Bolestínský diskurs Západu je ustrnulý. Je třeba se osvobodit od postkoloniálních vysvětlení a přestat instrumentálně používat viktimizaci. Časy omluv a lítosti jsou pryč, potřebujeme kritiku Severu i Jihu.
Mohou se elity z Jihu vymanit z postkoloniální situace? Ta otázka mě trápí a nemám na ni jednoznačnou odpověď. Kolonizace byla realitou, zraněním. Stala se jizvou, ale na těle, které je v přítomné chvíli necitlivé. Vybavuji si rozhovor, jenž se odehrál na Frankfurtském knižním veletrhu. Martinický spisovatel Patrick Chamoiseau v něm rozvinul destabilizující vizi budoucnosti světa, rozhovořil se o povinnosti přijímat a sdílet.
Pluriverzalita místo univerzality. Už roky mě tento kritický rituál západního myšlení dráždí. Odkrývám v něm i pokřivený pohled na sebe samého, i když to zůstává velkým úkolem pro paměť. Západ není v mých očích spravedlivý ani nespravedlivý. Najednou už nestačí diskurs požadující omluvu, lítost nebo radikální kritiku. Upřímně řečeno mi na tom příliš nesejde. Chci následující: kritiku rozumu všech, jak těch z Jihu, tak těch ze Severu. Migrace? Nesoudím důvody přijetí, ale odchodu, útěků a exilů. Nejde jen o to, proč jsem špatně přijat, ale také proč odcházím.
Řeč inkvizice
Postkoloniální vědomí nakonec vedlo k tomu, že se kolonizovaní bezpečně uzavřeli a začali sami sebe nahlížet jako oběti. Ortodoxní přesvědčení, že za všechno může kolonizátor, na Jihu vysvětlí všechno. A naše zodpovědnost? Ta záleží na stále ještě složité představě přítomného, bezprostředního. Jeden přítel to nazval v kontextu našich zemí „nemožností vystoupit z Historie“. Toto uzavření lze nalézt i v politických kruzích teoretické levice, jež jsou v prostředí amerických univerzit vnímány téměř radikálně, v Evropě poněkud rozplizle, povýšeně a populisticky. Proto lze mluvit o západním rasismu, ale ne o masivních deportacích ze subsaharské Afriky do Alžírska nebo do dalších takzvaných arabských zemí. Středozemní moře, z něhož se stala zeď, budeme vnímat jako ohrožení lidských práv, ale se zdí vztyčenou mezi Alžírskem a Marokem se spokojíme. Můžeme hovořit o koloniální ráně, ale nikoli o zodpovědnosti za neúspěchy našich nezávislostí, naší otrocké oddanosti kastám dekolonizátorů, z nichž se stali predátoři. Budeme hovořit o povinnosti přijmout na Západě migranta, ale nebudeme se stejným povykem soudit Saúdskou Arábii nebo monarchie zemí Perského zálivu, které přijímají mnohem méně, než mohou. Nemluvíme o lokálních horizontálních rasismech; mezi sebou, ve vztahu ke svým blízkým. Postkoloniální vědomí je hra rozbitého zrcadla, kde vidíme jen minulost, ale už ne své vlastní bezmocné odlesky.
Je Západ nevinný? Ba ne! Ale my taky ne. A jestliže to řeknete mezi svými nebo na veřejnosti, starost o narcistní obraz sebe samého jako oběti vyvolá prudkou reakci. Neodpustí vám to. Když mluvíte o „vystoupení z Historie“, podsunou vám snahu očistit Západ, sloužit mu. Radikalizované postkoloniální vědomí nepřipouští nuance myšlenkové autonomie. Je hrubě deterministické. Obviní vás ze všeho a zareagují nikoli pomocí argumentu, ale emocí; odpovědi jsou téměř vždy násilné, urážející, povýšené. Mají formu soudu. Nemluví rozum, ale pocit, který chce hlasitěji křičet. Inkvizice.
U jedné zdi
Je třeba pracovat na otevření vlastního vědomí. Bude to bolestivé; musíme ho vystavit komplexnosti světa bez hráze postkoloniálního výkladu. Rozbije to „přetírání sebe samého na bílo“ a užvaněné očišťování. Všechny to postaví ke zdi.
Postkolonialita mě dráždí, unavuje, klamala mě o mně samotném. Bylo nezbytné se osvobodit od kolonizace, a teď je třeba se osvobodit od výsadních postkoloniálních výkladů. I když riskujete, že na konci každého manifestu urazí vás i další podepsané bratry ve zbrani.
Všechno je patrné z této anekdoty: Alžírský novinář, přítel, mi vyčetl, že v Evropě „takto mluvím“, neboť „to přesně Francouzi očekávají, aby si mohli umýt ruce“. Když jsem ho poslouchal, proběhlo mi hlavou, že tomuto příteli záleží více na tom, co si myslí „imaginární Francouzi“, než na tom, co si myslím já, který proti němu stojím tváří v tvář! Proto se ptám, kdo je v tomto případě stále kolonizovaný?
Autor je alžírský spisovatel a novinář.
Z francouzského originálu Le postcolonial m’étouffe (Le Point, 2017) přeložily Kristýna Boháčová a Eva Svobodová.