Jak nemyslet Afriku

Prostředník vztyčený v náhlém záchvatu spravedlivého hněvu na někoho, kdo vám už dlouho pije krev. Tak by šlo popsat tón dnes již proslulého textu keňského spisovatele, novináře a LGBTQ aktivisty ­Binyavangy Wainainy vydaného britským literárním ča­sopisem Granta v roce 2005 pod sarkastickým názvem Jak psát o Africe (česky 2009). Přesně takhle to dělejte, a jen houšť! Tady máte návod, jak ještě pitoměji, stereotypněji a konsekventně destruktivněji psát o Africe. Té vzdálené „zemi“, s níž nemáte nic společného a kam ze zvyku umisťujete své fantazírování o magičnu, prapůvodu a divočině. O tom místě­-nemístě, kam ve svých směšných záchvatech soucitu vrháte rozvojovou pomoc a posíláte mírové mise, mající utišit vaše špatné svědomí z minulosti a zároveň pragmaticky podržet reálné výdobytky pro váš dnešek. A především o té Africe, které prostřednictvím téhle konformní koloniální imaginace můžete dál rozumět a ovládat ji, i když si to ve své intelektuální nedochůdnosti tak typické pro mentalitu privilegovaných nepřipouštíte. „Vám na Africe přece záleží.“

Druhý mimo čas a prostor

Nizozemský sociokulturní antropolog Johan­nes Fabian ve své dnes již klasické knize Time and the Other: How Anthropology Makes Its Object (Čas a jiný. Jak antropologie utváří svůj předmět, 1983) použil pro popsání tehdejšího způsobu psaní o „exotickém“ Druhém ve svém oboru pojem „odepření současnosti“, tedy upření Druhému sou­-časnost s časem naším, odepření nároku na sdílenou přítomnost. Diskursivní uvržení Druhých do pozice neredukovatelného vnějšku, do existence nejen mimo sdílený prostor, ale i čas, a to navzdory staletí trvajícímu (nejen) postkoloniálnímu prorůstání světů, je to, vůči čemu se Wainaina tak urputně vymezuje.

O pět let později Wainaina publikoval stejnojmenný text označený dvojkou s doplňkem Revenge (Pomsta, 2010) [viz strany 18 a 19]. Reflektuje v něm dosavadní přijetí původního eseje, který se mezitím stal jeho nejcitovanějším textem, a objasňuje okolnosti vzniku, jež měly co do činění s jeho vlastní zkušeností afrického intelektuála pobývajícího zrovna v Evropě: pocity zoufalství z všudypřítomné ignorance, bezmoc a hněv. Dozvídáme se, že šlo vlastně jen o mírně upravený e­-mail zaslaný redaktorovi časopisu Granta v reakci na zvláštní číslo věnované Africe. Nebezpečnou hloupost jeho obsahu zde Wainaina v narážce na právě tak slavný jako problematický román Srdce temnoty (1902, česky 1980) Josepha Conrada označuje slovy „Greatest Hits of Hearts of Fuckedness“ (Největší kraviny ze Srdce temnoty).

Nebylo to přitom zdaleka poprvé, kdy vzpurný kolonizovaný zčeřil postkoloniální vody reflexe britského vztahu k bývalému africkému impériu, pro který je na jedné straně charakteristická amnézie, zejména ohledně zločinů (v souvislosti s Wainainovou rodnou Keňou nelze nezmínit léta se táhnoucí vyšetřování britských zločinů při potlačování povstání Mau Mau v padesátých letech 20. století), a na druhé straně neurčitý stesk po někdejší velikosti. Oba tyto pohyby imperiální paměti – amnézie i nostalgie –, jejichž ozvěny bylo možné zaslechnout také třeba v probrexitové kampani a které zcela nedávno shrnul oxfordský profesor a aktivista ­Simukai ­Chigudu v autobiograficky neučesaném ­textu Colonia­lism had never really ended: my life in the shadow of Cecil Rhodes (Kolonialismus nikdy opravdu neskončil. Můj život ve stínu Cecila Rhodese, 2021), mají svou historii.

