Kresba Vít Svoboda
Čechy jsou věčná kolonie. Přinejmenším se tu tak lidé po staletí cítí. Kolonizováni katolictvím a německým živlem, proti němuž se ten český vždy bouřil. I proti tomu katolictví, které svazovalo byrokratismem a dogmatismem a mocí zakrývalo skutečnou vnitřní cestu k Bohu, k níž poprvé česky ukázal Hus a po něm čeští bratři. Dekolonizační strategie byla dějinným nástrojem k národnímu uvědomění, jakkoli k tomu civilizačnímu vedly mosty především přes kulturu světovou. Bylo obtížné najít vítěznou strategii, čerpající z civilizačních zdrojů a zároveň oživující zdroje české. Přitom úspěch „národního vzkříšení“ v 19. století spočívá právě v tomto napojení na oba zdroje: vytvořit silný český ostrov uprostřed velkého evropského moře, dokázat kolonizátorům, že se jim Češi ve všem vyrovnají, v podnikání, vědě i umění.
Osud kolonie si Čechy připisují i po nacistickém protektorátu, který byl vystřídán kolonizační mocí sovětskou. Byla to kolonizace ideologická, méně již kulturní. Vzdor vnější rusofilské fasádě zůstávalo myšlení západní a v něm se proti panslovanským proudům nakonec realizovala i idea samostatného československého státu. Konec Československa jako sovětské gubernie na přelomu druhého a třetího tisíciletí otevřel cestu k obnově českého státu, jenže i ta je dnes, po třiceti letech, líčena spíše jako marná dekolonizační snaha.
Z nedostatku vlastních idejí a zdrojů naskočilo Česko v devadesátých letech minulého století do velkého vlaku globalizující se ekonomiky, v němž nejsou nějaké češství nebo slovenská, polská či jiná specifika nikterak důležité. Je zajímavé, že Česko je dnes velmi často líčeno jako „kolonie Německa“, jako jedna velká továrna, dodávající levnou pracovní sílu a zboží německému kolonizátorovi. Píšou o tom s velkými titulky salonně pravicová média i bývalý zaručeně pravicový premiér Mirek Topolánek (ODS). Vidění Česka jako německé kolonie razí levicoví ekonomové. Argument odtékajících stovek miliard dividend od nich přijal i premiér Andrej Babiš, kterému se rétorika kolonie hodí zejména ve chvíli, kdy mluví o velkém nepříteli – Evropské unii. Shodne-li se pravice s levicí i s ideologicky naprosto gumovým premiérem, bude to asi pravda. Česko JE kolonií!
Dokonce i populární bulharský politolog Ivan Krastev, respektovaný na západních univerzitách coby v současnosti nejzajímavější politický myslitel z bývalých východních zemí (Slavoj Žižek je dnes ikona mimo všechny kategorie), už teorii kolonizace přijal. Přinejmenším v podobě jakéhosi „ducha“, který ovládal vývoj v postkomunistických zemích po roce 1989, kdy se Západ zprvu dlouho stavěl do role učitele a bývalé sovětské satelity rychle proměnil v satelity západní Evropy, v případě Česka v satelit Německa. Ne že by tomu Krastev úplně věřil, na to je až příliš kritický, ale když to tak v bývalých komunistických zemích chápou, je to fakt reálnější než realita. Intenzivní polský a maďarský surfing po nacionální a katolické vlně je podle Krasteva jen projev dekolonizačních snah, novou cestou k politické emancipaci. Druhou, teď už skutečnou postkomunistickou revolucí, řeklo by se.
Krastevovskou politologickou otázku, zda je lepší „mít něco svého“ než podléhat vlivu „velkých učitelů“, tu jistě nevyřešíme, při pohledu na ekonomickou realitu světa je to navíc dost mimoběžné a naivní. Nejen proto, že najednou velmi emancipovaní žáčci tak rádi dostávají finanční dárky od zlých učitelů. Globálně totiž spíše platí jiný obraz, v němž jsou jednotlivé státy „koloniemi“ nadnárodních obrů, kteří svou velikostí dominují nad trhy, od finančních po ty pracovní. Ani Česko není na uzdě německého živlu, nýbrž pod vlivem globálního podnikání, které táhne i sousedního „velkého kolonizátora“, jenž by například bez obchodního a výrobního přítele v Číně rychle kolaboval. Skoro jako by všichni žili v nějaké kafkovské kolonii, jejíhož velitele však skoro nikdo nezná a nemůže ani dohledat, a tak si ho snadno a rychle pro vlastní dekolonizační potřebu, pro potřebu spravedlivého boje vytvářejí sami.
Dekolonizační snahy – proč jim tak dál pro jistou působivost neříkat? – mají jistě svůj důležitý emancipační význam i v politice a ekonomii, nejpotřebnější jsou však v prostoru myšlení, které je odtud často vylučováno. A to právě proto, že se až příliš rychle najde vnější model Kolonizátora, s nímž se pak snadněji – viditelně a přehledně – bojuje. I Česko je nejen v politice kolonizováno především standardizovaným ideologickým myšlením, v němž se zapovídá kritika v silném slova smyslu. Tedy každodenní důsledné rozhodování o perspektivách tázání a o výpovědi a rozvrhování světa, jež má konkrétní politický důsledek mnohdy větší než vládní a jiné koncepce ve všemožných oborových politikách. Jak vidíme, jak myslíme, tak jsme… Dekolonizační snahy musí směřovat především k otevřenosti (politického) myšlení, jež bude zodpovědné za budoucnost místní mnohovrstevnaté „kolonie“, která se rychle ztrácí v oceánu globálního světa.
Nejnebezpečnější kolonizaci je nakonec vždy vystaveno naše vlastní myšlení, které se z únavy, pohodlnosti či stáří uzavírá do vyběhaných smyček a algoritmů a nabízí hotové odpovědi na otázky, které už si svět dávno neklade.
Autor je publicista.