Noví vandráci Evropy

Svou nejnovější sbírku Lotus na asfaltu (2021) jste vydal na Ukrajině a video k písni kapely Pyrjatyn Červená a bílá s vaším běloruským textem se dostalo do výběru třiceti nejlepších ukrajinských hudebních klipů v roce 2020. Je na Ukrajině poptávka po běloruské kultuře? Nepřekáží v tom jazyková bariéra?

Bělorusové a Ukrajinci jsou na tom podobně jako Češi a Slováci: každý může mluvit rodnou řečí a budou si rozumět, mohou si navzájem bez problémů číst knihy. Slovo „bratrství“ je patetické, ale Ukrajinci jako národ jsou Bělorusům skutečně nejbližší. Přesto existuje hodně vzájemných předsudků, a přál bych si, aby ten kontakt, včetně překladů, byl intenzivnější.

Píseň Červená a bílá je pro mě netypická, nespecializuji se na hymny o svobodě. Ale úspěch mě pochopitelně těší, stejně jako to, že frontman Pyrjatyna a můj dávný kamarád ještě z časů prvního Majdanu Ivan Semesjuk skvěle zvládl běloruskou výslovnost.

V jedné básni píšete, že Ukrajina je běloruské Mexiko, místo, kam se utíká za svobodou. Právě tím vás vždycky tak lákala?

Z mého rodného Homelu to máme do Minsku a do Kyjeva stejně daleko, nicméně v nultých letech byl pro nás Minsk něco jako kancelář nebo úřad – jezdili jsme tam za prací a pro vízum. Na Ukrajině bylo všechno jinak. Bylo tam víc svobody, politický život vřel, občas dost divoce. Mezi Homelem a Kyjevem probíhala čilá kulturní výměna: knihy, hudba, alkoholické nápoje. Poslouchali jsme třeba kapelu BoomBox dřív, než se přes Moskvu dostala do celého postsovětského prostoru. Ukrajinská literatura a politika nám poskytovaly odlišný, alternativní pohled na život. Nemluvě o tom, že mnozí z nás Bělorusů zažili oba kyjevské Majdany. Asi proto jsou naše názory na povahu změn jiné než názory politických elit v Minsku, Kyjevě nebo Moskvě.

Dalo by se říci, že Ukrajina je oproti Bělorusku dekolonizovanější zemí – kulturně, politicky, ekonomicky – ve vztahu k Rusku a „ruskému míru“?

Dekolonizace je dlouhý proces, ale Ukrajina v něm hodně pokročila, je dnes ohniskem, předvojem postsovětské dekolonizace. S Běloruskem to nemá smysl srovnávat, ta srovnání jsou lichá, stejně jako srovnávání běloruských protestů s kyjevským Majdanem.

Osobně vnímám dekolonizaci především jako kulturní osamostatnění: pochopení vlastní jinakosti, nezávislosti a odlišnosti od ostatních. Bělorusové vždy byli velice individualističtí, je to národ s výrazně lokální identitou. Ani já nejsem výjimka, můj vztah k Homelu je toho důkazem. Nicméně vloni se to změnilo, což překvapilo jak vládu, tak intelektuály. Najednou se objevily tisíce vlajek městeček, městských čtvrtí i ulic, provedené na základě běloruské – národní, nikoli státní – červené a bílé vlajky. Byl to projev celonárodního uznání vlastní identity. To je něco, co se nedá naprogramovat z Washingtonu, Bruselu nebo Moskvy. Lidé se rozhodli, že budou sami sebou. Význam národních symbolů se obnovil, nastalo nezvratné pochopení toho, že jsme jeden národ. Rychlé politické změny v Bělorusku neočekávám, ale v kulturním smyslu revoluce proběhla úspěšně.

Samozřejmě, ekonomicky jsme na Rusku hodně závislí. Pro dekolonizaci je důležité, aby kolonizátorská země byla schopná a ochotná hrát podle pravidel. Naše situace v tomto smyslu není dobrá, protože ­Kreml se chová agresivně. Nepotřebuje partnery, nýbrž vazaly bez národní identity. Nechápu, jak chtějí přesvědčit zubra o tom, že je medvěd, ale taková je imperiální logika.

Občas narážím na podobně pohrdavý postoj vůči východním zemím i ve střední Evropě: „Neblbněte, všichni jste Rusové.“ To je takové to prušácké uvažování snad ještě z dob rozdělení Polska v 18. století…

Osobně jsem to zažil jen u některých Němců, ti chtějí mluvit přímo s Kremlem o „jeho územích“, stejně jako před sto nebo více lety. Naopak střední a malé země podle mě mají pochopení pro národní identitu, protože v dějinách také prošly dekolonizací.

Během běloruské revoluce jste několik týdnů strávil v Homelu. Jak to vypadalo „zevnitř“, bylo to hnutí skutečně celonárodní?

