minirecenze

Jan Sojka

Rodina a jiné regály

Host 2020, 157 s.

Brzy tomu bude rok, co se svět náhle zastavil. Bezbřehou bezstarostnost nahradily strach, nejistota a izolace. Výjimečnosti situace si přirozeně všimli i spisovatelé a nedlouho po konci jarního lockdownu začaly vycházet všemožné sbírky covidových povídek i jiné literární časovosti. Ke globální pandemii se vztahuje i povídková kniha básníka a prozaika Jana Sojky Rodina a jiné regály, okolnosti spojené s koronavirem však naštěstí nejsou jejím hlavním předmětem – fungují spíše jako zneklidňující pozadí děje, akcelerátor chování postav a vztahů mezi nimi. O vztahy, respektive o jejich rozpady tu totiž jde především. V uzavřených domácnostech se v uplynulém roce blízcí lidé poznávali tak, jak si často ani nepřáli; mnozí zjistili, že bez pracovního drilu a v těsném kontaktu s rodinou nevědí, co se sebou. Sojkovy vztahové konstelace z této situace vycházejí a vzhledem ke krátkému rozsahu textů jsou poměrně jednoduché: nevěra s ženou nejlepšího kamaráda v předvečer zavření hospod, sžírání žárlivostí v lockdownu, úprk před epidemií na venkov, přípravy na dobrovolnou izolaci v bytě, zoufalství muže, kterého zničehonic opustila žena s dětmi. Sojka dokáže dobře vykreslit napětí a dusno náhlé prázdnoty, noří se do minulosti a vzpomínek, ohledává situaci nenadálé ztráty pevné půdy pod nohama. Povídky jsou nadmíru kultivované, uvážlivě napsané, přesto při jejich čtení pociťujeme jakousi nedostatečnost. Kontrast zlomových okamžiků a uměřené introspekce funguje, ale obsah i zápletky jsou příliš efemérní – vše vyprchá po zaklapnutí desek knihy.

Karel Kouba

Milorad Pejić

Pravdivé příběhy

Přeložil Jaroslav Šulc

Protimluv 2020, 168 s.

„Šťastná je ta země, která nemá na co vzpomínat –/ mladá země,“ píše v básni o Novém Zélandu bosenský autor žijící od jugoslávských válek ve Švédsku: „Otvíráš ji ochotně, se zvídavostí,/ jako zastaralou encyklopedii, v níž Che ještě není/ popraven a naše města jsou stále nedotčená.“ V několika verších se tu ukazuje bolestný rozpor, který živí Pejićovo psaní. Sentimentu se rodák z bosenské Tuzly sice vyhýbá, ale zkušenost válečného exulanta dokáže i v nevinných turistických cestách rozevřít existenciální propast a připomenout mu, že kdysi přece jen nějakou vlast měl. Dnes už programový antipatriot při kterékoliv hymně zůstane „strnule stát jako před spuštěnými/ závorami, dokud neprojede vlak“. Zatímco v abstraktnějších básních z osmdesátých let se čtenář občas takříkajíc nemá čeho chytit, po úprku z Bosny se Pejićova poezie konkretizuje a rychle se plní vlastními jmény a toponymy, od New Yorku po ostravské Vítkovice. Za mnohými z těchto cestovatelských pozorování se ovšem ozve stará bolest; snad autor nepřehání, když tvrdí, že píše z masochismu, anebo proto, aby čtenáři přivodil stejnou nevolnost, s jakou píše sám. Výbor připravený překladatelem Jaroslavem Šulcem a doplněný doslovem pražsko­-bosenského básníka Adina Ljuci zahrnuje přes třicet let Pejićovy tvorby. Její výraz se přitom od devadesátých let nijak podstatně nemění – nejspíš proto, že „Tuzla už navždy/ všechno převáží a klesá ke dnu jako rtuť./ V ní jsem vyčerpal osm ze svých devíti/ kočičích životů“.

Michal Špína

Barbora Klimtová (ed.)

Motýlí kniha

Paseka 2020, 172 s.

Motýlí kniha, vydaná koncem loňského roku, představuje povedený „all stars book“. Podobným literárním kompilacím se sice zpravidla říká spíš „antologie“ nebo „soubor povídek“, vypůjčit si tu pojem z hudební branže ale vůbec není přehnané. Do knihy přispěli autoři a autorky mladší a střední generace, jejichž jména patří na dnešní literární scéně mezi nejskloňovanější: Anna Bolavá, Petr Borkovec, Lucie Faulerová, A. Gravensteen, Jakub König, Marek Šindelka a Jonáš Zbořil. Podobně jako u vánočních kolektivních hitů stál u zrodu knihy charitativní účel – konkrétně zviditelnění nemoci motýlích křídel, jíž trpěla Olga Joklová (1985–2015). Ta dokázala svou osobností naprosto uchvátit iniciátorku budoucího záměru a editorku Barboru Klimtovou. Díky ní vznikla publikace, která nabízí několik hodin nadprůměrné četby, ale ještě více osloví svým konceptem. Motýlí kniha se totiž skládá z krátkých deníkových záznamů zesnulé Olgy Joklové, na něž volně navazují povídky zmíněných autorů. Za pozornost stojí také ilustrace bývalého hokejisty, tatéra a dnes výtvarníka Lukáše Musila, jehož styl volných asociací na lidském těle před časem zaujal i mainstreamová média. Takový výběr známých osobností jistě pomůže k tomu, aby se kniha mezi loňskými předvánočními novinkami neztratila. Zároveň však otevírá jiný způsob vnímání literatury, upozorňuje na umění rozdávat radost i přes každodenní utrpení, které se můžeme pokoušet vyjádřit kresbou nebo prostřednictvím fikčního světa, a hledá smysluplnou lidskou existenci.

