Lapeni v nejistotě

Devátého února vyšla šestá a závěrečná epizoda podcastu Na čom makáš?, který ve spolupráci s on­-line platformou Artyčok vytvořil Peter Kolárčik. Podcast věnovaný úzkostem a obavám studentů uměleckých škol či otázce, jak se uživit uměním, vycházel každé úterní odpoledne od začátku ledna a v umělecké komunitě se stal senzací v podstatě již po prvním vydaném dílu, jelikož přišel s palčivými tématy, která nejsou stále dostatečně reflektována – pokud tedy nepočítáme hospodské diskuse v dobách před covidem.

Každá ze šesti epizod se zaměřuje na jeden dominantní námět, jako je třeba smysl umělecké tvorby či syndrom vyhoření, avšak témata se volně přelévají z dílu do dílu, a ukazují tak jednotlivé fenomény v širším kontextu. K tomu přispívají i pohledy různých umělkyň a umělců, kteří odpovídají na otázky týkající se jejich praxe či smýšlení o umění. Celé vyprávění je navíc rámováno příběhem autorova kamaráda Filipa Frankoviče, jehož úzkostné stavy a z nich vyplývající předčasné ukončení studia na pražské UMPRUM přivedly Kolárčika k rozpravám o této problematice se svými spolužáky. Ty pak položily základy projektu Na čom makáš?.

Úzkost z tvorby

Filipův příběh začíná velmi pozitivně – umění vnímal s nadhledem, jako něco, co by člověku mělo přinášet radost. S kamarády ze Spišské Nové Vsi (odkud je i vypravěč Peter) dokonce sepsal manifest srandismu, ve kterém se skupina zavazovala, že nebude brát umění zbytečně vážně: „Všetko to robíme zo srandy a pretože nás to baví. V podstate sa hráme a budeme sa hrať až do smrti.“ Po Filipově nástupu do prvního ročníku v ateliéru malby na UMPRUM to stále ještě vypadalo, že vše je v pořádku – ve školním ateliéru se s nadšením věnoval své tvorbě. Zlom nastal ve chvíli, kdy začal ve škole trávit všechen svůj volný čas a příležitostně tam i přespával, protože ho sužovala úzkost z nízké produktivity a každá minuta, kterou nevěnoval tvorbě, pro něj byla promrhaná a značila neúspěch. Z úzkostí se postupně vyklubaly deprese, a když se Filip svěřil svým spolužákům, zjistil, že v tom rozhodně nebyl sám, ačkoli při ateliérových konzultacích byla podobná témata tabu. Stejnými pocity jako on si procházela řada jeho vrstevníků. Poznání, že tyto stavy prožívají i další studenti a studentky, Filipa utvrdilo v rozhodnutí ukončit studium.

Druhá epizoda do neradostné směsi psychických problémů vnáší další: syndrom vyhoření. Kolárčik se po Filipově odchodu ze školy rozhodl zrealizovat malý průzkum: zhruba šedesáti studentům a studentkám z Katedry volného umění položil otázky týkající se jejich tvorby, priorit nebo představ o budoucnosti. Popularita tohoto podcastu již napovídá, že s pochybnostmi o podstatě umělecké tvorby se potýká značná část umělecké obce, a tedy i nemalá část – přesně polovina – Kolárčikových respondentů a respondentek. Většině z nich také byly dobře známy pocity smutku spojené s jejich vlastní tvorbou.

