Obětní vejce

Julius Obi seděl a upřeně hleděl na svůj psací stroj. Jeho šéf, tlustý prokurista, chrápal na stole. Venku spal strážný v zelené uniformě. Už skoro týden neprošel branou žádný zákazník. Na obrovské váze stál prázdný košík a kolem leželo několik palmových jader.

Julius přešel k oknu, ze kterého byl výhled na velké tržiště na břehu Nigeru. Jako všechny igboské trhy i ten zdejší se dřív konal jen v jednom ze čtyř dní týdne. Ale s příchodem bílého muže a proměnou Umuru ve velký říční přístav byl teď trh každý den. Nejrušnější však stále zůstával původní den Nkwo, protože božstvo, které trhu vládlo, sesílalo kouzla jenom v tento den. Říkalo se, že se těsně před kuropěním objevuje uprostřed tržiště v podobě staré ženy, která svým kouzelným vějířem mává do čtyř světových stran – před sebe, za sebe, napravo a nalevo –, aby na trh přilákala muže a ženy ze vzdálených klanů. A ti přicházeli a přinášeli plody své země: palmový olej a jádra, kolové ořechy, kasavu, rohože, koše a hliněné hrnce. Domů si pak odnášeli pestrobarevné látky, uzené ryby, kovové hrnce a talíře.

Další přijížděli po velké řece v kánoích na­­ložených sladkými bramborami a rybami. Někdy to byla velká kánoe s tuctem i více lidmi, jindy jen rybář s manželkou, kteří v malé loďce připlouvali po rychle tekoucí Amambře. Přivázali kánoi ke břehu a po velkém smlouvání ryby prodali. Žena pak vyšla po strmých březích řeky až na tržiště, kde nakoupila sůl, olej, a když se obchodům dařilo, i délku látky. A pro děti fazolové koláčky, akara nebo mai­-mai, které připravovaly igarské ženy.

Když se přiblížil večer, vzali pádla a po vodě třpytící se v západu slunce odplouvali. Jejich kánoe se zmenšovala, až z ní zbyl jen tmavý srpek na hladině a v něm dvě tmavé postavy kolébající se dopředu a dozadu.

Julius Obi se v Umuru nenarodil. Pocházel z vesnice v buši vzdálené odsud asi dvacet mil. Když v roce 1920 dokončil standardních šest let studia v misionářské škole, odešel do Umuru pracovat jako úředník Nigerské společnosti, která obchodovala s palmovými jádry a olejem. Kanceláře, kde pracoval, se nacházely vedle slavného umurského tržiště a první dva, tři týdny si Julius musel zvykat na jeho neustávající ruch.

Někdy, když byl jeho šéf pryč nebo spal, šel Julius k oknu a díval se dolů na všechno to mravenčí hemžení. Většina z těch lidí tu včera nebyla, napadlo ho, a přesto tu bylo stejně plno. Na světě musí být tolik, tolik lidí. Samozřejmě, říká se, že ne všichni, kteří na velký trh přicházejí, jsou skuteční lidé. Janetina matka to říkávala.

„Některé z těch krásných žen, které vidíš proplétat se davem, nejsou skutečné osoby, ale říční mammy­-wota,“ říkala.

„A jak je poznám?“ zeptal se Julius, kterého vzdělání povznášelo nad takové pověry. Snažil se ale, aby nezněl jako nevěřící. Už dávno se naučil, že hádat se s Ma o takových věcech není dobrá taktika.

„Ty vždycky poznáš,“ vysvětlovala, „jsou krásné krásou, která není z našeho světa. Jen je koutkem oka zahlédneš, hned ti zmizí v davu.“

To všechno se mu teď honilo hlavou, když stál u okna a pozoroval prázdné tržiště. Nikdy by nevěřil, že by velký trh mohl být tak prázdný. Ale taková byla síla Kitikpa, neštovic.

Když bylo Umuru ještě malou vesnicí, zametali tu a uklízeli jeho obyvatelé. Ale teď z něj bylo rozlehlé, rušné, přelidněné a špinavé přístavní město. A přišly Kitikpa. Žádné jiné nemoci se Igbové neobávali tolik jako Kitikpa. Byly ztělesněné zlým božstvem, za jehož oběti se netruchlilo, protože to by jej urazilo. Ustal pohyb mezi sousedy i mezi vesnicemi. Jen se řeklo: „V tamté vesnici je Kitikpa“, a hned s ní sousední vesnice přerušily kontakt.

Julius si dělal starosti, protože už to byl skoro týden, kdy se naposled viděl s Janet, dívkou, s níž se chystal oženit. Ma mu tehdy jemně vysvětlila, že by za nimi neměl chodit, „dokud ta věc mocí Jehovy nepomine“. Ma byla velmi zbožná křesťanka a jedním z důvodů, proč schvalovala Julia jako ženicha pro svou jedinou dceru, bylo, že zpíval v kostelním sboru.

„Musíš se držet doma,“ říkala. „Nikdy nevíš, koho můžeš potkat na ulici. Tamta rodina je dostala.“ Ukázala na dům přes silnici. „Proto je u vchodu ten žlutý palmový list. Včera je všechny odvezli ve velkém vládním náklaďáku.“

Janet ho kousek vyprovodila a popřála mu dobrou noc. Pak si potřásli rukama, což bylo dost zvláštní.

Julius nešel hned domů. Sešel k řece a procházel se po břehu. Musel tam být dlouho. Byl tam i ve chvíli, kdy zazněl ekwe, dřevěný gong nočního ducha. Okamžitě zamířil k domovu, napůl šel, napůl běžel. Měl asi půl hodiny, než duch poběží skrz město.

Jak spěchal, šlápl na něco, co se s malým šplouchnutím rozbilo. Zastavil se a podíval se na chodník. Měsíc ještě nevyšel, ale slabé světlo ukazovalo, že už to nebude dlouho trvat. V tom nepatrném světle Julius viděl, že šlápl na obětní vejce. Kolem vajíčka ležely mladé palmové listy. Někdo stíhaný neštěstím přinesl po setmění na křižovatku tuhle obětinu. A on na ni šlápl a neštěstí toho nebožáka vzal na sebe. „Nesmysl,“ řekl si a spěchal pryč. Ale už bylo pozdě, noční duch už byl venku. Jeho hlas se jasně nesl nehybným černým vzduchem. Byl ještě notný kus cesty od něj, ale Julius dobře věděl, že těchto bytostí se vzdálenosti netýkají. Zamířil přímo k jamové farmě za silnicí a vrhl se na zem. Ještě ani nedopadl a už slyšel řehtačku ducha a hřímavý proud esoterické řeči. Celý se roztřásl, jak na něj zvuky doléhaly. Pak uslyšel kroky. Bylo to jako dupot dvaceti běžících mužů. Za okamžik všechny zvuky ustaly a zmizely v dálce na druhé straně silnice.

Z anglického originálu The Sacrificial Egg (ze sbírky povídek The Sacrificial Egg and Other Stories, Etudo Limited, Onitsha 1962) přeložily Lenka Philippová a Anna Libánská.