Zápražka a písačky

Na konci listopadu uplyne rovných sedmdesát let od smrti Boženy Slančíkové­-Timravy ­(­1867–1951). Je zřejmě namístě obava, že toto jméno dnešním českým čtenářům, zejména těm mladším, už mnoho neřekne. Tím spíš je ale žádoucí, abychom se u tohoto pozoruhodného literárního zjevu, zařazovaného, ať už právem nebo neprávem, pod rubriku slovenské „realistické prózy“, při této příležitosti pozastavili a českému čtenáři jej alespoň letmo připomněli. Neboť není mnoho takových spisovatelek.

Timrava musela být pozoruhodná osoba. Z dobových svědectví víme, jak byla ve styku s cizími lidmi plachá, „málovravná do nekonečnosti“, jak píše jeden pamětník. Víme také, jak nerada mluvila o své literární práci. Její neteř Milina Rástocká popisuje, jak spolu s Timravou navštívila její přítelkyni, spisovatelku Elenu Maróthy­-Šoltésovou. S napětím prý čekala, jaký vznešený rozhovor se mezi oběma autorkami u oběda rozvine. „Povedz mi, Elenka, ako to robíš, že sa ti tie nezabalené šúľky nerozvaria v kapuste?“ zeptala se Timrava Šoltésové, načež dodala: „Dobre viete, že ja som vôbec nie poetická osoba a zápražka ma viac zamestnáva ako písačky.“ Její vlastní životopis, text zvíci pěti krátkých odstavců, začíná příznačně: „Môj život plynul celkom proste, bez zvláštnych udalostí, tak, že ani neviem, čo by som o ňom napísala. Také sú osudy ľudí, bývajúcich v odľahlých dedinách.“ Ale z týchž svědectví rovněž víme, že mezi svými byla „teta Boženka“ osoba mimořádně vtipná a sdílná, kterou milovaly zejména děti. Kromě jiného to prý také byla zdatná karbanice, která vždy hrála o peníze (byť třeba o desetníky) a zřídka prohrávala. Její ­smysl pro humor byl pověstný, i když šlo třeba o věci tak „závažné“, jako je politická angažovanost: roku 1947, u příležitosti jejích osmdesátých narozenin, jakýsi bratislavský literát pronášel řeč, v níž se snažil prezentovat „politické“ čtení Timraviných textů. Když dospěl k výroku, že Timrava svým dílem připravovala znárodnění bank a průmyslu, otočila se spisovatelka ke své společnici: „Jaj, a či som to naozaj také hrozné veci robila?“

Vážná hra

Svět, ze kterého Timrava čerpá materiál pro své texty, je skutečně prostorově dosti omezený. Velkou část života strávila ve dvou novohradských vesnicích: v Polichně, svém rodišti, a později, od roku 1909, v několik kilometrů vzdálené Ábelové. Pseudonym Timrava si vybrala podle pramene kousek od Polichna. Poznamenejme pro zajímavost, že na volbu pseudonymu možná měl jistý vliv i fakt, že pramen Timrava měl pro Polichno význam skutečně klíčový: až do zavedení vodovodu roku 1928 neměla vesnice žádný vlastní zdroj pitné vody, takže u Timravy se muselo často i dost dlouho čekat, než se na člověka dostala řada. „Chodievali sme na studňu, čo aj sneh bou. Z tej studne voda nikdy nepochybila. Preto sa prezvala aj ona Timrava: že naveky píše a že má vždy čo písať,“ vzpomíná v místním dialektu Elena Vestegová z Polichna, která údajně Timravě posloužila jako vzor jedné z jejích nejznámějších literárních postav, jíž je „Iľa­-kráľovná“ z novely Ťapákovci (1914).

