Znát své místo

Malá Ada křičí víc než jiné děti, má noční můry, přitahuje ji krev. Je totiž ogbanje, dítě, do kterého vnikli duchové. Většina ogbanje umírá v raném věku a duchové se přesouvají, aby trápili zase někoho jiného. Ada ale přežívá do dospělosti a v mysli se jí probouzejí další duchové – Asụghara, kterou přivolá Adino znásilnění, nebo svatý Vincenc, jemuž se Ada nejvíc líbí s převázaným poprsím. Všechny tyto hlasy bojují o nadvládu nad jejím životem i nad samotným vyprávěním.

Mimo kategorie

Je Ada šílená? Jak říkají duchové, kteří jsou v ní od začátku a promlouvají jako „My“, „šílenství bylo v první řadě už to, že jsme se vůbec narodili, že nacpali boha do pytle z lidské kůže“. Novela Zřídlo (Freshwater, 2018; česky 2020) Akwaeke Emezi je mimo jiné oslavována jako kniha, která tematizuje duševní zdraví z jiného pohledu než západní medicína. Samotná Emezi ale s podobnou interpretací nesouhlasí a místo toho nabízí čtení zdůrazňující identitu ogbanje, k níž se hlásí. Proto se také necítí být ženou ani mužem, ale genderově neutrální bytostí, o níž by se mělo mluvit v množném čísle a středním rodě, což v tomto textu respektujeme. „To, že jsem ogbanje, mě napadlo asi ve stejné době, kdy jsem si uvědomila, že jsem trans, ale nějakou dobu trvalo, než se tyhle dva světy propojily,“ napsala Emezi v osobním eseji pro internetový časopis The Cut, v němž tematizují operace, při kterých jim byla zmenšena prsa a pak odstraněna děloha. Společně s přijetím jiných pohledů na svět přišlo i nové uchopení vlastní genderové identity: „Může mít vlastně ogbanje nějaký gender? Koneckonců je gender příliš lidská záležitost.“

Pro Akwaeke Emezi zahrnoval proces sebepoznání také překonání nedůvěry vůči jinému než západnímu vidění světa. „Dědictví kolonialismu nás vždycky učilo, že nic takového [jako ogbanje a igboská spiritualita obecně] neexistuje, že to jsou jen zaříkání a pověry.“ Naráží také na fakt, že v předkoloniální Africe bylo vidění světa mnohem méně binární. Svět novely Zřídlo se ale nesnaží navrátit do časů před kolonizací; historie, tradice a kultury jsou v něm neoddělitelně propletené. Pro Adinu komplexní spiritualitu hraje roli i Yshwa, tedy Kristus – je zkrátka jedním z mnoha bohů, kteří ji v životě provázejí. Schopnost slučovat různé tradice a pohybovat se mezi nimi je ostatně hrdince vlastní. Doma je jak v barech nigerijského Lagosu, tak na kampusu ve Virginii. Emezi jsou nigerijsko­-tamilského původu a mají za sebou studium ve Spojených státech, přesto se ale imigrantské zkušenosti nevěnují. Jak říkají v rozhovoru pro americký server Buzzfeed, bála se před publikováním knihy právě toho, že Zřídlo nepasuje do kategorií, které jsme si pro africké autory vytvořili. Hlavní hrdinka neřeší svou rasovou, národní, etnickou či jazykovou identitu: pro Adu je základním konfliktem jejího života už jen samotná existence a její pluralita.

Hlasy v hlavě

I přes obavy, že Zřídlo nezapadá do očekávání, jež mají od africké literatury globální čtenáři, se kniha dočkala okamžitého úspěchu, a to právě z míst, kde se podobná kritéria utvářejí. Recenzenti a recenzentky od Guardianu po New York Times debut opěvují a profil Emezi se objevil ve Vogue či na široce populárním Buzzfeedu. Podle všeho byla kniha pozitivně přijata i větší částí nigerijské kritiky. To, že se dočkala českého překladu nedlouho po vydání v angličtině, tuto skutečnost jen zdůrazňuje. Úspěch na globálním literárním poli by ale neměl zastínit překážky, kterým při psaní a publikování čelí nebinární a nebílé osoby. Emezi samotná jsou i kvůli své aktivitě na sociálních médiích častým terčem transfobních komentářů. Nigérie, jejich rodná země, navíc LGBTQ+ komunitu vůbec ne­­uznává. I proto jsou témata rozvíjená ve Zřídle nesmírně důležitá. Ale ani jejich závažnost, ani globální úspěch knihy nezakryjí některé literární nedostatky tohoto debutu.

