Zatímco koncept dekolonizace se rozšiřuje v oblasti uměleckých sbírkotvorných institucí, ve vztahu k výtvarné kritice není probírán dostatečně. Umělecká kritika je přitom zásadním místem, kde se tyto debaty odehrávají, a sama se podílí na udržování společenských nerovností.
Stále více se v posledních několika letech v uměleckém diskursu prosazuje myšlenka dekolonizace. Pozornost se dosud nicméně soustředila na instituce, především na muzea a umělecké sbírky. Nejsem si jistá, zda je stávající institucionální zarámování těchto debat správné, a proto se ptám: Neměl by dialog o dekolonizaci začínat u subjektu a reflexe rámců, v nichž debata probíhá? A pokud ano, co takhle začít s dekolonizací umělecké kritiky?
Dekolonizace umělecké instituce obvykle znamená přehodnocení kánonu a jeho potenciálu zahrnovat různé hlasy a perspektivy (při tom mějme na paměti, že dekolonizace není totéž co rozmanitost). Patří k ní rovněž praxe překonávání dominantních kulturních skupin a opouštění koloniálních taxonomií. Naproti tomu dekolonizace umělecké kritiky by nám otevřela prostor pro kladení stejně tak zásadních otázek: Jak se vyprávějí příběhy? Jaké máme platformy pro dialog? Jak tyto platfomy fungují a kdo se může dialogu účastnit? Konkrétně poslední z těchto otázek je zvlášť nepříjemná pro autory a redaktory. Jak poznamenal historik umění James Elkins, je velmi těžké kritizovat kritiku. A snad ještě náročnější je podrobit kritice samotné kritiky.
Lesk a bída kritiky
Pojem dekolonizace odkazuje k rozpoznávání hierarchií, mocenských postavení a nerovností a boji proti nim. Tyto otázky nesouvisejí pouze s koloniální minulostí, ale také s faktory, jako jsou společenská třída, gender, rasa, etnicita, národnost, jazyk a podobně. To vše se promítá do debat o dekolonizaci a do toho, jaká témata se ocitají v jejich středu a které nerovnosti se v nich odrážejí. Svět umění a umělecké kritiky zůstává velmi specifickým případem nerovnosti.
Umělecká kritika se na jedné straně zakládá na kulturním a ekonomickém kapitálu, což má za následek mocenské proudy, které jsou současně formální (vázané na pozici a majetek) i symbolické (rovina vědění, viditelnosti a uznání). Ačkoli již nežijeme v dobách greenbergovské kritiky, kdy prohlásit, že Pollock je skvělý malíř, znamenalo stanovit ekonomickou hodnotu jeho obrazů, slova kritiků stále ovlivňují veřejné mínění. Na druhé straně je umělecká kritika součástí prekérního kapitalismu, ve kterém se s textem, autory i jazykem nakládá jako se zbožím. V důsledku toho se reprodukují nízké honoráře, neplacené stáže a vazby, které zvýhodňují ty, kdo disponují zmíněným kulturním a ekonomickým kapitálem.
Jak můžeme v tak výrazně nerovném prostoru mluvit o dekolonizaci? Kdo o ní bude psát? Už tak privilegovaní kritici, redaktoři a profesionálové v uměleckém provozu, kteří mají svá místa jistá? Nebo bychom měli dát prostor prekarizovaným autorům, naslouchat jim a nechat jejich hlasy zaznít navzdory překážkám, které stavějí editoři, a překonat zvyk, kdy jim nedopřáváme sluchu? Jakkoli okrajovou roli hraje umělecký diskurs při tvorbě dějin, stále v ní má své místo. Umělecká kritika – přinejmenším v západní tradici – přichází jako pozdní výdobytek osvícenství, věku univerzálního rozumu, který s sebou přinesl kolonizaci a zpředmětnění přírody. Obhajoba kolonialismu byla „racionální“: politická, vojenská, ideologická nebo humanitární, skrývající se za násilnou realitou rabování, zisku, otroctví a vykořisťování práce. Teoretik Achille Mbembe klade důraz na souvislost mezi kolonialismem a kapitalismem – mocí, která spočívá v uchvácení, vlivu a polarizaci. Kapitalismus v současném světě, jehož okrajovou součástí je také umění, vytváří rámec nerovností, které neoliberalismus dále prohlubuje. Tento kontext uvádím proto, aby bylo zřejmé, že jakékoli pojetí dekolonizace, které nereflektuje vědění, dějiny, společensko-ekonomické podmínky a pozici, z níž se mluví, je přinejlepším naivní. V nejhorším případě pak zkrátka špatné.
Nesepsané příběhy
Teoretička fotografie a vizuální kultury Ariella Aďsha Azoulay ve své nedávno vydané knize Potential History: Unlearning Imperialism (Jiné dějiny. Zapomínání imperialismu, 2019) uvádí, že koncept imperialismu, který umožňoval, podporoval, schvaloval a ospravedlňoval objektifikaci a poznávání jiných kultur, byl sám o sobě škodlivý. Dekolonizace není akt vymítání, jejím smyslem není kritika Evropy, nejde o vyvolávání duchů. Smyslem dekolonizace je pojednat o skutečných lidech, jejichž příběh dosud nikdo nesepsal. Dějiny se prý psaly z neutrální, objektivní, univerzální perspektivy; ve skutečnosti ale jejich výchozí hledisko univerzální ani objektivní nebylo a totéž platí pro uměleckou kritiku. Jde o víc než o přechod od modernismu k postmodernismu, který vynesl na světlo systém autorství, psaní a textu. Tvrdím, že samotná struktura umělecké kritiky upřednostňuje příběhy a hlasy, které rezonují v prostoru, jenž se na první pohled jeví jako nevinný, přitom je v něm ale mnoho překážek. Co mám na mysli? Za prvé prestižní recenzované články (za ně autor musí někdy zaplatit), které fungují především v uzavřených kruzích. Psaní takových textů a nekonečné redakční procesy si z časových důvodů obvykle mohou dovolit pouze akademici se stabilním příjmem. Za druhé uměleckému prostoru dominují anglicky psaná periodika a pro většinu zaměstnaneckých pozic jsou zvýhodňováni rodilí mluvčí angličtiny. Posilují se tak již existující sociální nerovnosti (třídní, genderové, rasové apod.) a tato skutečnost má velký vliv na to, kterým subjektům a příběhům se věnuje pozornost a kterým hlasům se naslouchá. Přiznejme si to: mnohdy se autorům a redaktorům „jiné hlasy“ zkrátka nelíbí (sociální antropoložka Gloria Wekker tento nedostatek zájmu označuje za „nadřazený nezájem – stav, v němž nejde ani tak o neznalost, jako o neochotu poznat“). Takové sklony k náhodné selekci formují a udržují neúplnou a falešnou představu o tom, co je umění.
