Před sto lety vznikl manifest biokosmistů, kteří představují značně svéhlavou odnož ruského anarchismu a zároveň obskurní literární hnutí. Snad to bylo propojení poezie se sociální radikalitou, co vedlo členy skupiny k myšlence osvobození, jež implikuje nejen dobytí vesmíru, ale i překonání smrti.
Skupina biokosmistů existovala jen krátce na počátku dvacátých let 20. století a byla vykázána z oficiálního ruského literárního kánonu. Její dvě hlavní centra, moskevské a petrohradské, se pokoušela překonat myšlení známého filosofa-kosmisty Nikolaje Fjodorova a snila o vytvoření nové formy života a nesmrtelnosti.
V čele se „sovětskými“ anarchisty
Mezi teoretiky a spisovateli dvacátých let bylo v Rusku mnoho výstředníků, vizionářů a radikálů, avšak zakladatel biokosmistů Alexandr Agijenko, který je známější pod pseudonymem Svjatogor (podle mytického bohatýra ze starodávných ruských bylin), mezi nimi rozhodně vyniká. Šlo o básníka-anarchistu, který se zároveň podílel na vytvoření Církve svobodné práce. V jejím programovém textu zdůrazňoval potřebu vymýcení staletých deformací a odchylek od ideálů evangelia pro zajištění živé a organické jednoty náboženství, socialismu a vědy. Věřil, že Ježíš svým vzkříšením vyhlásil nesmrtelnost a současně předjímal, že lidstvo čeká život ve vesmíru. Agijenkův „náboženský“ zápal však trval jen krátce po roztržce mezi moskevskou a petrohradskou skupinou. Už v roce 1923 se Svjatogor zapojil do ústřední rady Svazu militantních ateistů SSSR.
Druhou vůdčí osobou byl básník a anarchista Alexandr Jaroslavskij, který se od antimilitaristických hesel dostal k tématu smrti, od popření Boha k myšlence nesmrtelnosti a roku 1922 dospěl k propojení všech zmíněných témat v biokosmismu. Neméně důležitou roli v hnutí sehrál i spisovatel a anarchista Abba Gordin, jenž působil jako redaktor novin Anarchista a na jaře 1919 bojoval ve slavné armádě ukrajinského anarchisty Nestora Machna. Ještě ve svých raných textech kombinoval klasický anarchismus se starozákonním judaismem. Od roku 1917 se zaměřil na ideje tzv. pananarchismu, které přetvořil do filosofie anarchouniverzalismu. Propojil tak myšlenky individuální svobody a světové revoluce. Věřil, že pokud socialismus projde všemi nezbytnými fázemi, konečně nastoupí anarchouniverzalistická epocha.
Éra nesmrtelnosti a nekonečna
Svjatogor a jeho stoupenci vydali 29. prosince 1921 manifest, v němž deklarovali, že mise anarchouniverzalismu se vyčerpala, a rozpustili všechny místní organizace, které s jejich postojem nesouhlasily. Vyžadovali totiž, aby jejich předchůdci bezvýhradně přijali jejich verzi biokosmismu. „Veškerá předchozí historie, od prvních projevů organického života na Zemi až po významné otřesy posledních let, je jediná epocha. Je to epocha smrti a drobných skutků. My však začínáme velkou éru nesmrtelnosti a nekonečna,“ píše Svjatogor společně s Pavlem Ivanickým v článku Biokosmismus.
