Sex a vlastenectví

O minisérii Božena bylo mnohé napsáno už v průběhu jejího vysílání. Pořad měl rekordní a zvyšující se sledovanost a už tento fakt je důležitý a chvályhodný. České televizi se daří plnit veřejnoprávní funkci a otevírat tímto typem velkých (a drahých) projektů debatu o významných postavách českých dějin. A když srovnáme Boženu s tragikomickým vyzněním televizního filmu o Janu Lucemburském Hlas pro římského krále (2016), je třeba uznat, že historická hraná produkce České televize má stoupající kvalitu. Poctivou práci odvedla ČT rovněž při přípravě doprovodných materiálů, které zahrnují nejen rozhovory s tvůrkyněmi a tvůrci, ale také například mapu míst života Boženy Němcové. Na webu najdeme i poměrně rozsáhlou sekci Jak to bylo, obsahující řadu odpovědí na tuto slavnou rankovskou otázku, kterou si historická věda kladla v 19. století a jež zjevně stále symbolizuje běžnou představu o tom, co je úkolem historiografie. Nejde zde však jen o faktografické podrobnosti, nýbrž i vhled do dobové každodennosti. Zásadní vliv na podobu informačního doplňku minisérie měly zejména historičky Magdalena Pokorná a Milena Lenderová.

Černá skříňka psaní

Osou příběhu Boženy Němcové je vztah s manželem. Je určitě namístě, že se autorky seriálu, režisérka Lenka Wimmerová a scenáristky Martina Komárková a Hana Wlodar­czyková, pokusily rehabilitovat postavu Josefa Němce, která má v seriálu vlastní pochopitelné ideály a hodnoty a zmítá se mezi dobovými stereotypy o soužití muže a ženy a obdivem k manželčině intelektuální a společenské svéhlavosti. Z Boženy Němcové to tak částečně snímá mýtus trpitelky a oběti. Rámec manželství Barbory a Josefa Němcových však pohled na výjimečnou spisovatelku poněkud zplošťuje. I když připustíme, že je z feministického hlediska důležité ukazovat ženskou zkušenost v kontextu dobových genderových stereotypů, což zvýrazňuje roli rodinných vztahů a tělesnou disciplinaci v jejich rámci, není podle mě dostatečné zobrazovat další sféry ženské zkušenosti pouze jako pozadí „příběhu o lásce a nenávisti“.

Seriálová Božena Němcová se někdy až urputně snaží vyvázat z omezených dobových představ o úloze ženy jako manželky a hospodyně. Ženy by podle ní měly mít možnost svobodně si zvolit partnera a určovat osud svých dětí, ale také právo na literární tvorbu. V seriálu ovšem zoufale chybí její intelektuální vývoj a reflexe jejího přemýšlení o světě, které je uloženo v samotných autorčiných textech. Touha po psaní je u ní téměř všudypřítomná, dozvíme se však jen minimum o tom, jakým způsobem o svých textech přemýšlí, jak na nich pracuje, proč volí konkrétní témata a motivy, jak zachází s jazykem a tak dále. Jako by ono „psaní“ byla černá skříňka, která má pouze ukázat, jak těžké pro Němcovou bylo vybojovat si čas a prostor pro činnost, která ji zjevně životně uspokojuje. To samozřejmě bylo pro ženu v polovině 19. století velmi obtížné a Božena demonstruje, že to skutečně vyžadovalo velké odhodlání a každodenní boj. Němcová by si ale zasloužila být představena především jako myšlenkově nezávislá intelektuálka a autorka na svou dobu výjimečných literárních děl a ohromující korespondence.

Láska versus povinnost

Podobně polovičatě vyznívá i spisovatelčino osvobozování od dobových představ o tělesné lásce a sexu. Postava Němcové se necítí být svázaná dobovými normami sexuálního chování a opakovaně prohlašuje, že její tělo náleží jen jí. Autorky v jednom rozhovoru na otázku, proč je v seriálu tolik sexuálních scén, odpověděly, že chtěly ukázat rozdíl mezi pohlavním aktem z lásky a sexem jakožto závazkem vůči manželovi. To se jim povedlo, nicméně protiklad „milování“ a „manželské povinnosti“ je poněkud černobílý. Osvobození sexu od svázanosti s reprodukční funkcí v rámci rodiny přinesla sexuální revoluce šedesátých let 20. století v kontextu druhé vlny feminismu. Postoje a jednání Boženy Němcové byly ve své době progresivní, ale dnes bychom měli vidět roli sexu diferencovaněji než jako dichotomii mezi láskou a povinností. Z historického hlediska je Němcové psaní o lásce zcela jistě pod vlivem německého romantismu a interpretace spisovatelčina bohatého sexuálního života možná někdy až příliš odpovídá jeho literárním topoi.

