Co je karikatura?

Co je smyslem organizace Déssinez Créez Liberté, kterou jste založila po atentátech na redakci Charlie Hebdo, ve čtvrti Montrouge a v košer obchodě Hyper Cacher, k nimž došlo 7. až 9. ledna 2015?

Hlavním posláním asociace, která vznikla ve spolupráci s Charlie Hebdo a SOS Racisme, je mediální výchova zaměřená na občanství, obrazy a kresby v novinách a karikatury. Zajímá nás hlavně terorismus nebo náboženský fanatismus, pak ale i obecně hranice svobody slova, svobody vyznání a v souvislosti s tím téma, které Francii dost pálí – zesvětštění, laicizace.

Po útocích byla redakce Charlie Hebdo samozřejmě nesmírně oslabená, sama jsem se vrátila do práce téměř hned, protože jsem chtěla pomoci svým kamarádům a lidem, kteří se snažili noviny zachránit. Přišlo nám tehdy velké množství obrázků od dětí, od náctiletých, kteří ve školách spontánně kreslili – celkem více než dvacet čtyři tisíc obrázků, které vypovídaly o terorismu – ukazovaly násilí a strach. Děti si ale i touto formou pokládaly otázky o postavení náboženství ve francouzské společnosti. Ze sto šedesáti kreseb jsme připravili výstavu, která následně putovala po školách, knihovnách a mediatékách. A na pěti z nich jsme za pomoci přesné metodologie učili, jak správně obrázky číst a jak se vyhnout špatné interpretaci. Na základě toho vznikla asociace Déssinez Créez Liberté.

Jaký je tedy správný postup čtení obrázků nebo karikatur?

Nejprve je třeba sledovat, zda má obrázek nějaký titulek, jaká je jeho barevnost, kdo jsou vyobrazení lidé. Zásadní je podpis autora i datum publikace. Dále je podstatné, proč a kdy byl takový obrázek vytvořen. Třetí etapou je zmíněná interpretace. Je třeba se ptát, co nám kreslíř chce sdělit. Na závěr přichází náš osobní postoj – souhlas, nebo nesouhlas. Cennější je nesouhlasit, to vyvolává zajímavé diskuse.

Jaké má pak satirická kresba mantinely?

Limity si nevytvářejí kreslíři a kreslířky, ty udává zákon o svobodě vyjadřování. Můžeme kritizovat nějakou myšlenku, třeba celé náboženství. Někdo si naprosto svobodně může myslet, že je země placatá. To je přesvědčení, které lze kritizovat. Nesmí se ale vyvolávat nenávist a násilí – třeba právě proti těm, kdo věří, že je země placatá. Stejně tak je nepřípustné kohokoli pomlouvat a hanět nebo oslavovat nenávist a terorismus. Naopak vše, co se týká kritiky symbolů, je povoleno. Domněnka, že kdo kritizuje náboženství, útočí na věřící, je naprosté nepochopení situace. Dělat si legraci z boha neznamená nabádat k nenávisti. Stejně tak můžu říct: „Svoboda, rovnost, bratrství je blbost.“ Už ale nesmím dodat: „Zabijme republikány!“ Je možné kritizovat náboženství či politický přístup. I přes slovní nebo obrazem vyjádřenou kritiku však musíme spolupracovat a žít v pospolitosti.

Myslíte, že tedy správně nerozumíme samotnému slovu laicizace?

Někdy se lidé domnívají, že laicizace jde proti náboženství. Tak to vůbec není. To, co je ve Francii – a mělo by tomu tak být i jinde – myšleno laicizací, je vlastně taková kohabitace, soužití všech náboženství, názorů a myšlenek, ať už založených na vědě, náboženství nebo něčem jiném. Státu i jeho představitelům umožňuje laicizace být v postavení k náboženství neutrální. A nám všem, ať už jsme ateisté, buddhisté nebo stoupenci toho, že je země placatá, pak bydlet vedle sebe a mít stejná práva i povinnosti.