Kritika rozumu
Dekolonizace umělecké kritiky je teoretická a praktická kritika rozumu, vědění (naší drahé akademie a studijních plánů) a mocenských struktur. Bude to náročný proces a začíná u samých základů. Podívejme se nejprve na odpovědnost na úrovni jednotlivců a organizací. Co by měli dělat ti, kteří svým jednáním utvářejí uměleckou kritiku? Nejprve by měli změnit základní redakční procedury, vytvářet motivující prostor – jak finančně, tak intelektuálně – pro autory z různých prostředí, zvláště pro ty, jejichž mateřským jazykem není angličtina. Ještě podstatnější je zajisté neustálé a podrobné přezkoumávání kánonu, centra a periferie i pozic, z nichž lidé promlouvají. Uvědomit si vlastní privilegium je předpoklad dekolonizace. Proč? Privilegium je strukturální a systémové, určité vztahy a pozice se v něm jeví jako „přirozené“ a „samozřejmé“. Připustit si privilegium znamená nahlédnout jak systém, tak jednotlivce (včetně sebe samého), kteří jej utvářejí. Proto dekolonizace znamená také přehodnocení pracovních pozic a propagačních postupů redaktorů a autorů, otevírání problematických debat namísto jejich utínání – je třeba poslouchat všechny hlasy, jimž se privilegií nedostává. Znamená také podporu těm, kdo ji potřebují. A uznání, že profesionální pozice redaktora nebo nakladatele nepochází jen z usilovné práce, ale rovněž ze strukturálních vychýlení ve společnosti, která tyto lidi privilegovala na různých stupních jejich kariéry.
Jsem privilegovaný
Ačkoli spočívá především v proměně mocenských struktur a diskursů, dekolonizace závisí na jednotlivcích, a proto trvám na osobní odpovědnosti. V uměleckém prostředí často slýchám omluvnou frázi: „Já vím, že jsem v privilegovaném postavení.“ Jako by mezi jednotlivcem a jeho postavením byl mystický předěl a způsob, jakým se onomu „já“ dostalo mocenského postavení, jako by obestíralo tajemství. Tak pardon, nic tajemného v tom není. Způsob, jakým umělecká kritika vytváří a reprodukuje příběhy a perspektivy, je strukturální, ale závisí také na lidech, kteří se v určitých situacích rozhodují. Tito lidé (redaktoři) přitom často zapomínají, že učinit (nebo neudělat) drobné gesto, když jste nahoře, může mít značný dopad na ty dole.
Dekolonizace nemůže sestávat z teorií a idejí, pokud v praxi znamená „váš omluvný úsměv, když vysvětlujete nějakému nešťastníkovi, proč nedostane pracovní místo, nebo letmý záškub v zápěstí, když vyhazujete do koše životopis žadatele, jehož jméno zní cize“, jak trefně vystihla novinářka a spisovatelka Reni Eddo-Lodge. Identitární výrok „jsem privilegovaný“ obvykle znamená „mám moc“, a pokud máte moc, potom – jak jednou řekla Toni Morrison – vaší povinností je zmocnit druhého. A jakkoli se konkrétní podmínky redaktora, akademika nebo pracovníka v uměleckém provozu v New Yorku, Oslu, Londýně, Záhřebu nebo Kluži liší podle místních kontextů a příběhů, všichni by pro začátek měli reflektovat vlastní postavení a reálné vztahy a příležitosti. Jestliže se dekolonizace omezí na debaty o idejích a na uvádění určitých klíčových slov, protože se pěkně vyjímají na našich webových stránkách nebo v žádostech o grant, a přitom budeme přehlížet privilegia a nerovnosti v našem nejbližším okolí, bude to jen udržování mocenských pozic a chránění statu quo.
Dekolonizace nespočívá v rétorice; je to soubor praktik, které se týkají konkrétních lidí. Nyní je načase zbavit se starých struktur. Kapitalistická odpověď na všechny neduhy světa je „další růst“ a „rozvojová pomoc chudým“. Jistě, podpora ekonomicky znevýhodněných (nikoli jejich vykořisťování pod zástěrkou pomoci) je obecně správná. Ale nestačí to. S ohledem na omezené zdroje na naší planetě je stejně tak nutné omezit nezřízené nadužívání zdrojů bohatými. A pokud máme v uměleckém prostředí dávat slovo neprivilegovaným, znamená to také, že privilegovaní musí začít naslouchat a reflektovat svá privilegia. Kdo to řekne nahlas? A kdo bude poslouchat?
Autorka je výtvarná kritička.
Z anglického originálu Decolonizing Art Criticism, publikovaného na webu Kunstkritikk, přeložil Antonín Handl.