Asi největší zklamání přináší minisérie v zobrazení myšlenkového obzoru tehdejších vlastenců. Na obrazovce defilují čítankoví obrozenci v poněkud toporných a zkratkovitých dialozích, které jsou navíc téměř neustále narušovány patetickou hudbou. Zvukový a dílem i vizuální materiál tak překrývá to, co by mělo být řečeno – a nabídnuto k intelektuální reflexi. Jakkoli ve třetím a čtvrtém dílu roztěkanost dialogů ustupuje, seriál zůstává v důsledku snahy zobrazit co možná nejvíce ikonických momentů ze života Němcové značně útržkovitý.

Epizodní postavy jsou v rámci možností daných scénářem zahrány dobře a „disidentské“ podání vlasteneckých kruhů v padesátých letech není špatnou aktualizací poměrů v neoabsolutistickém Bachově režimu. Pokud však jde o hlavní hrdiny, motivace jejich vlastenectví je nejasná. Určité vysvětlení snad měla poskytnout scéna z konce druhého dílu, v níž Němcová, zkroušená steskem po milenci Václavu Bolemírovi Nebeském a vyčerpaná žárlivými výstupy a násilným chováním svého muže, který se o nevěře dozvěděl, usedá k psaní básně Moje vlast. Čítankově jednoduché verše se ale obsahově naprosto míjejí s dramatickou situací a vlastenecké nadšení se zdá zcela mimoběžné s autorčiným životem. Podobně nám ojedinělý okamžik porozumění mezi manželi, kdy Josef Barboře imponuje svým vlasteneckým zápalem, neozřejmí, co bylo na přihlášení se k vlasti tak přitažlivého – kromě toho, že bylo spojeno se zábavným společenským životem.

Národní feminismus

Rozkrývat motivace vlastenců předbřeznové doby není jednoduché, ale bádání o české společnosti 19. století už mnohé z nich ukázalo. Národní hnutí mělo sociální předpoklady a bez opozice vůči úloze německého jazyka v dobové sociální mobilitě je těžko vysvětlitelné. Navíc kulturní nacionalismus byl tehdy napříč Evropou výrazem progresivních společenských a politických postojů. Raná vlastenecká společnost byla v Čechách v prvé řadě exkluzivním kroužkem avantgardních nadšenců, mezi nimiž se objevovaly tu více, tu méně reálné ideje a plány. Právě toto podhoubí, které umělecky i vědecky dosud nejlépe zpracoval Vladimír Macura, vytvářelo prostor pro experimentování v kulturním i společenském smyslu.

Do kroužku Antonie Rajské, která dospěla až k formulaci propojující emancipaci národní a ženskou, patřila i Božena Němcová. Jakkoli byly jejich osudy později velmi rozdílné, šlo o první opravdu feministický pokus obhájit právo žen na vzdělanost a vydobýt si vlastní pozici v rámci spíše marginální a v té době poněkud podezřelé české vlastenecké společnosti. Z dnešního pohledu možná překvapivě právě raný nacionalismus umožňoval formulovat a rozvíjet emancipační diskursy včetně toho ženského. Božena Němcová nebyla jeho hlavní tvůrkyní, ale svými postoji a životem přispěla k jeho zviditelnění. Toto fascinující a aktuální téma však televiznímu zpracování uniká, protože Němcová zůstává primárně osobou prožívající své vlastní, veskrze soukromé emoce. Namísto otázek spjatých s kořeny českého nacionalismu seriál předkládá zaměnitelný příběh plný vášní a rezignuje na aktua­lizaci jiných témat než těch, která jsou spojená s milostnými vztahy a sexem.

Autor je historik a antropolog.