A co republika? Lze ji kritizovat? Protože francouzské pojetí laicizace vychází zejména ze státního zřízení – republiky, rovnosti před zákonem.

Každá kritika a diskuse je přínosná. Na diskusi je ostatně postavená celá naše civilizace. Diskuse nás vyvádí z komfortní intelektuální zóny. Jednou jsem si ale zjišťovala, jak je to s kritikou republiky, a bohužel existuje zákon, podle kterého nemůžeme kritizovat její symboly. To mě silně zklamalo. Podle interpretace toho zákona totiž kritika symbolů republiky může vést k její destrukci, a to už je protizákonné.

Jak vnímáte slavné heslo „Je suis Charlie“?

Zásadní je opět uvědomit si, co přesně to heslo znamená. Charlie Hebdo je kontroverzní soukromé médium, které se zákonitě nemusí všem líbit. Nikomu jsme ale nikdy nechtěli nutit naše vidění světa a na druhou stranu proti Charlie Hebdo vždy existovalo mnoho předsudků. Hodně lidí o něm mluví, ale málokdo ho čte, většina zná maximálně ty nejsledovanější případy. A zda „Charlie“ z hesla znamená skutečně týdeník Charlie Hebdo? Před atentáty měl asi tak třicet tisíc čtenářů, což je ve Francii poměrně málo. Po atentátech se ale do ulic vydalo na pět milionů lidí. Takže je jasné, že tím neříkali „Jsem Charlie Hebdo“, protože ho prostě nečetli. Spíš tím heslem chtěli říct: „Jsem pro svobodu vyjadřování, pro podporu novinářů i karikaturistů, jsem solidární s redakcí.“ Podobně dnes můžeme reagovat na atentáty jinde ve světě, a dát tak najevo svou účast a říkat: „Jsem Bamako, Londýn, Vídeň…“

Mnoho lidí má Charlie Hebdo spojené s provokací a hanobením islámu. Podle průzkumu, který udělal, tuším, deník Le Monde, ale v letech 2005 až 2015 bylo jen sedm titulních stran zaměřených na islámský fanatismus.

Nevyplývá z toho všeho hlavně právě to, že lidé netuší, co znamená karikatura?

Karikaturista je v novinařině na stejné úrovni jako třeba sportovní redaktor. Karikatura je dost výjimečný publicistický žánr, který přitom existuje už od antiky – tehdy byly jejími náměty především korupce a moc. Karikaturista si bedlivě všímá nálady společnosti a stavu politiky a snaží se k obojímu přistoupit kriticky. Zásadní je pak určité záměrné přehánění. Karikatura ale i tlačí společnost k nějaké změně. V minulosti to byl třeba konec absolutismu, karikatura zaměřená proti antisemitismu či na antiklerikální témata. Dnes se staví proti islámskému fanatismu.

Proč karikatura proroka Mohameda vyvolá větší poprask než třeba karikatura Ježíše Krista?

Lidé se nechávají zmanipulovat, nerozumějí kontextu a jemnému detailu. Často si obrázky berou osobně, aniž by chápali, o co ve skutečnosti jde. Karikatura je přitom pro novináře skvělý nástroj, protože nám dovoluje rychle reagovat na mnoho různých témat – náboženství, sociální otázky, policejní násilí, migraci či ekologii.

A jakou roli v ní tedy hraje smysl pro humor?

Samozřejmě velkou, i když karikatura tady zdaleka není jen proto, abychom se smáli. Spíš se snažíme čtenáře vychovat k tomu, aby se zajímali o původ toho, čemu se smějeme. Zda vtip vylučuje, nebo naopak přijímá ostatní náboženství. Muslimy i katolíky považujeme za součást jedné rodiny. Budeme si tedy dělat legraci z obou. Náboženské svobody jsou ve Francii zajištěny pro všechny a stejně tak i svoboda nevěřit v nic. Karikatura je vlastně integrujícím elementem.