Jak přežít v uměleckém světě

Ačkoli je duševní zdraví studentek a studentů uměleckých oborů leitmotivem podcastu Na čom makáš?, jeho autor ho v průběhu druhé epizody do určité míry opouští, aby se zabýval jinými, byť ne tak vzdálenými problémy. Jak sám připouští, motivací pro rozpravy vedené s dalšími umělkyněmi a umělci bylo také hledání orientačních bodů pro vlastní pohyb v uměleckém světě. S Martinem Kohoutem například probírá, jak vnímá kombinování tak širokého okruhu aktivit, jako je tvorba videí, hudební produkce a vydávání knih, s Erikem Sikorou se baví o tom, jak se mu daří skloubit pedagogickou a uměleckou činnost s rodinným životem a volnočasovými aktivitami, s Jakubem Jansou probírá otázku honorářů či tvůrčích stipendií a s Deanou Kolenčíkovou rezidenční pobyty, opět ve spojení s financemi. Čtvrtá epizoda s názvem Life hacky na peniaze tak otevírá další palčivé téma, které už není tolik tabuizované jako psychické zdraví, ale za vyřešené se rozhodně považovat nedá a vystačilo by klidně na několik podcastů. Že se Kolárčik věnoval problematice honorářů a výdělků, je celkem pochopitelné: jestli něco podporuje nejistotu, pokud jde o smysl jakékoli činnosti, je to rozhodně také nedostatečné ohodnocení, včetně toho finančního.

Přestože chápu Kolárčikovu snahu pojmout otázky duševního zdraví, ambicí a motivací studujících i dávno dostudovaných umělců a umělkyň v celé škále faktorů, v jedné věci s ním souhlasit nemohu. Ve druhém díle se odvrací od školního prostředí s tím, že by se sice hodně věcí v oblasti vzdělávání mohlo zlepšit, ale že nejde o jádro problému. Je jistě velmi složité určit ono „jádro problému“, avšak chceme­-li se mu alespoň trochu přiblížit, musíme si stanovit právě vzdělávání jako středobod a počátek mnohých potíží, o kterých podcast pojednává.

Povinnosti vysokých škol

V prvních dvou epizodách se skrze Peterovy, Filipovy a Vojtěchovy pohledy vyjevuje rozdíl v přístupech vedoucích jednotlivých atelié­rů. Zatímco v malířském ateliéru Jiřího Černického a Michala Novotného, kde studoval Filip, byl kladen vel ký důraz na úspěch ve formě výstav, prodeje a slávy obecně, Jiří David a Milan Salák své studenty a studentky v ateliéru intermediální konfrontace od přílišné ambicióznosti spíš odrazovali, aby jejich svěřenci a svěřenkyně předešli možnému vyhoření. Vypravěč Peter potvrzuje, že ani v atelié­ru fotografie pod vedením Aleksandry Vajd a Martina Kohouta necítil takový tlak, jaký na sebe nechal působit Filip a pár jeho spolužáků, kteří trávili v ateliéru podobně šílené množství času. Jako by to, jakou podporu či tlaky studenti a studentky zažijí, záviselo jen na individuálním přístupu vedoucích toho kterého ateliéru. Je zde patrná naprostá absence systematického řešení ze strany vedení školy. Kolárčik na tuto skutečnost naráží, když mluví o paradoxu studia umění: za velkou volnost a svobodu, která je studentům a studentkám dopřávána, se mnohdy platí vysoká daň v podobě značného stresu a úzkostí.

Sama jsem na UMPRUM studovala, a dokonce přibližně ve stejnou dobu jako Peter a Filip. Znám několik ateliérů volného umění a znám také studenty a studentky, kteří byli tak vystresovaní ze samotné představy ateliérové konzultace, že do školy radši moc nechodili. Znám psychické problémy, které podcast popisuje, a znám bývalé spolužáky, kteří s podobnými démony zápasili. Jsou to témata tabuizovaná, ale nedá se říct, že by o nich vedoucí ateliérů a vedení školy nevěděli. Lze jistě uvítat, že jeden ze studentů vypracoval průzkum o úzkostech a pocitech naplnění z umění pro svůj vlastní projekt, nicméně je absurdní, že podobné kroky systematicky a pravidelně nepodniká sama škola. Mělo by být povinností univerzit starat se o psychické zdraví svých studentů a studentek, zaměstnávat odborné poradce či poradkyně a dbát na to, aby vedoucí ateliérů o těchto věcech se studenty a studentkami hovořili. Může jim to poskytnout nástroje k řešení složitých životních i profesních situací a také jim to může zabránit v předčasném odchodu ze školy či – v krajním případě – z tohoto světa.