Olga Pavlova

Vilém Flusser

Od subjektu k projektu

Přeložil Petr Babka

Přestupní stanice 2020, 176 s.

„Lidé se bojí příchodu něčeho, co již dávno nastalo a v čem každodenně žijí.“ Přes třicet let starou zprávu o krizi naší civilizace od pražského rodáka, teoretika komunikace Viléma Flussera (1920–1991) s nostalgickým podtextem „již je pozdě“ si od loňska mohou přečíst i čeští čtenáři. Esejista, který většinu života strávil v exilu, pracoval na německém originálu textu Od subjektu k projektu během let 1988 a 1989. Východiskem knihy je postmoderní zavržení základního nastavení novověké vědy. Tedy toho, že jsme solidní subjekty, které se v procesu poznání i jednání vztahují k okolním, stejně solidním objektům. Na základě poznatků kvantové mechaniky, Heisenbergova principu neurčitosti, ale i prudkého rozvoje nových komunikačních technologií i zcela klasických filosofických inspirací maluje Flusser svět, v němž ani naše vlastní identita není pevně dána. Je chimérou, která se formuje ve vzájemných intersubjektivních interakcích. Kdo očekává ukázněné analýzy, zůstane zklamán a rozhořčen. Flusserovými silnými stránkami jsou spíše provokace, ironie a předjímání trendů. Jednotlivé kapitoly jsou přepjatými alegoriemi otázek, v jejichž víru již dnes naplno žijeme – ať už se jedná o problém lidské práce v procesu postupující automatizace, genové inženýrství, pokračující prostupování veřejné komunikace do privátního prostoru či problematiku genderové identity. Kdo by se ale chtěl do osmdesátých let minulého století uchýlit pro radu a útěchu, najde jen smích a eintopf tezí.

Klára Židková

Malcolm & Marie

Režie Sam Levinson, USA 2021, 106 min.

Premiéra 5. 2. 2021 (Netflix)

Showrunner televizní série Euforie Sam Levinson a její hlavní hvězda Zendaya na začátku roku uvedli komorní drama Malcolm & Marie. Na jednu stranu je to projekt silně ovlivněný pandemií. Natáčel se v uzavřené lokaci s minimálním štábem a pouhými dvěma herci a po krátké, omezené kinodistribuci ho na VOD uvádí Netflix. Na druhou stranu ovšem přetéká ambicemi. Už to, že se tvůrce rozhodl pro černobílý 35mm filmový materiál, je cinefilní gesto, které se ale nakonec v samotném filmu (jejž drtivá většina lidí uvidí v digitálním převodu na obrazovkách) projeví především v několika málo expresionisticky laděných exteriérových záběrech noční krajiny. Podobná snaha o rafinovanost za každou cenu je cítit i z mnoha dalších inscenačních rozhodnutí. Snímek je založen na dialozích mezi dvěma postavami, sebestředným režisérem Malcolmem a jeho partnerkou Marií, kteří se po návratu z úspěšné premiéry Malcolmova filmu téměř fatálně rozhádají. Samotný scénář působí spíše jako štafeta dlouhých monologů než jako dynamický dialog. Herci tak sice dostávají prostor k soustředěným výstupům, jenže jejich promluvy mají tendenci se cyklit do vzletných, ale bezvýznamných variací již řečeného. Také všemožné vynalézavé kousky s pozicí a pohybem kamery vyznívají spíš jako samoúčelná exhibice než promyšlená rozhodnutí. Vzniklo nevyrovnané dílo, které – podobně jako jeho protagonisté – chce sebe samo vidět někde úplně jinde než mezi stěnami domu, kde se odehrává.

