Spisovatelé, tečka!

Zatímco Mongo Beti, Henri Lopès, Ken Bugul, Animata Sow Fall nebo Ahmadou Kourouma stále píší, na francouzské a africké literární scéně se za posledních deset let objevila nová jména. Pozornost kritiků mezi nimi upoutali zejména mladí spisovatelé afrického původu žijící a vydávající ve Francii, a to až do té míry, že někteří postulovali vznik skutečného literárního hnutí. Například socioložka Bennetta Jules­-Rosette odkazuje v knize Black Paris (Černá Paříž, 1998) na nové „černé pařížanství“, jehož hlavními představiteli mají být spisovatelé Yodi Karone, Simon Njami a Calixthe Beyala. Na otázku, zda lze tento nový literární proud označovat za literaturu postkoloniální generace, Calixthe Beya­la odpověděla: „Ano, protože většina z těch, kteří do něj patří, se narodila po dekolonizaci. Není nás mnoho, je to stále velmi čerstvé. Ale všichni jsme se narodili až po získání nezávislosti nebo jsme kolonisty sotva zažili.“

Pařížanství dětí postkolonie

Existence generačních rozdílů (v genealogickém slova smyslu) se běžně uznává. Většina těchto autorů se narodila v době vzniku nezávislých afrických států kolem roku 1960. Na rozdíl od předchozí generace v podstatě nezažili změnu politické identity, která podnítila vznik tolika afrických autobiografických vyprávění.

Vedle obvyklého problému, směšování po­­jmů generace a literární hnutí, však tyto příklady – „pařížanství“ nebo „postkoloniální generace“ – odhalují neodbytnou potřebu kritiků, a dokonce i samotných spisovatelů, tak či onak onálepkovat ve skutečnosti velmi různorodé texty autorů devadesátých let. Touha pokusit se vysvětlit novou a v mnoha ohledech inovativní produkci je oprávněná. Na druhou stranu pozice autorů, jako jsou Daniel Biyaoula, Florent Couao­-Zotti, Kossi Efoui, Alain Mabanckou a Abdourahman Waberi, kteří se – v míře ještě větší, než to platilo o jejich předchůdcích – pohybují tam, kde se protíná několik geografických a intelektuálních teritorialit, představuje pro literární historiografii značnou výzvu. K diverzifikaci literárních děl a vydavatelských center se dnes přidává i rozmývání hranic národní identity, před níž dostává přednost pluralita příslušností a původů. Více než kdy jindy je dnes stále problematičtější a možná i méně důležité snažit se za každou cenu seskupit izolované jednotlivce a jejich literární díla do jednoho celku.

To nás však našeho problému nezbaví: příslušná díla je skutečně třeba nějak zviditelnit, zejména proto, že se o ně francouzští kritici obecně nezajímají. Jak bychom tedy měli k těmto textům přistupovat v situaci, kdy jsou pojmy jako literární pole nebo národní původ ustavičně zpochybňovány překračováním hranic, nečekaným mísením kultur a odmítáním provincialismu, tedy tématy, která autoři těchto textů opakovaně zdůrazňují? Jinými slovy – jak můžeme vepsat tvorbu této generace do literární historie, se kterou je chtě nechtě propojena, aniž bychom tím zakryli její hybridní charakter?

Úskalí literární periodizace

Jednu z možných odpovědí představuje pojem pařížanství, další nabízí přívlastek postkoloniální, jemuž se zde budu věnovat. Somálsko­-francouzský spisovatel Abdourahman Waberi pomocí něho v eseji Les enfants de la postcolonie. Esquisse d’une nouvelle génération d’écrivains francophones d’Afrique noire (Děti postkolonie. Nástin nové generace frankofonních spisovatelů z černé Afriky, 1998) „charakterizuje“ autory označované za „čtvrtou generaci spisovatelů afrického původu“, jež sestává „přibližně z dvaceti autorů žijících ve Francii“. Ráda bych krátce upozornila na několik problematických aspektů, které souvisejí s po­­užíváním pojmu postkolonie coby společného jmenovatele literární produkce devadesátých let. Přes jeho svůdnost z něho totiž plyne řada paradoxů a nebezpečí.

První námitka má epistemologický charakter a týká se periodizace africké literatury. Waberi se svými „dětmi postkolonie“ na ni neproblematicky navazuje. Postkolonie je tak postulována jako (chrono)logický následník tří předcházejících literárních epoch: éry průkopníků, éry négritude (negerství) a éry deziluze. Toto členění převzaté od literárních, afrikanistikou ovlivněných teoretiků ze sedmdesátých let už může být jen těžko tradičnější. Literární postkolonie místo toho, aby bořila hranice, fixuje a beze všeho potvrzuje dosavadní konsenzuální historiografii. Literární vývoj navíc spojuje s historicko­-politickou periodizací (po koloniální epoše následuje antikoloniální éra, poté období nezávislosti a nakonec éra postkoloniální).

Třebaže může mít pojem postkolonie svůj smysl v rámci historických bádání, proč by měl být systematicky aplikován (či být aplikovatelný) i na literární texty (nebo umělecká díla)? Odvolávat se na historickou představu postkolonie při popisu literární produkce znamená reprodukovat nahodilé a zjednodušující paralely mezi interpretací dějin a interpretací literárního textu. A také zbavit novou generaci spisovatelů všeho, co je na nich inovativní a svébytné.