Kniha chronologicky mapuje Adin život. Ten je určován sérií interakcí s bohy v jejím nitru. Jsou to oni, kdo rozhoduje, jakým způsobem se Ada chová ke svému okolí i sama k sobě. Každá situace, v níž Ada ublíží sobě nebo jiným (nebo je naopak ublíženo jí), se tak dá vysvětlit tím, kdo v jejím nitru právě získal nadvládu. Adino okolí je ale v drtivé většině tvořeno sexuálními partnery, většinou muži. Ti jsou sice zásadní pro různé momenty Adina života, jednotlivé postavy se ale v knize míhají tak rychle, že pro jejich vlastní osobnosti nezbývá prostor, a to ani v případě muže, kterého si Ada vezme a o pár vět později se s ním zase rozvede. Nejméně prostoru pak dostává její partnerka ­Donyen, o níž se kromě jejího pohlaví a starostlivé povahy nedozvídáme vůbec nic. Ne že by si čtenář mohl takové informace nárokovat; životopisná fakta jsou ale zmiňována často, snad v zájmu autobiografické přesnosti. Určité pasáže zase působí spíše jako shrnutí děje než děj samotný – jako čtenáři jsme svědky jen mála situací a dialogů, většina z nich je nám ex post převyprávěna některým z hlasů v Adině hlavě. To na jednu stranu dále prohlubuje Adinu roztříštěnost i pocit, že není plně přítomna svému životu, ale velké bílé skvrny na jeho mapě zůstávají i pro čtenáře (například to, co Ada vlastně dělá, když není s muži). A přitom právě Adin život, vnitřní i vnější, stojí v centru románu a čtenáři by na něm mělo záležet.

Vytváření meziprostoru

Podobné požadavky – včetně slavného show, don’t tell či rozlišování formy a obsahu – jsou přitom samozřejmě také výsledkem západocentrického uvažování o tom, jak by měla literární fikce vypadat. Podobné knihy mohou sloužit i jako výzva k redefinování kritických kategorií, včetně nutnosti obhájit si, které z nich stojí za zachování. Zároveň se ale nelze ubránit dojmu, že nedostatky Zřídla jsou spíše než střetem způsobů vyprávění a vnímání příběhů způsobené prostě tím, že se jedná o autobiografický literární debut. Navíc knize nelze upřít ani druhou část jejího rodokmenu: Emezi absolvovala univerzitní vzdělání v USA a kniha vznikala v rámci magisterského programu tvůrčího psaní na Syrakuské univerzitě. Český překlad přitom slabiny původního textu spíše vyvažuje, než aby je podtrhoval: Tereza Marková Vlášková, mimo jiné také překladatelka nositelky loňské Nobelovy ceny za literaturu Louise Glückové, má cit pro individuální poetiky svých autorů. Pro nakladatelství Host překládá i druhou knihu Emezi, young adult román Pet (2019). A právě tato kniha společně s loni vydaným románem The Death of Vivek Oji (Smrt Viveka Ojiho) ukazuje, že Emezi dovedou o svých tématech psát i čtivěji a přístupněji.

Protagonistka Zřídla se na konci knihy setká s igboským historikem. Ten jí prozradí, že musí „znát své místo na zemi“. Ada se tak vrací do Umuahie, místa, kde se narodila, za svou božskou matkou Alou. Kromě fyzického návratu ale také dochází k poznání, že její vlastní existence nebude nikdy pevně ukotvená. Ada bude vždycky rozkročená mezi světy a realitami, vždy na prahu něčeho jiného: „Jsem tu i nejsem, jsem skutečná i nejsem, energie vtisknutá do kůže a kostí. Jsem svými druhými. Jsme jedna bytost a je nás mnoho.“ Emezi popisují proces psaní knihy jako transformaci sebe samých: se závěrem podle nich přišla i změna v jejich sebepojímání, přijetí právě takovéto existence v meziprostoru, ono poznání vlastního místa. Obratu „znát své místo“ můžeme přitom rozumět i negativně, zejména v kontextu marginalizovaných skupin. Společně s protagonistkou tak Akwaeke Emezi odmítají ohraničené místo, na něž je vykazují druzí, a určují si vlastní, které nemusí vyhovovat zavedeným kolonkám, žánrům či postupům. Zřídlo tak můžeme chápat i jako proces vytváření tohoto (mezi)prostoru – a další počiny Emezi jako jeho naplňování.

Autorka je amerikanistka.