Ať je to, jak chce, svou motivaci k psaní Timrava opakovaně zlehčovala. Psát prý začala „skôr zo žartu a pre zábavu“, jak tvrdí v již citovaném životopise. Nicméně v rozhovoru s Leou Mrázovou, při němž se kupodivu nechala přesvědčit, aby se ke své literární práci otevřeně vyjádřila, přece jen trochu upřesňuje: „Ja som to len tak písala. Zo zábavy, z hračky, ale by som cigánila, keby som povedala, že pritom som aj nechcela byť ozaj vážna.“ Timravina cesta k psaní literatury ovšem bude bezpochyby složitější; autorka koneckonců svému literárnímu zrání a počátečnímu tápání věnovala v roce 1926 celou rozsáhlou novelu, ironicky nazvanou Všetko za národ (národovecké tendence jsou zde totiž brány se značným odstupem).

Vesnické tragédie

Výše citovaný výrok nám nicméně možná dává nahlédnout některé z paradoxů, které Timravinu tvorbu charakterizují. Na jedné straně její povídky a novely – zejména ty z prostředí „vesnické inteligence“, tedy vrstvy, kterou coby farářova dcera znala nejlépe – mají jistě charakter zábavného a mimořádně vtipného čtení. Ironické podtituly některých jejích próz zde leccos napovídají: raná povídka Za koho ísť? (1893) nese podtitul „Z denníka dievčaťa“, novela Strašný koniec (1912) pro změnu „Z pamätníka dievčaťa“. Na druhou stranu ovšem Timrava dovedla být skutečně vážná – i v tomto typu próz ostatně za konvenčními dívčími dilematy (koho si vzít?) prosvítají problémy mnohem závažnější. Vzpomeňme si třeba na novelu Bez hrdosti (1905), popisující lásku Miliny Adamčíkové k plytkému učiteli­-maďarizátorovi Samovi Jablovskému a Milinino postupné vystřízlivění. A existují i texty, ve kterých Timrava volí tón vysloveně tragický. Povídka Skon Paľa Ročku (1921) zejména ke konci nabývá rozměrů až metafyzických, třebaže Timrava by se takovému výrazu nepochybně bránila: na smrt nemocný Paľo Ročko nemůže zemřít, dokud se mu nedostane odpuštění od matky, ke které se kdysi zachoval krutě: „Už by umrel, ale nemôže, kým si mať neuvidí… čaká ešte ju.“ Jako by šlo o svérázné literární zpracování mytického motivu dluhu, který musíme splatit, abychom mohli klidně opustit tento svět. Ročkovy obsedantní myšlenky jsou v povídce znázorněny pomocí hrozivé metafory – neustále na něho dorážejí „myšlienky­-kavky“, které mu vytrhávají maso z těla: „Aj, oj, čiže šklbe ten drak v prsiach, či ďubú tie kavky do srdca, už ho celé skrvavili, už krv tečie z neho, už ju pijú, mäso trhajú zobákmi…“ Tady skutečně jen těžko vystačíme s představou nějakého lehkého čtení. Povídka Márnosť všetko (1908) je příběh farské služky přezdívané „veľkomožná Anča“, kterou její láska k synovi, poněkud ovšem kontaminovaná chamtivostí, přivede do záhuby. Anča onemocněla poté, co šla syna, který je mimochodem popsán jako bytost dosti nesnesitelná, z víceméně nicotných důvodů navštívit ve vánici do vedlejší vesnice. Timrava popisuje její nemoc s puntičkářskou přesností. Oceňme výstižnost jejích metafor: „Hlava len bolí ju vždy väčšmi a neprestáva – temeno ako boľavá pokrývka.“ V závěru povídky však tento relativně prostý příběh opět přerůstá do meditativní roviny. „Ale to manie tvrdo opúšťate, tie peniaze… a vás tam čaká bohatstvo iné – lepšie.“ Anebo, mám­-li být práv svým osobním preferencím, elegická povídka Žiadna radosť (1911), jednoduše, ale o to působivěji načrtnutý příběh dávné nenaplněné lásky, z nějž právě absence jakéhokoli patosu činí jednu z nejdojemnějších povídek, které znám.

