Disident na plný úvazek

Předloňské třicáté výročí 17. listopadu 1989 vyvolalo menší záplavu nově vyšlých i dříve publikovaných vzpomínek, rozhovorů a deníků mapujících pád komunistického režimu v Československu. Deník Rudolfa Battěka z roku 1989 tudíž vyšel s ročním „zpožděním“. Opožděné vydání má ale tu výhodu, že Deník 1989 můžeme číst pro něj samotný, nikoli kvůli příležitosti k listopadovému bilancování. K tomu beztak neskýtají Battěkovy zápisky vhodný materiál. Poslední regulérní zápis je z 20. listopadu, po něm následují až do konce roku jen fragmenty. Byť autor celý život psal, nepatřil k těm, kteří po sobě zanechali rozsáhlé literární dílo. Útlé Eseje z ostrova, psané ve vězení na počátku sedmdesátých let, vydalo exilové kolínské nakladatelství Index v roce 1982. Po roce 1989 vyšla drobná knížka Dámy a pánové (1992), soubor aforismů psaných ve vězení mezi lety 1983 a 1985, výbor dopisů z vězení z let 1968–1989 Jako Červenej karkulák (2002) a sbírka básní Rozpočítávání dnů a nocí (2001).

Sebevědomý demokrat

Rudolf Battěk (1924–2013) po roce 1989 patřil spíše k přehlíženým postavám československého disentu, přestože zároveň k těm nejodvážnějším. Už za války se zapojil do odbojového hnutí. Poté vystudoval Vysokou školu sociální a politickou, protože ale odmítal chodit k volbám, až do začátku šedesátých let pracoval převážně v dělnických profesích. V roce 1965 se mu otevřela cesta do Sociologického ústavu ČSAV. V době pražského jara se intenzivně politicky angažoval, stal se spoluzakladatelem Klubu angažovaných nestraníků a poslancem České národní rady. Odpor proti normalizaci jej záhy dostal do vězení. Poprvé to byla roční vazba za manifest Deset bodů. Tehdy bylo ještě vyšetřování přerušeno, Battěk se ale ve spolupráci s Janem Tesařem a „nezávislými socialisty“ zapojil do letákové akce proti volbám v roce 1971, za což byl odsouzen na tři a půl roku. Po propuštění se stal prvosignatářem Charty 77 a později i jejím mluvčím. V roce 1980 byl po potyčce s příslušníkem SNB ve zmanipulovaném procesu odsouzen na šest let a sedm měsíců (trest mu byl později snížen o dva roky).

Vzhledem k tomu, že v listopadu roku 1989 oslavil Battěk pětašedesáté narozeniny, byl už dávno v důchodu a mohl věnovat veškerý čas politické aktivitě. Vstával brzy ráno a takřka celý den mu zabíralo „disidentství“. Battěk agitoval, kudy chodil. V jednom zápisu stojí: „Po 10 h. jedu k Heleně Němcové – cestou jsem získal další 3 podpisy pod petici – od dvou dělníků na výkopu a jednoho instalatéra na stanici autobusu.“ V zápiscích se ukazuje nejen autorovo disidentské odhodlání, ale také skutečnost, že v roce 1989 byl normalizační režim už značně rozklížen. Co z toho pro politiku disentu Battěk vyvozoval, lze sledovat hned v záznamech z Palachova týdne. Nejprve píše: „Hodnotíme situaci i naše možnosti účasti dnes na Václavském náměstí. Docházíme k názoru, že nemůžeme jít do těchto rizik – nic bychom k demonstrujícím davům nepřidali a naše zatčení by poškodilo nutnou další práci HOSu.“ O několik dní později ale kritizuje představitele Demokratické iniciativy: „oni v podstatě přijímají tento systém a vedoucí úlohu KSČ a chtějí situa­ci vylepšovat bez zbytečných osobních rizik (…), jsou prostě politiky do pohody“. Opatrnost sotva byla dána nedostatkem odvahy. Battěk si toho za normalizace odseděl tolik jako málokdo, byť jej to mohlo vést k rozhodnutí, že ve svém věku už do vězení nechce. Obojí ve skutečnosti svědčí o vnitřní diferenciaci odpůrců režimu, k níž docházelo v druhé půlce osmdesátých let. Mladší generace toužila po přímé konfrontaci s režimem na ulici, část Charty chtěla setrvat v nepolitickém morálním odporu a lidé kolem Demokratické iniciativy chtěli dělat politiku, ale bez rizika trestního postihu.

