Co nevidět to bude přesně rok. Rok sedím tak trochu za výlohou, pracuju si na věcech tím nejpomalejším tempem, občas koukám do ulice a beru telefony. Dny běží jeden jako druhý, a čím víc jich tam na té své židli odkrajuji, tím spíš se mi zdá, že už nikdy žádné jiné ani nebudou. Že budu muset každé ráno vstát, cestou se zastavit v obchodě pro kartony a nové čepele do skalpelu, pro lepicí pásky a na poštu vyzvednout sadu známek. Ulice, která je mrtvá už ze své podstaty a někdy po ní nikdo nepřejde, jak je den dlouhý, osiřela úplně. Na autobusovém nádraží, kde školáci odpalují rok co rok petardy a odrostlejší chlapci vyměňují skunk, už jen přejíždějí prázdné autobusy. Někdy ani nezastaví.
Když to celé začalo, obavy z neznámého se rozpouštěly v lehkém vzrušení. Tak přece jen jsme se dočkali. Se uvidí, jak se kdo připravil na pobyt v cele smrti.
Telefon č. 1: „Kamaráde, nevěstinec u nás jede na plný obrátky, ráno vykoukneš na dvůr a tam čtyři auta naštosovaný a chlapi v montérkách s blaženým ksichtem to berou po dvou schodech. Zdá se, že jestli nic jinýho v týhle epidemii, tak se aspoň bude hodně šukat!“
Telefon č. 2: „Hele, dávej si bacha, ve Žďáře už to někdo má, přivezl si virus z Itálie, a hned jak se s tím objevil v nemocnici, lidé začali vyvádět jak splašení. První ve vsi to fakt mít nechceš, tomu věř.“
O dva týdny později po ulici přebíhá hartusivý stařec v pantoflích, ten, co se tak rád chlubívá, že vozil z mlékárny sýry přes vrátnici na kolečku, maje přes ně přehozenu nejprve dřevěnou desku, a později je zasypával stavební sutí. Běží a huláká na celé kolo: „Tak už je to tady a teď uvidíte, co se bude dít!“ Chichotal jsem se a přemýšlel, jak to udělat, aby lidé nesahali rukama postříkanýma dezinfekcí na knihy. Jak tam tu dezinfekci vlastně vůbec nemít. Cedulka „Tekutý covid“ kupodivu zabrala.
Telefon č. 3: „Prosím tě, nezlob se, ale já dnes nepřijdu. Říká se, že už to tady někdo šíří po obchodech, a já bych to ve svých letech nerad schytal. Necháme to na později, jo?“ Po chvíli mlčení: „Jestli tedy nějaké později bude, něco mi říká, že tahle sračka přes nás jen tak nepřejde.“
Telefon č. 4: „Tak podívej, tady už to běží, včera mladý Vích rozesílal esemesky, že Knykova manželka to má, a pokud se něčím přes den baví, tak je to nedodržování karantény. Že prý otevírá okna a schválně to pouští do vsi. Dobrej magor, co? Starej Knyk se na něj chystá, že ho vezme večer lopatou, anebo na něj někam něco pošle.“
Ovšem to skutečné velké dobrodružství vypuklo teprve tehdy, když všichni odložili ruchadélka a ulevili si na prázdninách. To se pak najednou dveře netrhly a leckdo v euforickém záchvatu hovořil o tom, jaká to vlastně byla zajímavá životní zkušenost, že konečně mohl přečíst všechno, k čemu se posledních třicet let intenzivní práce na restauraci kapitalismu v Čechách nedostal. Jasně, přitakávám, máte pravdu, zásoba spisů o bytí a přítomnosti zla ve světě se povážlivě ztenčila. Jindy zaručené ležáky se na prahu světové pandemie nejspíš někomu staly bránou do znovuobjeveného zásvětí. Netrvalo dlouho a ve dveřích se objevil dlouho nespatřený satanista z kopců s Hadem Genese a pořád mluvil o tom, že tyhle okolnosti do sebe prostě jednou musely zapadnout.
Telefon č. 5: „Tak si představ, že ti sviňáci nám dnes řekli, že kdo si nainstaluje do telefonu eRoušku, ten už nemusí chodit do práce. Co myslíš, můžou si to dovolit?“
Telefon č. 6: „Ležíme doma, oba máme covid. Co ty, jsi v pohodě? Děcka jsme poslali k rodičům, nebyli jsme schopní jim uvařit ani polívku.“
Na město padá sníh, otáčím regulátorem na akumulačkách, na elektriku pravděpodobně od státu nedostanu ani halíř. Letošní leden bude ve znamení lisovaného čaje a zavařeniny. Objednávám toho několik sklenic, jako bych tušil, že místní dodavatel, který to vozí i s CBD z podhůří, se tu hodně dlouho neukáže.
Telefon č. 7: „Ty vole, tak jde do tuhýho, na příjezdový cestě stál celou noc černý Passat a v nevěstinci zhasli a holky zmizely bůhvíkam. Ale máš to jedno, stejně nikam nemůžem. Buď tak hodnej a pošli balíček, nebo se tady úplně unudíme k smrti. A nezapomeň na ten bonus!“
Pár dní nato si na autobusové zastávce uvědomím, že pokud mě v téhle situaci něco fakt obtěžuje, je to ta zvláštní poloha mezi výjimečným stavem a každodenní sháňkou obživy. Ráno do toho skočíš a pak se až do večera snažíš sám před sebou tvářit, že je to vlastně vcelku snesitelná životní situace, která si nežádá nic víc než jistou míru sebezapření. A navíc, vir co nevidět zmizí a život se zas vrátí tam, kde byl, takže o žádném rušení plánů nemůže být ani řeč. Všechno jsme jen odložili o pár měsíců. Nanejvýš o rok. Možná o dva. Teprve v tu chvíli se v hlavě rozsvítilo. Vystupuju o zastávku dřív a rovnou se jdu zeptat, jestli náhodou nepotřebují na těch pár měsíců někoho na výpomoc. Na cestu zpátky jsem dostal tašku a v ní úplně nové montérky s firemním potiskem a balíček respirátorů. Přijít mám až po šesté, směny se nesmějí potkat. O eRoušce nepadlo ani slovo.
Telefon č. 8: „Víš, co tě tam čeká, vole? Nás je tady osm set na šichtě a všichni pod jednou klimatizací. Jestli mě nikdo nevytáhne z týhle díry dřív, než mě to skolí, tak mi můžou všichni leda tak nasrat.“
SMS: „Ležím ve špitále, jestli můžeš, kolem páté mi zavolej.“
V sobotu jsem se tam zastavil jen tak narychlo. Stáhnul kamna zase ještě o otáčku regulátorem, naskládal do krabice pár vinylů, dorovnal to několika lehkými brožemi. Chvíli počkal na pár přátel, že si spolu vypijeme dvě půlnoční lahve vína a rozejdeme se spokojeně do mrazivé noci. V tomhle stylu možná přečkáme alespoň tuhle blbou noc. A pozítří se na to podíváme z perspektivy nezničitelného dělníka v metalurgickém provozu.
Autor je literární kritik a antikvář.