Pan Hadlíz - básnická redukce

Znáte pana Hadlíze? Je to fantom, bytost proteovská, trochu šaškuje, má rád vodu, v žádném případě mu nesmíte příliš důvěřovat. Vezměte si třeba jeho čtvrté číslo „Pan Hadlíz je bez jedné nohy, ale přece velký svůdce“. Začíná se slovy odkazujícími k jeho rolím Charóna a šalebného přímluvce smrti: „Byla zde řeč o druhém břehu? O smrti? O popravách?“ Teď se ale děje něco jiného: „Pan Hadlíz ztratil sice jednu nohu. Lze si představit, že mu byla poraněna a musela být amputována. Ještě spíše si lze představit, že pan Hadlíz se chytil do želez a lapenou nohu si musel přehryzat…“ Jistě, jedna z nepříjemných situací, které se přiházejí, pana Hadlíze ovšem zastavit nemůže: „Teď je však volný, sice poskakující po jedné noze, ale volný. K čemu volný? Aby obtěžoval mírně obézní krasavici, řekněme raději ‚krasavici lepých tvarů‘? Pan Hadlíz je tedy volný, bude i ona svolná? Zajisté že ano. Pan Hadlíz se podobnými útoky zmocnil více žen. Zmocnil se, aby na ně vzápětí dokonale zapomněl, neboť takový je také pan Hadlíz.“ A tu se v autorovi probouzí strážce logiky Hadlízova osudu a obrací kurs jeho cesty zpátky k životu: „– A ta uříznutá noha? Jen další z Hadlízových triků.“

Autorem Proměn pana Hadlíze je Ladislav Novák. Na svůj raný literární pseudonym a paramytické alter ego Jaroslav Hadlíz, pojmenované podle ulice v Třebíči, si vzpomněl koncem léta roku 1976, kdy technikou froasáže (muchláže) zpracoval švagrem darovaný dánský nástěnný kalendář s barevnými fotografiemi. Dvanáct barevných froasáží zhmotnilo postavu pana Hadlíze ve významuplných postojích, napjatých, živoucích gestech i usebraném schýlení. Dvanáct básnických textů opisujících Hadlízovu směšnohrdinskou pouť za poznáním Novák k listům připsal až jednoho říjnového večera roku 1992. Cyklus sám je nesen radostí z čiré, nepodmíněné tvorby, zato z doprovodných textů vydechuje melancholie stárnoucího umělce. Nakažlivá, vrtochy a náhodou řízená básnická výpověď, pokud tedy vrtochy a náhoda mohou něco řídit, je v připojeném rozhovoru autora s Hadlízem – čili autorozhovoru – snesena na zem. Pan Hadlíz roku 1976, nezkrotný hrdina pohupující se na vlnách svých kapriců, by se tenkrát nenadál, že o šestnáct let později bude jako zmoudřelý stařec konejšit (nebo zrcadlit?) svého autora ohlížejícího se za tragikomickými příběhy života.

Zpět do roku 1976. V čísle „Pan Hadlíz jako zlověstný tanečník (jako Šiva)“ posílá básník pana Hadlíze v podobě ničivého tornáda proti nic netušícím lidem, kteří „se hrnou za svými nákupy a zábavami, za svými malichernostmi“, a zároveň se ironicky dovolává umění jako hlásné trouby, která má lidstvo varovat, jestliže selže meteorologická služba. V témže roce, kdy napsal Proměny pana Hadlíze, zpovídal Novák malíře Jana Kotíka, který mu pověděl toto: „S uměním je to podobné jako s ostatními aktivitami lidí: I ten, kdo se vůbec o umění (nebo také o vědu, nebo o techniku, nebo o geologii, nebo o matematiku – atp.) nezajímá, nakonec z těchto tvůrčích aktivit profituje.“ Co to tenkrát roku 1992 Ladislavu Novákovi leželo na srdci?