Paradox realismu

Největší paradox, který Timravino dílo provází, bychom mohli označit jako paradox literárního realismu. V mysli nejednoho čtenáře dodnes přežívá obraz „neotesané“, zemité autorky bez vzdělání a s problematickým pravopisem, která přímočaře, takříkajíc fotograficky zachycuje vesnické postavičky, jejich konflikty, touhy a životní příběhy. Jinak řečeno, Timrava jako by byla spisovatelka jaksi „neumělecká“, pokud míru uměleckosti ztotožňujeme s mírou literární stylizace. Zřejmě nejexplicitněji je toto nařčení vyjádřeno ve slavné kritice, kterou Timravě adresoval Pavol Bujnák ve slovenských Národných novinách už roku 1920: „Pri čítaní spisov Timraviných, chladných kópií a fotografií života, básnikom a umelcom musí byť sám čitateľ, musí sám vmyslieť umenie do jej spisov. Lebo Timrava nezažila, umelecky nestrovila to, čo opisuje (…).“ Timravy se tato kritika zcela pochopitelně velmi dotkla – jde skutečně o bizarní odsudek. O tom, že materiál pro své texty Timrava čerpala ze života v Polichně a Ábelové, a to do té míry, že pamětníci neměli problém toho či onoho hrdinu přesně identifikovat, jistě není pochyb. „Ona každieho poznala, keď tu bola od mladosti do starosti,“ říká opět Elena Vestegová. Lze si představit, že ne každý, kdo se v jejích postavách rozpoznal, byl nadšen, zvlášť když Timrava sama přiznává, že „veľa rozprávok som napísala z jedu“. Tohle všechno ale jen sotva znamená, že by se jednalo o momentky, o fotograficky zachycené situace a příběhy, jak se bůhvíproč domníval Bujnák.

Ťapákovce znají všichni

Při bližším pohledu se mýtus Timravy jakožto nevzdělané a poněkud neumětelské autorky velmi rychle rozplyne. Za prvé sice nesystematicky, ale poměrně mnoho četla, zejména ruskou literaturu, kterou ji zásoboval její literární „protektor“, překladatel a kritik Jozef Škultéty („Od Dostojevského som ochorela,“ říká dokonce Timrava). A především své povídky a novely, jakkoli při velmi zběžném pohledu mohou budit dojem jakési spontánní přímočarosti, přepisovala s umanutostí takřka flaubertovskou – podle jejích vlastních slov jí přepisování a upravování textů zabralo často víc času než psaní první verze. A skutečně: čtenáře, který si dá jen trochu práci s podrobnějším čtením jejích próz, zarazí subtilnost a rafinovanost Timravina stylu. Právě ta stojí u kořene jakési nejistoty, ve které nás autorka zanechává, pokud jde o to, kdo vlastně jsou ony někdy groteskní, někdy tragické postavy (figurky, jak to nazývá literární teoretik Eugen Pauliny), jimiž zalidňuje svůj literární svět – bylo mimochodem spočteno, že v celém jejím díle celkem vystupuje více než 1150 postav. Jedná se o zcela konkrétní individua, transponovaná do literatury, primitivně řečeno, jaksi „ze života“? Anebo o literární typy, tedy o nositele obecných vlastností a atributů? Interpretace se v tomto ohledu pozoruhodně různí. „Kto vezme do ruky niektorú z jej prác, neodloží jej, ak nemusí, kým ju nedočíta, lebo upúta ho tam každá osoba, pretože každá zrejmo žije a nie je len na papieri prilepená,“ píše Elena Maróthy­-Šoltésová. Jistěže. Na druhou stranu ale nelze popřít, že mnohé z Timraviných postav jsou nositeli nadindividuálních vlastností, anebo je tak alespoň lze chápat. Rodina Ťapáků je v tomto ohledu nejlegendárnější. Jde nepochybně o konkrétní rodinu (údajně snad Vrapáňovi z Polichna), ale díky Timravině literární obratnosti se přeměňují na figury ve své nečinnosti takřka mytické, které je ostatně docela obtížné přesně charakterizovat – líní, flegmatičtí, nejspíš tak trochu od obojího, prostě Ťapákovci. Nejsem si jist, jestli v české literatuře máme nějaký srovnatelný ťapákovský ekvivalent: „Úplná nedba­losť a flegma lipela im na dušiach… Všetci sú ako poparení v tom povetrí, zaspatí duchom, nemajú krvi v sebe, iba cmar… Ťapákovci len na dvadsiate slovo odpovedajú. Jazyk nedvižný, zle ho je pohnúť…“ Kdo z nás by ve svém okolí neznal nějakého Ťapáka…