„Offshorování“ odpovědnosti

Jak v poučném eseji What Black America Means to Europe (Co znamená černá Amerika pro Evropu, 2020) připomíná britský černošský autor, novinář a profesor sociologie na Manchesterské univerzitě Gary Younge, „sociální průzkum britské vlády konaný v roce 1951 ukázal, že téměř tři pětiny respondentů nejsou schopny jmenovat jedinou britskou kolonii“. V této souvislosti Younge cituje také z Orwellova eseje Anglie, tvá Anglie (1941, česky 1997), v němž se popisuje pokrytecký vztah běžných Britů k impériu: zároveň o něm vědí i nevědí. Aktuální diskusi rezonující v souvislosti s opětovným vzepětím hnutí Black Lives Matter, obohacuje Younge pro britský, potažmo evropský kontext užitečným spojením „offshorování odpovědnosti“. Zatímco v USA jde o vyrovnávání se s rasistickou minulostí na vlastním území, která je součástí kolektivní paměti a obvykle také více méně bezprostřední zkušeností, ke koloniálním zvěrstvům dotčených evropských zemí docházelo převážně mimo jejich vlastní území – a to, „když přijde na porozumění této historii, ponechává značný prostor pro popírání, překrucování, ignorování a nejrůznější sofistiku“. Můžeme stručně dodat, že v zemích „té druhé Evropy“ jako Česká republika, které kolonie neměly, což však neznamená, že by z globálního postkoloniálního řádu spoluutvářeného právě i specifickou koloniál­ní imaginací byly jakkoli vyňaté, jsou Youngem popsané tendence k „offshorování“ problému ještě markantnější a snaha situovat postkoloniální diskusi o to složitější.

Avšak zpět k Wainainovu parodicky nastavenému zrcadlu a k některým jeho africkým anglofonním „předchůdcům“. O generaci starší Dambudzo Marechera, kometa zimbabwské literatury, se během svého studia na Oxfordské univerzitě podobně neuctivě odvděčil svým dobrodincům při přebírání literární ceny Guardian Fiction Prize, již v roce 1979 obdržel za svoji syrovou a autobiograficky založenou knihu The House of Hunger (Dům hladu, 1978): „Očekáváte, že budu teď psát o Africe do konce života. (…) Trvám na svém právu odmítnout být zařazen!“ O další téměř generaci starší Wainainův krajan Ngũgĩ wa Thiong’o se v osmdesátých letech názorově střetl se svým nigerijským vrstevníkem Chinuou Achebem, s nímž jinak sdílel zkušenost britského koloniálního školství a kritický pohled na některá kanonická díla anglické literatury (například zmíněné Conradovo Srdce temnoty), o samotné médium psaní, jazyk. Hájil své rozhodnutí psát nadále výhradně v rodné kikujštině, z níž se pak do dalších jazyků teprve překládá.

Moc jazyka

Wainainův text není ovšem o volbě jazyka. Jak po jeho smrti připomněla Ellah Wakatama Allfrey, předsedkyně ceny Caine Prize for African Writing, díky níž v roce 2002 vstoupil do širšího anglofonního literárního světa, „Binyavanga byl ve své imaginaci nespoutaný – čímž nám mistrovsky a s charakteristickou hravostí připomněl, jak může vypadat angličtina jako africký jazyk“. Angličtina jako africký jazyk se tedy, přinejmenším pro něj, stala řešením dilematu, které zaměstnávalo postkoloniální otce zakladatele. Wainiana nebojuje ani o možnost autonomní volby tématu, jakkoli globální literární průmysl od afrických autorů stále očekává určitá témata a ti mu kvůli obživě vycházejí vstříc, čímž mimochodem vzniká specifický druh africké literární produkce strukturovaný poptávkou západních trhů.

Namísto toho jde Wainainovi o zacházení s jazykem v západních literárních textech, v nichž navzdory různým specifikům bývá poznání o Africe komunikováno prostřednictvím poměrně stabilních rejstříků sdílených koloniálních narativů, tropů, frází, slov, postav a podobně. Zkuste si o Africe cvičně říct pár vět, aniž by vám jazyk automaticky sklouzl do zaběhnutých kolejí příslušného komunikačního rejstříku – nesnadný úkol! Wainaina čtenáři za použití parodických prostředků, jež zvýrazňují absurditu těchto formulí, ukazuje, jak se literárně a vůbec jazykově buduje jinakost, jejímž prostřednictvím je Afrika myšlena. Moc jazyka, jímž mluvíme, nám tuto „zemi“ pomáhá udržet v bezpečné vzdálenosti a zabránit epistemickému průniku vnějšku dovnitř. Riziko je totiž značné: ohrožení našich režimů myšlení a jednání, mylně považovaných za univerzální, a naší identity jakožto subjektů.

Autor je muzikolog a afrikanista.