Temné rituály

Zatím poslední studiové album elektronického dua IC3PEAK se jmenuje Do svidanija (Na shledanou, 2020). Navzdory tomuto názvu ale nic nenasvědčuje tomu, že by se dvojice, která je v Rusku už několik let mimořádně úspěšná, chtěla s posluchači rozloučit. Popularitu si Anastasija Kreslina a Nikolaj Kostyljov získali především díky tomu, že ve svých textech dokážou pojmenovat některé z problémů současného Ruska. Hovoří o nich jazykem, který je blízký jejich posluchačům – převážně vzdělaným mladým lidem z velkých měst –, a k hudbě přidávají i nezaměnitelnou vizuální stránku.

Smrt už neexistuje

IC3PEAK vznikli v roce 2013 a od potemnělé witchhousové produkce postupně došli k propracovaným vokálním útvarům, inspirovaným v některých případech i ruským folklorem. Za svůj název vděčí firmě Icepeak, která vyrábí outdoorové vybavení, ale například i různá zavazadla – hudebníci si prý vybrali jméno podle nápisu na obalu notebooku. Zprvu je kritici srovnávali s jihoafrickou skupinou Die Antwoord, později zase zmiňovali amerického „temného rappera“ Ghostemanea, spojujícího ve své tvorbě prvky rapu a metalu. Sami IC3PEAK se ovšem na podobné charakteristiky dívají skepticky, byť Kostyljov přiznává, že rád poslouchá industrial a dark ambient. Zatímco na prvních deskách zpívali anglicky, od alba Sladkaja žizň (Sladký život, 2017) používají IC3PEAK převážně ruštinu. V rozhovoru pro server Flow k tomu řekli: „Je to dialog s naší generací bez jazykové bariéry, bez jakéhokoli odstupu.“ Na posledním albu nicméně opět najdeme několik skladeb v angličtině – na desce hostují dva američtí rappeři: už zmiňovaný Ghostemane a ZillaKami. Kromě nich se zde objevil také populární ruský rapper Husky, další z hudebníků, kterým ruské úřady zakazují vystupovat.

Mimochodem, právě vlna solidarity, jež se vzedmula v reakci na Huskyho zatčení po nepovoleném koncertu, vedla Putina v prosinci 2018 k prohlášení, že „rap je založen na třech pilířích: sexu, drogách a protestu“, a také k tomu, že vyzval kulturní činitele, aby tuto stále oblíbenější subkulturu „řídili a kontrolovali“.

Vizuálně propracované klipy IC3PEAK, v nichž oba interpreti vystupují s nalíčenými, mrtvolně bledými tvářemi, ukazují Rusko jako zemi posedlou minulostí, násilím a smrtí. Video, které z dua na podzim 2018 doslova přes noc udělalo hvězdy, se paradoxně jmenuje Směrti bolše nět (Smrt už neexistuje). Postavy v černých šatech tu na pozadí známých moskevských staveb, například chrámu Vasilije Blaženého či sídla ruské vlády, provádějí jakési temné rituály. Polévají se benzínem a podpalují se, před Leninovým mauzoleem pojídají syrové maso a podávají si jointa. Jsou snad těmi, pro něž „smrt ne­existuje“, dnešní vládcové Ruska? Možná, také ale není vyloučeno, že jde zkrátka o esteticky působivé žonglování se silnými slovy a symboly, které takto přímočarý výklad nesnese. Kreslina ostatně říká, že pro ni je to pouhá ironie. Nápad na text, ve kterém se jako refrén opakují věty „Ať všechno hoří“ a „Celé Rusko se na mě dívá“, prý dostala, když viděla, jak Vladimir Putin ujišťuje občany, že „se vypořádáme se všemi problémy“.

Hra na kočku a myš

V komentářích na YouTube pod zmíněným klipem kdosi napsal, že tato skladba je „hymnou Ruska roku 2018“. Když se však dvojice vydala s albem Skazka (Pohádka, 2018) na turné, ukázalo se, že ruské úřady využijí sebemenší záminky k tomu, aby jim znemožnily vystupovat. První koncert v Moskvě ještě proběhl, pak ale přišly problémy. V Novosibirsku například dvojici zadržela policie už na nádraží. Kostyljovovi policisté tvrdili, že má v pase ženskou fotografii, a odvedli ho na stanici, odkud ho propustili až po několika hodinách. Koncert se nakonec odehrál pozdě večer na utajeném místě. Vystoupit IC3PEAK nemohli v Kazani, Nižním Novgorodě či Permu a problémy měli i v běloruském Minsku. Následovaly však úspěšné koncerty v zahraničí, mimo jiné i v Praze. V květnu 2019 pak americký deník New York Times zařadil IC3PEAK mezi „patnáct evropských skupin, které možná neznáte, ale měli byste“.