Příčinou toho, proč Timraviny texty zavdávají podnět k takovýmto různorodým interpretačním alternativám, je právě autorčina literární obratnost. Timraviny texty by mohly posloužit – a v některých interpretacích také posloužily – jako ideální materiál pro kritiku primitivního pojetí literárního „realismu“ jakožto „odrazu života“. Timravina údajná neuměleckost a neučesanost je výsledkem některých velice rafinovaných stylistických postupů – zejména v pokročilejším věku byla spisovatelka ostatně dost háklivá, co se týče redakčních zásahů: „Keby mi len nenaprávali moje práce. Moje obľúbené slová: okamih, žiaden, dakedy, voľakto – veľa užívané i u ľudu – mi vyhádzali,“ stěžuje si v dopise Lee Mrázové.

Stylistické sondy

Nicméně zpět k Timravinu stylu. Nebude jistě škodit, podnikneme­-li do něho několik dílčích sond. Každého, kdo její texty četl pozorněji, zaujme především její schopnost stručné, výstižné a mnohdy mimořádně vtipné charakterizace té či oné postavy. Někteří literární teoretici se dokonce pokusili sestavit jakýsi inventář jejích charakterizačních prostředků. Může jít například o nějaký typický vokální projev, tělesnou zvláštnost, povahovou vlastnost, společenský atribut – a často všechno dohromady. Služka Kata v novele Veľké šťastie (1906): „Tvár má samý ranec, oči príliš belasé, dobrú vôľu vždy a smiech, znejúci: hä­-ä­-ä­-ä.“ Nella Svitanská v povídce Tak je darmo (1897) je popsána prostřednictvím spojení atributů tak nesourodých, že Timrava zde připomene Vladislava Vančuru: „Mala zvyk chváliť všetko, žmurkať očima a nevypovedať š.“ Iľa z Ťapákovců je zase opakovaně charakterizována svou „vzdělaností“: „Bola na kurze v Sobote zo dva mesiace a odvtedy drží sa nad druhé povýšene, akoby bola nie zo sedliackeho, ale z panského rodu… Plače ona, pyšná nevesta a vzdelaná.“ Těchto mikroportrétů najdeme u Timravy skutečně desítky; podobná charakterizace je provedena prakticky pokaždé, když se nějaká významnější postava objeví na scéně. Gejza Horák ve své studii Dve kapitolky o Timravinom štýle má dost možná pravdu, když tuto stylistickou devízu uvádí do souvislosti s vesnickým životem, s prostředím, kde každý zná každého a kde každý je, dalo by se snad říci, pod dohledem všech ostatních: postavy jsou podle něho u Timravy nahlíženy jakoby pohledem vesnického veřejného mínění (třebaže tím samozřejmě není nijak diskreditován Timravin výjimečný pozorovací talent). Co víc, zmiňované charakteristiky tvoří jakýsi emblém příslušné postavy a jsou v souvislosti s ní velice často vícekrát opakovány – opakování je bezpochyby jeden z nejdůležitějších Timraviných stylistických prostředků.

