů Zofie Nałkowské (1946, česky 1950). Medailony byly hned po vydání zařazeny do kánonu školní četby, kde se udržely několik desítek let. Školní rozbor se obvykle soustředil na podmínky nastolené okupantem a na nelidskost nacistického teroru. Filmová adaptace U trati v režii Andrzeje Brzozowského (1963) se mohla stát pokusem o konfrontaci s jinými interpretačními obsahy, úřady ji ale zastavily a za lidového Polska nebyla šířena.
V dominujícím diskursu jsou Poláci, kteří zažili holokaust, nazýváni svědky. Svědek je v právnickém i běžném smyslu někdo, kdo může svědčit – například u soudu – o nějaké události a jehož výpovědi mají váhu důkazů. Svědek musí mít intenci vypovídat tak, aby provinění mohlo být potrestáno. Svědek ví, komu bylo ukřivděno.
Dobrovolná stráž
Z kategorie bystanders (toto anglické slovo s širokým významovým polem nemá jednoznačný polský ekvivalent; týká se nezúčastněných osob, tedy svědků, přihlížejících i čumilů) můžeme vyčlenit jiné skupiny, například kategorii lidí, kteří tvořili cosi na způsob neoficiální dobrovolné stráže spolupracující s Němci. Vykonávali nejrůznější činnosti – od udávání a vydírání až po svého druhu signalizační „čumilství“. Do podobné kategorie můžeme zařadit diváky vědomě stojící na straně Němců. Ti fandili „oproštění“ Polska od Židů, ačkoli někteří, zejména intelektuálové, byli kritičtí, „pokud šlo o metody“. Z takového postoje vychází Protest! (1942) Zofie Kossak-Szczucké, který z polské a katolické identity vylučuje udavače a vyděrače, ale zároveň stvrzuje, že Židé jsou nepřátelé Polska a Poláků, což ovšem podkopává autorčin záměr – antisemitské přesvědčení a vědomí o polských postojích jí nedovolují zformulovat důsledný a opravdový protest. Jiní Poláci, například ti, jež vykresluje Adolf Rudnicki, nebo ti, o nichž se dočítáme ve svědectvích holokaustu, s Židy nijak nesoucítí, je jim líto domů v hořícím ghettu, a nikoli lidí, přidávají se ke srocením okolo chodců nebo cestujících v tramvaji či vlaku, kteří jsou podezíráni z židovství, a hlasitě projevují nadšení pro nacistickou agendu.
V jiné situaci jsou ti, kteří se od takového jednání distancují, nepoddávají se mu, odmítají se na něm z různých důvodů podílet. Přinejmenším část z nich se neúčastní na základě volby, protože ví, čeho se neúčastní. V mnoha dokumentech, denících či zápiscích týkajících se holokaustu se objevuje věta, která by se dala parafrázovat zhruba následovně: někdy by stačilo, aby Poláci odvrátili zrak, aby nezaslechli přízvuk, aby nevěnovali pozornost příliš tmavým vlasům – už to by pomohlo. Aktivní odpor pak kladou ti, kteří Židům pomáhají přežít nebo je nějakým způsobem berou pod ochranu. Odporem je ale i darování chleba, brambor nebo drobných dětem z ghetta, které žebraly po domech. Kontextem všech těchto postojů je to, co můžeme nazvat duchem většiny, jenž diktoval poměr k Židům během holokaustu – tedy antisemitismus, v danou chvíli sebejistý ve své legální, právní moci.