Antonín Tesař

Zuzana Bramborová, Jakub Plachý

PF 2021

Galerie Mimochodem, Praha, 15. 12. 2020 – 31. 3. 2021

Zatímco řadu z nás v poslední době jistě přemáhá naprostá apatie a bezmoc a tyto stavy často znemožňují provádět i ty nejběžnější úkony, ilustrátoři Zuzana Bramborová a Jakub Plachý se na izolaci během koronavirové pandemie dívají s notnou dávkou humoru. Pro svůj projekt PF 2021 ve venkovní galerii Mimochodem, umístěné ve vestibulu stanice metra na Palackého náměstí (tedy ve stejném vestibulu, kde se nachází i výstavní vitrínka galerie Nika a poměrně nový streetartový projekt kurátorovaný umělcem Davidem Strauzzem), si tato dvojice položila otázku, co dělat doma, když je „karanténa nekonečná a jaro daleko“. Odpovědí je trojdílný murál vyobrazující běžné i absurdní činnosti, od hlubokého spánku až po dovádění s delfínem. Jako by tím autoři naznačovali, že se konečně můžeme věnovat aktivitám, na které dříve nebyl čas. Já jsem tedy rozhodně celou knihovnu přečíst nestihla, nenapsala jsem knihu a už vůbec mě nenapadlo pořídit si delfína a přehodit přes něj koberec…, jsem sotva schopná dělat to nejzbytnější. Nicméně musím uznat, že výjevy Zuzany Bramborové a Jakuba Plachého mají kouzlo – svou pošetilostí ukazují na neskutečnost celé situace, ve které už poměrně dlouho žijeme. Podle kurátorského tria (Štěpánka Drchalová, Veronika Rollová a Tereza Vernerová Volná) zvolili dětsky naivní formu právě proto, že umožňuje zpracovat nelehké téma s nadhledem. Myslím, že přesně takové pour féliciter se do začátku dalšího úmorného roku skvělé hodí.

Natálie Drtinová

Petra Soukupová

Věci, na které nastal čas

CD, OneHotBook 2020

Nový román Petry Soukupové prý vznikl spojením několika povídek, na výsledném tvaru to ale příliš znát není. Autorka v něm popisuje rodinný život jednoho páru se dvěma dětmi na prahu puberty. Už od začátku je jasné, že vztah horko těžko navázal na prvotní zamilovanost a že pokračovat nebude pro nikoho ze zúčastněných snadné. Zatímco sebestředný Richard ze všeho nejvíc miluje sport, nesebevědomá foodstylistka Alice dává přednost pohodlí. Ostatně knihu otevírá scéna zachycující výlet do hor a plánování jiného výletu ji uzavírá. Předností Soukupové i v další knize zůstává schopnost pracovat s psychologií jednotlivých postav, psát uvěřitelné dialogy i vnitřní monology. Hrdinové jejích románů by klidně mohli být vaši sousedé. Román Věci, na které nastal čas však ukazuje, že zůstane­-li jen u toho, je to opravdu trochu málo. I tato autorčina kniha totiž postrádá silné téma a my si musíme vystačit s přesvědčivě napsanými postavami. Víme, že ne všechny vztahy/rodiny fungují, víme, že tím většinou nejvíc trpí děti, víme, že takové vztahy většinou dlouho nevydrží. A někdy končí i tragičtěji než rozchodem. Čtenář tak tápe, co mu vlastně chce autorka svým románem sdělit. Nakonec je zajímavější to, co jen tušíme mezi řádky, než to, co prozradí ve svých vyprávěních postavy. Výrazně lepší zážitek než čtení knihy ovšem nabízí její zvuková verze, v níž manželský pár namluvili Pavel Batěk a Zuzana Krajnarová a jejich děti Matyáš Valenta a Veronika Lazorčáková.

Jiří G. Růžička

Jiná hudba. Czech Experimental and Progressive Compilation

2LP, Dysphoricam Audio Productions 2020

Brněnské vydavatelství Dysphoricam Audio Productions vydalo 1. prosince loňského roku svůj první titul: kompilace Jiná hudba představuje na dvou vinylových deskách osm žánrově rozmanitých kapel české alternativní hudby. Každá ze stran má svůj vlastní název a koncepci. Strana lyriky začíná nahrávkou skupiny Blachut, která kombinuje field recordings s psychedelií. Na Blachut navazuje Masáž a její grindcorové zhudebnění poezie J. H. Krchovského s akustickou kytarou. Stranu nespoutanosti otevírají Eine Stunde Merzbauten, kteří si pro tuto příležitost změnili jméno na Ohne Stunde Minuten. Osm minut jejich chaotického elektronického řádění s přesahy do noisu a industrialu slouží jako funkční přechod k tvrdším polohám kompilace. Následuje kapela eá, která svým energickým mathrockem žene celé dvojalbum na pomyslný vrchol. Stranu kovu zaplnily techničtější metalové formace Mankurt a Duobetic Homunkulus se skladbami, jejichž texty jsou věnovány kovu a strojům. Strana kávy přináší důstojné zakončení výběru: duo Massola, které si přizvalo dva hostující kytaristy a druhého saxofonistu, hraje temnější jazzgrind ve stylu Naked City a kapela Nachttante desku uzavírá pomalejší postrockovou skladbou plnou gradujících smyček, které jsou přerušovány dalšími gradujícími smyčkami. Kolekce Jiná hudba jako celek překvapivě hezky plyne a přináší vydatný materiál pro uši hudebních nadšenců a milovníků experimentů.

Kryštof Pátra