Pozoroval jsem změnu nálad veřejnosti i na vesnici, kde žije moje máma: bydlí tam samí chataři, věková skupina nad pětapadesát let. Druhý den po volbách, kdy už vyhlásili předem připravené oficiální výsledky, byli dle vlastních slov naprosto všichni „šokováni“. V roce 1994 upřímně volili Lukašenka, zatímco vloni už mezi sebou nemohli najít nikoho takového. V nultých letech jsem byl vždycky politicky v menšině, kdykoli jsem se ocitl mimo společnost svých vrstevníků, třeba na rodinné návštěvě a podobně. Dnes je všechno úplně jinak. Strategicky chce většina národa jen jedno: aby se změnil prezident, i když nevědí, co a jak mají dělat takticky. Myslím si, že právě tahle neochota smířit se s autoritativní vládou je součástí, ne­-li základem dekolonizace.

Zajímavé je, že v běloruských protestech se prozápadní hesla takřka nevyskytovala. Znamená to, že Bělorusové „nechtějí na Západ“? Respektive nebude dekolonizace Běloruska znamenat jen novou kolonizaci, tentokrát ze strany západního kapitálu, jak se domnívají někteří?

Bělorusové chtějí bezpochyby žít lépe. Dnešní Bělorusko si zachovalo všechno nejhorší ze sovětského systému, drobní podnikatelé se nijak nepodporují, spíš naopak. Na druhou stranu by většina chtěla, aby větší podniky zůstaly ve vlastnictví státu a aby se zároveň vedle toho vyvíjelo podnikání. Ohledně vztahů se Západem – všechno má svůj čas. Momentálně je nejpalčivější problém diktatura, všechno ostatní je druhotné. Až se tento problém vyřeší, bude důležité změnit jednostrannou orientaci naší ekonomiky. Podle mě není třeba klást všechna vejce do jednoho koše, ať už západního nebo východního.

Řada Bělorusů doufala, že kvůli zachování svého vlivu v Bělorusku přestane Rusko Lukašenka podporovat. Proč Putin nakonec vsadil na Lukašenka, nikoli na prorusky orientované postavy demokratického hnutí, jako jsou Valery Cepkala nebo Viktar Babaryka?

V jistý okamžik se Lukašenko stal celosvětově natolik „toxický“, že se mohlo zdát, že i Kreml se ho bude stydět podpořit. Bohužel, Kreml už podporoval i krvavější režimy, tam mají laťku nastavenou jinak. Co je to desítka mrtvých, stovky politických vězňů a třicet tisíc zatčených oproti Gulagu? To je pro ně nic, statistická chyba. Teď začaly protesty i v Rusku, takže v běloruských protestech Kreml správně spatřoval symbolickou hrozbu.

Co je z vašeho hlediska na současných běloruských protestech zvláštního?

Kreativita. Předtím se dvacet pět let demonstrovalo s takovým prvoplánovým heslem Bělaruś v Evropu, Lukašenko v žopu [Bělorusko do Evropy, Lukašenko do prdele], z toho už byli všichni unavení. Vloni jsme najednou objevili politický humor, sarkasmus, satiru, všechno, co je jinde v Evropě důvěrně známé. To je podle mě důležité. Nastala taková masová psychoterapie; lidé začali artikulovat své trauma, „vypisovat se“ ze své bolesti. Teď se vláda snaží zakázat národní symboly, a dokonce barvy – to nevadí, přijdou jiné. Lidé se naučili ventilovat svou nespokojenost a to už se nezastaví. Také poptávka po běloruské hudbě, především té protestní, vzrostla neuvěřitelným způsobem a ve všech žánrech: klasické, etnické, elektronické, o rockové nemluvě…

Zvlášť bych zdůraznil protesty sportovců. Ne že by jejich pozice byla důležitější než pozice dělníků, ale je to obrovská rána pro režim. Sport je u nás součástí státní ideologie, jako za sovětských časů. Takový literát je pro stát dnes něco jako blázen, může si psát, co chce, nic od státu stejně nedostane, žádná privilegia. Ale když proti státu vystupuje olympijský vítěz, „odchovanec“ státního programu podpory sportu, to zabolí. Stejně velkou ranou je to, že Minsku vzali právo pořádat letošní světový šampionát v ledním hokeji. V Česku určitě dobře chápou ten hokejový symbolismus, i díky několika vítězstvím nad Sovětským svazem z roku 1969.

Když mluvíme o kreativitě – jste mimo jiné známý jako autor „ženské verze“ běloruského historického státního znaku Pahoňa. Vaše verze se jmenuje Věršnica, Jezdkyně, a namísto rytíře na koni je tam vyobrazená rytířka. Část národní pravice pro tuto variantu neměla pochopení… Co jste chtěl touto změnou pohlaví symbolu říct?

Přišel jsem s tím nápadem už před několika lety, autorkou grafiky je Julija Golovina. V souvislosti s Jezdkyní se tenkrát mluvilo o „desakralizaci posvátna“, jeden z autorů předlohy mě chtěl i zažalovat. Byl z toho menší mediál­ní skandál. V ten jsem v postmoderní době už ani nedoufal. Ve skutečnosti nám nešlo o to někoho pobouřit. Osobně jsem chtěl jen vyjádřit svůj respekt a obdiv k běloruským ženám. Ostatně zmíněná píseň Červená a bílá je také o nich. V minulém roce byla role žen v demokratických protestech zcela mimořádná, a tak jsem byl rád, když jsem viděl nové vlajky a trička s Jezdkyní a jejími obměnami… Spousta tvůrců se nikdy nedožije takové popularity svého díla, takže můžu být spokojený už za života.