Neméně propracovaná je Timravina syntax. Čtenář by u spisovatelky tohoto typu – automaticky spojované se žánrem „lidového vyprávění“ – logicky očekával spíše parataktickou větnou strukturu. Opak je pravda. Timravin styl se vyznačuje výrazným příklonem k hypotaxi a některé její vložené věty jsou natolik složité, že z jejích textů činí – i pro slovenského, natož českého čtenáře – čtení nanejvýš obtížné, které má jen málo společného s nějakou „lidovostí“. Z povídky Na jednom dvore (1904): „Oči napúlené – veľa píjal, v úrade musí, preto mu boli také – zablysli sa mu leskom ohnivým a on sa nahneval.“ Část vložené věty – „preto mu boli také“ – se vztahuje k očím, ale tuto syntaktickou vazbu není tak snadné rozluštit, neboť do vloženého souvětí je vložena další, vysvětlující věta: „v úrade musí“. Takové věty kladou značné nároky na čtenářovu pozornost; často je třeba podniknout regulérní větný rozbor, abychom Timravinu větnou strukturu zachytili. Výše citovaný Horák uvádí i příklady vět, které jsou vloženou větou (či souvětím) rozštěpeny tak nesouměrně, že ona vložená věta zcela pohltí čtenářovu pozornost, takže se musí od konce vsuvky často vracet zpět, aby pochopil celkovou návaznost. Příklad z povídky Príde čas (1913), ve kterém se spojuje komplikovaná větná struktura s výše rozebíraným způsobem charakterizace: „Slova jej – pravda, i ťažko jej je čo len jedno vysloviť: zajaká sa, preto ju i Jachtačkou volajú – sotva počuť v dome.“

Mezi myšlenkou a výrazem

Dalo by se dlouho pokračovat: minimálně od čtyřicátých let se Timravino dílo na Slovensku stalo předmětem mnohdy velice sofistikovaných a objevných stylistických rozborů, z nichž jsem zde mohl zmínit jen některé: případného zvědavého čtenáře lze odkázat na vynikající kompendium Timrava v kritike a spomienkach, vydané péčí Ivana Kusého, Zory Jesenské a Alexandera Matušky v Bratislavě roku 1958 (vydatně jsem zde z něj ostatně čerpal). Ale již jen tento velice letmý pohled do Timraviny stylistické dílny nás jistě přesvědčí o tom, že rozhodně nemáme co do činění s nějakým literárním primitivismem a že Timravin „materiál“ vždy takříkajíc prochází sítem důvtipných literárních strategií: onen „nevyplnený priestor medzi myšlienkou a jej literárnym výrazom“ (toto pozoruhodné vyjádření pochází od Martina Kukučína) je u ní, jak vidno, pojat způsobem neobyčejně složitým a především originálním. Timrava si této své originality byla bezesporu vědoma, třebaže se vyjadřuje se svou obvyklou skromností: „Neviem ver, ktorý zo spisovateľov pôsobil na mňa a vplýval. Hádam ani jeden. Čítala som rada všetkých. Práve som chcela inak písať, ako druhí dotiaľ písali. Ne­­viem, či sa mi to podarilo.“

Podařilo se jí to bezezbytku. Tato skromná, ale často také melancholická spisovatelka si v dopise Jánu Menšíkovi ke konci života svým typickým způsobem postěžovala: „Najhoršie je, že sa mi zdá, ako by som ani nebola žila. To zato, že žijúc vždy len na dedine, tým jednoduchým životom, nič neskúsiac, málo zažijúc, sa mi zdá, že som darmo bola na svete.“ Ale tento „jednoduchý život“ dal vzniknout textům, které jsou tu s námi i sedmdesát let po autorčině smrti. A každý, kdo je otevře, ihned pochopí, jak lichá její obava byla.

Autor je filosof, univerzitní pedagog a překladatel.