Kontinuum pronásledování
Pokud čteme Samsona (1949, česky 1950) Kazimierze Brandyse z dnešní perspektivy, překvapí nás jeho kompoziční efekt – předválečné osudy protagonisty Jakuba Golda i jeho válečné prožitky tvoří kontinuum. Autoři knih a deníků obvykle začínají od momentu faktického přerušení kontinuity, třebaže v kontextu pronásledování Židů jde spíš o dojem jejího přerušení než o skutečnou disrupci. Počátkem děje totiž bývá dramatický vpád nacistického Německa, polská porážka a nastolení jiných pořádků. Klasickým příkladem je výborný román Anny Langfus Le sel et le soufre (Sůl a síra, 1960; polsky 2008). Začíná obrazem rozbití, doslova bombardování starého světa. Zámožná židovská rodina z Lublinu tráví odpoledne (pravděpodobně 2. září 1939) pitím čaje na balkóně a obdivuje nalétávající letadla, považovaná hostem rodiny za polské vzdušné síly: „,Jen se na to podívejte a uznejte, že máme důvod k hrdosti. A kolik jich je… Polsko se šikuje.‘ V jeho hlase zněla mužná rozhodnost. Otec si právě nalil třetí šálek čaje a blaženě se usmál. Stromy v zahradě znenadání procitly a otřásly se v náhlém poryvu, i když nefoukal sebemenší vítr. Druhá bomba dopadla za plotem.“ Hrdinka a vypravěčka přijela – stejně jako samotná Anna Langfus – do Polska na prázdniny mezi dvěma semestry, protože studuje v Belgii. Nezmiňuje se nicméně o tom, že studuje v zahraničí kvůli numerus clausus a antisemitismu, který tehdy zuřil na polských školách a židovské studenty ohrožoval i fyzicky, nemluvě o psychické šikaně. Minulost se v tomto konkrétním románu vrací sporadicky. Objevuje se, když Langfus popisuje, jak se polský antisemitismus spontánně snoubí s nacistickými aktivitami – například „pomoc“ organizovaná pro skupinu Židů, kteří opustili ghetto, je de facto past, která má oběti připravit o peníze; poté jsou vyhozeni na dlažbu nebo nahlášeni gestapu. Podobné jednání polského obyvatelstva dlouho bylo (a dosud bývá, i když už to snad není pravidlem) označováno jako „izolované“, „ojedinělé“, „marginální“ a podobně. Takové popisy vyžadovaly a dosud vyžadují rekonstrukci skutečnosti, která vybuchla spolu s první i druhou bombou spadlou z jasného zářijového nebe.
Svět před bombami
Brandys takovou rekonstrukci světa „před bombami“ nabízí. Mladý Jakub Gold si postupně uvědomuje, že je cizí, nežádoucí a nenáviděný. Děje se to poměrně pozdě, teprve na gymnáziu, kde se hrdina setkává s nenávistí tváří v tvář. Ptá se svého kamaráda Tola, Poláka, o co jde antisemitům (toto slovo ovšem nepadne): „Tolo odpověděl, že chtějí Polsko zbavit Židů. Jakub se podivil a zeptal se, jestli chtějí, aby se Polsko zbavilo i jeho, Jakuba. Tolo se zasmál a vysvětlil mu, že nejde o jednotlivce, ale o tři miliony lidí, kteří tvoří cizí masu. ,Kubíku,‘ dodal tišeji, ,ty víš, že mně je úplně jedno, kdo je Žid a kdo Turek. Ale vy jste přece opustili svoji zem, bude to snad špatně, když se tam vrátíte?‘ – zmlkl, nedíval se mu do tváře a škrábal kružítkem po lavici. Jakub se znovu podivil, protože ho doteď nenapadlo, že opustil svou zemi. Pohlédl do otevřeného okna a uviděl zelené větve kaštanů a vysoko za nimi šedý kouř. (…) Copak to nebyla jeho země? Vždyť neměl žádnou jinou zemi kromě domu na Luční ulici, školy Tadeusze Kościuszka a lesa nad řekou.“ V jistém momentu svého předválečného života Jakub dochází k závěru, že „jediný, kdo si myslel, že jeho vlastí je Polsko, byl on sám“. Iluze končí.
Autorka je spisovatelka a publicistka.
Z polského originálu Strażnicy fatum (Krytyka Polityczna, Varšava 2020) vybral a přeložil Michal Špína.