Nejvíc mě těší, že lidé konečně pochopili, že symboly se mají proměňovat a promýšlet znovu, aby žily dál. K tomu jsme ve vývoji své kultury také nedospěli hned.

V důsledku běloruského dění teď proudí na Ukrajinu uprchlíci z Běloruska. Jak jsou tam přijímáni, pomáhá jim někdo? Ukrajinci přece mají svých starostí dost…

Ta situace mi připomíná Bulgakovův román Bílá garda, říkám běloruským uprchlíkům „bílá, červená a bílá garda“. Je jich skutečně dost, je tu hodně dramatických příběhů rodin a jednotlivců. Někdy před pronásledováním utíkají celé rodiny, jindy se rodiny naopak rozbíjejí. Nechybějí ani dobrodružné případy. Například jeden Bělorus za zimní noci přeplaval Dněpr, aby se dostal na Ukrajinu – naštěstí to přežil, byl v neoprenu a měl i nějakou plaveckou průpravu. Myslím si, že to mluví za všechno.

Ukrajina má skutečně plno svých problémů, jsou tu běženci z válečných zón, ale práce je tu naštěstí dost a daňový systém je vstřícný vůči živnostníkům. Fungují zde organizace, jako je Free Belarus Center nebo Human Rights House Foundation, ty pomáhají právně a hmotně, hodně přímé pomoci také přichází od Ukrajinců, kteří s Bělorusy soucítí.

Je na Ukrajině znát, že na východě země stále probíhá válka?

Je těžké být dlouho soustředěn na válku, taková je prostě lidská psychika. Když člověk nemá výrazný humanitární imperativ, brzy na válku zapomene. Obzvlášť chudší lidé nemají čas na ni myslet. Pro většinu Ukrajinců je problém války dnes periferní. Důkazem toho je, že „mírový populista“ Volodymyr Zelenskyj získal ve volbách sedmdesát pět procent hlasů. Nicméně existuje pevné jádro aktivistů a dobrovolníků, kteří nadále pomáhají frontě.

Také často jezdíte do Arménie – je to podle vás dekolonizovaná země? A co ve skutečnosti vedlo k nedávné válce o Karabach?

Arménie je ekonomicky naprosto závislá na Rusku, ještě víc než Bělorusko. To je výsledek její geografické polohy a dějin. O politické dekolonizaci se také nedá mluvit, když mají v Gjumri ruskou vojenskou základnu a arménsko­-turecká hranice je pod kontrolou ruských ozbrojenců.

Válka o Karabach měla dva původce: Kreml a naivitu arménského vedení. Premiér Nikol Pašinjan po dlouhou dobu podporoval iluzi, že se Rusko dokáže nevměšovat do věcí svých sousedů, a že demokratické změny mají tím pádem šanci. Časem se ovšem ukázalo, že jediný zájem Kremlu spočívá v destabilizaci a navýšení vlastního vlivu, podle pravidla „rozděl a panuj“. Válku v Karabachu tedy vyhrála Moskva, využila ji ve svém zájmu.

Jen bych uvedl na pravou míru, že spíše než znalec Arménie jsem její fanoušek – zajímají mě tamní lidé a dějiny. My Bělorusové a Arméni se máme od sebe navzájem co učit, i když na to mnohdy zapomínáme. Dnes, když se z Bělorusů stávají noví vandráci Evropy a když takřka třetina Bělorusů žije v zahraničí, můžeme si vzít za příklad vitalitu arménské kultury a sjednocenost arménské diaspory ve světě.

Otázka, kterou kladu snad všem běloruským přátelům: Co je třeba pro to, aby Lukašenko odešel?

Stávky. Jednou za deset let se sestava protestujících v Bělorusku obnovuje, přidávají se k nim stále nové sociální skupiny. Teď už je řada jen na dělnících a obyvatelích venkova.

Před Kyjevem jste nějakou dobu pracovně pobýval v Praze. Jak se vám tady líbilo?

Líbilo se mi to, co jsem stihl pochytit ze zdejších životních způsobů. V první řadě zdravá distance mezi lidmi, respekt vůči komfortní zóně toho druhého. Česká „pohoda“ je důležitá věc: nejde pořádně přemýšlet, když máš vnitřní zmatek. Je mi sympatická zdejší absence patosu a smysl pro humor.

Kromě toho jsem uzavřel jednu kapitolu ze života své rodiny – navštívil jsem Krnov, kde v sedmdesátých letech můj otec pobýval jako tankista sovětské okupační armády, na což nikdy nebyl zrovna pyšný. Chtěl jsem se projít tamní Albrechtickou ulicí, po níž můj otec chodil do divadla, promyslet to všechno.

Česko nadále zůstává mou součástí, Café Sladkovský a v něm Vratislav Brabenec jako symbol doby… Rád bych se v budoucnu na­­učil pořádně česky a lépe pochopil zdejší kulturu.