Výraz postkoloniální byl již zeširoka prodiskutován ve vztahu k anglojazyčné literatuře. Řada kritiků varovala před možnými důsledky používání tohoto pojmu. Například Anne McClintock poukazuje na to, že předpona „post“ naznačuje lineární, až eschatologický typ vývoje, v němž se vše točí kolem koloniální historie, která se tak stává epistemologickým centrem, z něhož se žádná tvorba nedokáže vymanit. Podobně označit generaci spisovatelů za „děti postkolonie“ znamená sklouzávat k výhradně historicky zaměřenému vnímání jejich identity a děl, které přitom tato díla samotná popírají.

Jak sjednotit odlišnost

Druhá námitka, kterou pojem postkolonie vzbuzuje obzvlášť v rámci literární prezentace, souvisí s tou první, ale týká se hlavně kritérií, na jejichž základě jsou tvůrci označováni přívlastkem postkoloniální. Co vlastně při bližším zkoumání tyto „děti postkolonie“ spojuje?

Jsou to biografické údaje: místo narození, bydliště, životní dráha; jejich osobní identita tedy určuje jejich příslušnost k dané kultuře. A pak opakující se motivy: Paříž, exil nebo migrace.

„Děti postkolonie“ tak nejsou podrobovány esencializaci o nic méně než „černí“ nebo „afričtí spisovatelé“. Postkolonie je svazuje s jejich původem, jímž se ospravedlňuje jejich kategorizování; ironické je to, že oni sami ve svých textech systematicky dekonstruují problematiku autenticity, identity a jednoznačných kořenů.

Zmíněná dvě kritéria nás vedou do pasti starých praktik, které Locha Mateso pranýřoval už v roce 1986. Příliš kvůli nim lpíme na osobnosti autora a na teorii odrazu, v jejímž rámci se „díla jen zřídkakdy posuzují z hlediska jejich estetické kvality či jejich vztahu k autorově literární práci. Formální charakteristiky děl se opomíjejí. Za nejdůležitější se považuje jejich téma a jeho společenský, politický a ekonomický dopad.“ Kromě toho se kritici vesměs „zdráhají analyzovat otázky vyčleňování a subverze, které literatura vynáší na světlo“. Mateso ostře odsoudil fakt, že vlivem teorie odrazu se z reflexí africké literatury úplně vytratily zmínky o samotném psaní. Dnes se naproti tomu v rozhovorech s autory stále častěji objevuje požadavek, aby byli spisovatelé vnímáni především jako tvůrci uměleckých děl.

Mezi jedinečností a obecností

Řada umělců dnes prohlašuje: Chceme být spisovatelé (filmaři, malíři, básníci…) a tečka! Co to ale znamená? Kdo v dějinách, od nobelistů po laureáty Goncourtovy ceny, byl pouze „spisovatel a tečka“? Může někdo takový existovat jinde než ve fantazii samotných spisovatelů, ať již afrických nebo jiných? „Spisovatel a tečka“ by mohl být někdo, kdo dosáhl posvátného univerza, aniž by jej omezovaly sociální determinace, jako jsou barva kůže, původ, pohlaví, věk, kolektivní nebo osobní historie. Postava, kterou by nebylo možné vměstnat do žádného literárního ghetta a jejíž vlastnosti se odvíjejí jen z vnitřních charakteristik jejích děl, a ne (nebo už ne) z toho, co se nachází za hranicemi textu.

Jaký postoj mezi těmito dvěma strategiemi – mezi snahou identifikovat (postkoloniál­ní) hnutí a pozicí „My jsme spisovatelé, tečka!“ – bychom měli zaujmout? Sami umělci se často vyjadřují paradoxně: na jednu stranu přitakávají onomu „a tečka“, na stranu druhou se ale ztotožňují s určitým hnutím. Toto napětí mezi obecností a jedinečností je podle Achilleho Mbembeho typické pro všechny africké texty dvacátého století, jež se zabývají identitou.

Pro literární teorii tak jediný intelektuálně inovativní postoj nebude spočívat ve snaze toto pnutí vyřešit, ale v návratu k samotným textům. Právě tam, kde vznikají sdílené představy, musí lokalizovat tropy, formy a způsoby, jimiž se toto napětí vyjadřuje. Kde se projevuje, jaké hierarchie se vytyčují nebo naopak přejímají, jaký status se přisuzuje jazyku, vyprávění, sexualitě nebo pravdě? Jaké nové estetické prvky se rodí, jaké hranice tyto nové systémy významů prolamují? Jakými novými prostředky se vyjadřuje hybridnost a bourá sociální determinace? Jen tak může literární kritika zahrnout postkolonii do uvažování o textech, které spojuje inovace, nejednoznačnost a vzpoura proti sjednocujícím kategoriím.

Autorka přednáší frankofonní literatury na Pensylvánské univerzitě.

Z anglického originálu Literature and postcolony (Revue Africultures 28/2000) přeložila Martina Nýčová. Redakčně kráceno.