Mít skandál

My, kteří máme jen obecné či základní povědomí o dějinách první světové války, si její obraz, význam a smysl nejspíš budeme redukovat dvěma základními způsoby, případně jejich kombinací. Jednak faktograficky: bitva na Sommě, bitva u Verdunu, sarajevský atentát, yperit, tank, zákopy, trojdohoda, trojspolek a tak dále; jednak s jistou mírou obecnější konceptualizace, která nás povede k širším kauzálně­-konsekvenčním řetězcům: ženská a občanská práva, versailleská dohoda, globální hospodářská krize, nacistické Německo, Sovětský svaz, druhá světová válka, krize modernity, modernismus, avantgarda, kolonialismus.

Dvojjedinost stylu a metody

Modris Eksteins v knize Svěcení jara (1989, česky 2019) nabízí i těm čtenářům, kteří jsou s redukovanou verzí víceméně spokojeni, takový výklad jevu první světové války, který je schopen uspokojit na jednu stranu ducha pozitivity, na stranu druhou i sklony k abstraktnějšímu nakládání s řadou událostí a situací v celé první půlce 20. století. V českém vydání má kniha 386 stran včetně aparátu, slovníčku, poděkování a rejstříku. Přitom je povzbuzující, co vše na takovém rozsahu nabízí.

Především máme šanci si vychutnat dvojjedinost stylu a metody, projevující se jednak úspornou dikcí, jednak bryskním metodologickým vymezením. Autorovi stačí jeden odstavec, aby srozumitelně představil svůj přístup, a krátké kapitoly, aby pomocí řečeného postupu strukturoval a interpretoval konkrétní historický jev; to vše s elegantním humorem, postaveným především na ironii.

Ústřední metafora Svěcení jara, známého baletu choreografa Vaclava Fomiče Nižinského, impresária Sergeje Pavloviče Ďagileva a skladatele Igora Stravinského, jehož premiéra se odehrála v květnu 1913 v Paříži, je vlastně narativně­-metodologickým krystalem celé publikace. České slovo svěcení přitom do jisté míry míjí smysl výběru právě tohoto díla rusko­-evropské avantgardy. Kanaďan Eksteins dýchá anglosaskou sémiosféru, kde slovo rite v názvu Rite of Spring disponuje jiným konotačním polem. Pokud už jsme si ale tohoto posunu jednou vědomi, musíme se rozhodnout, zda vnímat tento rámec jako funkční metaforu, či jako narativní ornament, který byl zvolen možná náhodně či svévolně, případně s úmyslem upoutat pozornost nebo si připsat kulturní body.

Spor o hodnoty

Paralelismus Svěcení jara a první světové války autor nepojednává na tematicky­-událostní rovině, ale spíš na úrovni sémanticky nadřazené. Tou je spor o hodnoty. Jakkoli nám to dnes může připadat vágní, banální, či dokonce směšné, Eksteins celkem přesvědčivě vykládá Velkou válku právě jako konflikt hodnot. (Nebudeme je zde ovšem vyjmenovávat, abychom nezkazili budoucím čtenářům zážitek.) A podobně jako jednotlivé události, řetězce událostí či emblematické momenty první světové války nakonec slouží civilizačnímu a hodnotovému sporu, tak i Svěcení jara (a především jeho památné uvedení) podle Eksteinsem předkládaných, mnohdy nekoherentních a protichůdných výpovědí, pamětí, motivací, preferencí či svědectví vlastně není skandálem jakéhosi avantgardního štěpení buržoazního esteticky­-etického milieu, ale spíš katastrofickým vrcholem širší debaty buržoazně­-avantgardního proudu. (Je ovšem nutno poznamenat, že Eksteins se explicitně brání užití pojmu buržoazní – už proto, že zdaleka nezahrnuje celou společnost.) Autor přesvědčivě ukazuje, že celá společnost v Británii je konzervativní, stejně jako celá společnost v Německu je určitým způsobem revoluční. Svěcení jara tedy není vpádem modernismu a avantgardy do světa dlouhého buržoazního 19. století. Avantgarda a modernismus se všemi svými kvalitami jsou vtělenou součástí západního moderního buržoazního světa, tématem k hovoru, ať už snobskému či protisnobskému, jevem, který dělá soudobou kulturu měšťanského Západu tím, čím v dané době je, jak se vnímá a jakými hodnotami žije. Jako by tehdy celý kulturně­-civilizační konglomerát našel v hodnotách začasté neartikulovaný, ovšem o to víc zavazující rámec veškerého myšlení a jednání.

Hodnoty se nicméně liší nejen programově (jak modernismu přísluší), ale i historicky. Nejde o to, proč se nakonec ocitly Německo a Británie proti sobě, ale o to, jak se rozhodly o tom vyprávět, konceptualizovat svou pozici, jak v dané situaci našly tyto tak rozdílné společnosti sebe samy, vytvořily si na hodnotové ose obraz toho druhého a prostřednictvím toho všeho dokázaly uspokojivě vysvětlit, proč věci nemohou být jinak či jaké hodnoty je třeba bránit.

Opačné strany zákopu

Klíčové pak není to, co se stalo, jak se to stalo ani kde se to stalo, ale kdo o čem jak mluví, kolika diskursům se tento hodnotový spor stává dispozitivem a čemu slouží. Eksteins se domnívá, že dominantním diskursem je opět perpetuální spor o hodnoty. Abychom si věc představili konkrétněji, s trochou zjednodušení lze říct, že autor s obdivuhodnou mírou analytických a persvazivních dovedností představuje první pořádný evropský konflikt – jakkoli to opět zazní banálně – jako spor civilizační. Z historického odstupu sice celá věc působí absurdně, nicméně Eksteins ukazuje, jak císařské Německo a Velká Británie stojí na opačných stranách civilizační barikády. Anebo zákopu, abychom byli přesnější. Je fascinující, jak je Evropa v době první světové války diverzifikovaná, určitým způsobem naposledy ve známých dějinách.

Eksteins ovšem dokáže nejen uspořádat faktografickou řadu událostí světové války v synchronně­-diachronním rámci, který strukturuje a interpretuje pomocí vlastní metodologie. Právě jeho kulturně­-historické zaměření osvětluje a interpretuje jevy, které se zkušeností Velké války souvisí zdánlivě volně či vůbec. Čtenář se tak dozví nejen to, jak Erich Maria Remarque prorazil se svým románem Na západní frontě klid (1928, česky 1929), ale dočká se i osvětlení masového, až hysterického nadšení vyvolaného Lindberghovým přeletem Atlantiku. A především se mu nabídne nový pohled na kulturu donedávna vysokou, nyní moderní a avantgardní, na tu donedávna lidovou, nyní popkulturu, i na jejich fúzi.

Autor je komparatista.