Sami hudebníci říkají, že ze zrušených vystoupení si toho moc nedělají – hra na kočku a myš je podle nich dokonce zábavná. Více se obávají případné cenzury internetu, která by ztížila cestu jejich nahrávek a klipů k posluchačům i komunikaci s publikem prostřednictvím sociálních sítí. Když se skupina, která se dříve věnovala experimentální elektronice s nesrozumitelnými texty, začala najednou vyjadřovat k politickým otázkám, mnozí se ptali, zda nejde o snahu získat si pozornost za každou cenu. Sami IC3PEAK však své názory berou velmi vážně – v srpnu 2019 například vystoupili během protestů proti diskriminaci kandidátů pro zářijové komunální volby. A v rozhovoru pro petrohradský online deník Fontanka už dříve Kreslina poznamenala, že „dozrál čas, aby se mládež politizovala“, k čemuž Kostyljov dodal: „Mladí lidé se definitivně přestali dívat na televizi. Vnímají tu pekelnou propagandu, a proto se přesunuli na internet, kde existuje víc než jeden názor.“ Internet je v Rusku posledním ostrůvkem relativní svobody a hudba zůstává jedním ze způsobů vyjádření, které umožňují tuto svobodu pocítit.

Duo se každopádně stalo jakýmsi „hlasem generace“. Kromě problémů s koncerty to ovšem také znamenalo, že se změnila očekávání posluchačů. V létě 2019 si Kreslina v rozhovoru pro ruský feministický web Wonderzine posteskla, že má pocit, že se na ně „lidé chodí dívat jako na nějaká zvířátka. Posluchači přitom reagují vstřícně. Na koncerty přicházejí nejenom ti, co nás poslouchali už dřív, ale i nové publikum. Jenom nám připadá, že od nás něco čekají.“

Tlupa upírů

V podobném duchu jako Směrti bolše nět se nesou i klipy k písním Marš a Plak­-plak, které vyšly na posledním albu. První z nich divákům předkládá perverzní scény z výcviku jakési přízračné vojenské jednotky, sestávající podle všeho z nemrtvých sovětských pionýrů. Klip působí jako děsivá groteska, která je ovšem natolik přehnaná, že hraničí se sebeparodií. Název druhé skladby odkazuje k citoslovci pláče. IC3PEAK v klipu tematizují domácí násilí a takzvané tradiční hodnoty. Protagonistkou je dívka, která nechce zažívat to, co její matka, jež byla obětí agresivního partnera: „Máma mi říkala: manžela musíš poslouchat/ já ale neposlouchám, všechno dělám naopak/ nedám na svého tátu/ místo hvězdy sahám po granátu“. Klipy, které si dvojice sama režíruje i produkuje, jsou zásadním výrazovým prostředkem projektu – proto se také IC3PEAK důsledně prezentují jako audiovizuální, nikoli pouze hudební projekt.

Příznačnou reakcí, která ukazuje, jak skupinu vidí představitelé konzervativní části ruské společnosti, je komentář známého ruského režiséra Nikity Michalkova k videoklipu Směrti bolše nět. Dnes již pětasedmdesátiletý filmař, tvůrce úspěšných snímků Unaveni sluncem (Utomlenyje solncem, 1994) či Lazebník sibiřský (Sibirskij cirjulnik, 1998), si klip vyložil jako navádění mladých lidí k sebevraždě a poměrně výstižně přitom poznamenal, že video ukazuje Rusko jako „tlupu upírů, požírajících vlastní lid“. Myšlenky, které IC3PEAK mezi mladými lidmi šíří, se podle něj podobají ideám ruského anarchisty a nihilisty Sergeje Něčajeva, autora nechvalně známého Katechismu revolucio­náře z roku 1869. Výmluvné je, že Michalkov (mimochodem syn spoluautora sovětské hymny Sergeje Michalkova) svůj názor sděluje na vlastním YouTube kanálu BěsogonTV, jehož název bychom mohli volně přeložit jako „Vymítač ďáblů“.

Názor ruského režiséra je jistě vyhrocený, ale přeceňovat bychom neměli ani to, nakolik bizarní a ironické klipy elektronického dua skutečně hovoří za současnou ruskou mládež. Podle průzkumu Fondu Friedricha Eberta a nezávislého střediska Levada, který vyšel v dubnu minulého roku, se 80 procent mladých Rusů o politiku nezajímá a 65 procent považuje za nezbytné, aby v čele státu stál „silný vůdce“. Posluchači a návštěvníci koncertů IC3PEAK, kteří tematizují mimo jiné i sexismus nebo práva LBTQ+ komunity, tedy představují menšinu, byť jistě vzdělanou a v zahraničí viditelnou. O něčem vypovídá i povzdech samotných hudebníků, kteří žijí v dřevěném vesnickém domě za Moskvou, že s místními lidmi nedokážou najít společnou řeč.

Autor je překladatel.