Biokosmisté se prezentovali jako zavedené ideologické hnutí a vytyčili si následující úkoly: dosáhnout absolutní svobody jednotlivce a jeho kreativity, rozšířit vliv lidské činnosti na celý vesmír, docílit fyzické nesmrtelnosti, schopnosti znovu vytvářet vesmír, řídit čas, ovládat vzkříšení a řadu dalších. Členy hnutí bylo i několik básníků a výtvarných umělců, a tak vedle agitační agendy vznikla i kulturní periodika: moskevský časopis Biokosmista a petrohradský Bessmertie (Nesmrtelnost). Svjatogorovi následníci se spojili do Kreatoria biokosmistů, jehož součástí bylo i nakladatelství. Nejslavnější vydanou sbírkou byl útlý sborník petrohradské pobočky s názvem Biokosmisté. Deset věcí (1923), kde se mimo jiné objevují verše Olgy Lor: „A tak společně s Curie-Skłodowskou/ do smrti radium vrážím hrdě.“ Dalším příznačným dílem je Jaroslavského utopický román Argonauti vesmíru (1926), který není ničím jiným než zbeletrizovanou podobou filosofie biokosmismu. Hlavní postavou je anarchista, jenž dokáže vynalézt atomovou bombu a kosmickou loď. Vydává se na Měsíc, kde nachází stopy inteligentní civilizace. Od místních obyvatel se dozvídá o kosmickém původu Země a migraci vysoce rozvinuté měsíční civilizace do vesmíru. Obyvatelé Měsíce ho přesvědčí o tom, že už dávno překonali stáří, smrt nebo rychlost světla a v „oceánu vesmíru“ již dlouho čekají právě na pozemšťany.
Poezie biokosmistů se sice v mnoha ohledech podobá futuristické tvorbě, ale sami autoři tuto inspiraci popírali. Svjatogora lákaly experimenty s jazykem – spojoval ho s geometrií, měnil syntax, propojoval obrazy s myšlením. Obzvlášť Jaroslavskij se zjevně inspiruje základními postupy futuristů a prosovětské propagandy. Jedna z jeho výzev zní: „Žít v tmě se hnusí všem/ shon je marnost nadevše!/ Pojďme jej tedy podpálit,/ hoř, vesmíre, ze všech stran!“ Jinde zase píše: „Zábleskem utopií v bažinách dění/ jiskří a svádí můj křehký verš,/ stesk mrtvý jest a smrt mrtvá jest,/ ten stesk je žumpou pro vši verbež…“ Velká část jeho díla je pak až pornografická. Ostatně nikoli politická hesla biokosmistů, ale právě pohoršení nad morální rovinou jejich tvorby vedlo jejich současníky k tomu, aby si na ně začali stěžovat na patřičných místech. Nové úřady tyto výzvy vyslyšely a z důvodu šíření pornografie Jaroslavského časopis po osmi měsících existence zakázaly. Krátce nato se obě skupiny začaly ve svých názorech posouvat odlišnými směry a přerušily vzájemné vztahy.
Učit se od zvířat
Když na Jaroslavského myšlení začala působit filosofie biocentrismu, přesunul svou pozornost od hodnoty člověka k hodnotě všeho živého. Na rozvoji vesmíru by se měl podle něho podílet nejen člověk, ale každý živý organismus – právě v takové jednotě je možné dosáhnout celkové harmonie na cestě zápasu se smrtí. Řešení spatřoval v tom, že se člověk musí učit od zvířat. V roce 1926 společně s manželkou a básnířkou Jevgenijí Markonovou nelegálně překročili hranice a vydali se do Evropy. Hlavním motivem jejich cesty byla propagace biokosmismu, který podle jejich přesvědčení už překročil hranice literárně-politického hnutí a stal se globálním vědeckým a estetickým experimentem. Jaroslavského myšlenky nejsou jen metafyzickými rešeršemi a úvahami o budoucnosti lidstva; urputně se snaží sjednotit filosofii, literaturu a vědu a najít materiální způsoby, jak ztělesnit utopické fantazie. Sám se však nesmrtelným nestal: po návratu do vlasti byl zatčen, odsouzen k nuceným pracím a poslán do gulagu na Soloveckých ostrovech. Jeho žena se pokusila zorganizovat útěk, ale plán byl odhalen a oba byli odsouzeni k smrti. Jaroslavskij byl popraven v prosinci 1930, Markonová pak následujícího roku.
Biokosmisté byli spíše sociálně-politickým hnutím než kreativní uměleckou skupinou. Jejich agitační aktivity vycházely nejen z tradic revolučních let, ale především z inspirace anarchismem. Svjatogorovy texty nedávno vyšly v nakladatelství Common Place (Poetika. Biokosmism. (A)těologija, 2017), čímž se zakladatel biokosmismu aspoň částečně přiblížil vytoužené nesmrtelnosti. Dílo Alexandra Jaroslavského ale zůstává ležet v archivech nebo na webových stránkách literárních nadšenců a v moderním literárním prostoru nenachází téměř žádnou odezvu.
Autorka je komparatistka.