Dynamika disentu

Většina Battěkových politických aktivit se v roce 1989 pojila s Hnutím za občanskou svobodu (HOS). To vzniklo 15. října 1988. Battěk byl jeho iniciátorem, byť ústřední manifest Demokracie pro všechny nakonec sepsal Václav Havel. HOS sice vzniklo v prostředí Charty, na rozdíl od ní mělo být ale iniciativou povýtce politickou. Velmi záhy se v něm také začaly prosazovat svébytné ideové proudy: katolicko­-konzervativní zastupoval Václav Benda, sociálnědemokratický vedle Battěka třeba brněnský historik Jaroslav Mezník a liberální Pavel Bratinka či Daniel Kroupa. K Battěkovým nejbližším spolupracovníkům zde patřil také vyloučený reformní komunista Ladislav Lis a mimo HOS například samorostlý liberál a představitel Demokratické iniciativy Emanuel Mandler.

Politizace disentu souvisela nepochybně nejen s tím, že nová generace odpůrců režimu prosazovala razantnější přítomnost ve veřejném prostoru formou demonstrací a happeningů, ale také s děním v okolních zemích. V Maďarsku na jaře padl János Kádár a v červnu byl za přítomnosti statisíců lidí pohřben Imre Nagy. Tentýž měsíc se v Polsku konaly volby, které drtivě vyhráli kandidáti Solidarity. A konečně v létě zaplavily Prahu tisíce východních Němců, kteří toužili vycestovat do SRN. Battěkův deník dokládá, že idea Občanského fóra nebyla jen reakcí na 17. listopad. Už v létě 1989 nezávislé iniciativy jednaly o ustavení „Československého občanského výboru jako reprezentace národní pro budoucí jednání s vedením státu“. V září 1989 se zintenzivnilo rovněž Battěkovo úsilí o ustavení sociálnědemokratické skupiny v HOSu. Možnost obnovy sociální demokracie konzultoval se starými členy strany doma i v exilu. Přitom vyjadřoval obavy, aby se „k nám nepřivtělili oportunisté z řad zředěných komunistů či sloučených sociálních demokratů“. Jeho názory na komunisty („on je trochu jako každý exkomunista – poznamenán tím genetickým kódem komunistické nákazy“) ilustrují, že čím jasnější bylo, že i v Československu dříve nebo později musí dojít k nějakým změnám, tím se idyličnost společenství Charty jevila iluzornější.

Rozděleni minulostí

Do deníku si tak Battěk zapsal řadu postřehů o svých spolupracovnících, občas velmi kritických. Jestli původně dopadaly jeho soudy nejtvrději na ty, kdo odmítali podstupovat v konfrontaci s režimem riziko represe, v době snahy o zformování sociálnědemokratické skupiny v HOSu se zaměřují právě na exkomunisty. Spolupráci s nimi považoval za neplodnou, protože „v demokratických podmínkách nemohou mít bývalí reformní komunisté žádnou šanci v sociálně demokratické straně“. V tom se ovšem mýlil; nakonec to byl paradoxně on, a nikoli exkomunisté, kdo se po listopadu do obnovené sociální demokracie „nevešel“ a byl po neúspěšném pokusu stát se jejím předsedou v červnu 1990 vyloučen. Přesto Battěk i skupina „nezávislých socia­listů“ do dějin obnovy sociální demokracie v Československu patří. Jeho deník na bezprostředním materiálu ukazuje, do jaké míry bylo už před rokem 1989 patrné, že různé proudy levice budou po listopadu „rozděleny minulostí“. A ukazuje to v mnoha směrech názorněji než vzpomínky i historiografické práce věnované československému disentu.

Battěkovy zápisky z roku 1989 nepatří k těm dílům, která by povznášela deníkové psaní do „vysoké“ literatury. Takový podle všeho nebyl ani jeho úmysl. Nepsal pro budoucí čtenáře, ale hlavně pro vlastní potřebu. Právě v minimální stylizaci spočívá jejich cena – umožňuje pohled do všedního dne disidenta na plný úvazek.