Poslední dva měsíce je to pořád: lyže, lyže, lyže, lyže. Jako v úvodu jedné básně klasika ruské konceptuální poezie Vsevoloda Někrasova, která mi běží hlavou, zatímco kloužu na běžkách v měkkém sněhu v ideální stopě podél betonové zdi jaderného ústavu. U reaktoru zahýbám do lesa, pak zamířím na rozlehlou pláň s dráty vysokého napětí a dál na zamrzlou řeku. Lyže tady na té ruské placce samozřejmě znamenají běžky. Nejvyšší kopec tu představuje před časem zrušená skládka u nedaleké zahrádkářské kolonie. Sjezdovat by se na ní asi dalo. Někrasovova báseň pokračuje dalším čtyřikrát zopakovaným slovem, jež částečně převrací to první, jenže v češtině se mi rozlézá do nemožně dlouhého „jsme naživu“ nebo snad ještě „žijeme“. Ať tak či onak, nefunguje to, raději zůstávám u původního znění „lyži lyži/ lyži lyži// živy živy/ živy živy“ a před očima mám i ten nízký plůtek širokých ruských písmen. Báseň, která se v jedné své variantě jmenuje Verše o lyžích, je z přelomu šedesátých a sedmdesátých let, a přece se nemůžu ubránit a projektuju si do ní letošní pandemickou, extrémně monotónní zimu. Pěkně k ní sedí tou prostou konstatací, již Někrasov vyslovoval vždy protáhle – s něhou a ironií zároveň. A tak i krajinu kolem sebe vnímám skrze verše, které v té básni následují a pro svou zvukovou hru zůstávají zoufale nepřeložitelné, a ať se podívám kamkoli, všude jsou ony dokonalé stopy v hlubokém sněhu a vládne ticho přerušované slabými údery a jemným šramotem – „ticho ticho/ buch buch buch“ (vzácně se shoduje transkripce s překladem).
I když jsem Vsevoloda Někrasova na běžkách ve skutečnosti nikdy neviděla, mám živě před sebou jeho stářím zlehka shrbenou postavu v neodmyslitelné džínové „soupravě“, jak si to na nich rázuje po lesní cestě někam daleko za obzor. Čilí staříci v mírném předklonu a prastaré výstroji zde ostatně patří k nejaktivnějším běžkařům. Za moji falešnou vzpomínku ale nejspíš může obraz Někrasovova přítele Erika Bulatova, na kterém se osamělý běžkař oddělený od diváka ostře červenou mříží žene pryč z plochy do bílé hloubky plátna.
Jiný, o generaci mladší konceptualista Leonid Tiškov po Někrasovově smrti na jeho památku udělal instalaci, v níž figurují básníkovy vlastní lyže. Leží před kulatým světelným boxem s Někrasovovou emblematickou básní, která se nevzpírá už jenom překladu, ale i přepisu do latinky – slovo bůh (bog) a pod ním ukazovací částice (vot), jež se v cyrilici liší jen docela nepatrně: БОГ/ ВОТ. Někrasov jako by si běžky právě zul a někam poodešel, hůlky nechal opřené v rohu místnosti. Dřevěné lyže jakési sovětské značky jsme Tiškovovi přinesli z Někrasovovic balkonu. Starých lyží tam ležela hromada. Které vybrat? Ne všechny přece musely patřit samotnému básníkovi. Pro Tiškova se ale staly jednoznačně těmi, na nichž ho viděl poprvé koncem sedmdesátých let, když se procházel na obzoru zasněženého pole, kde probíhal nějaký happening. Někrasov byl ostatně vždycky tak nějak stranou, na okraji – a cítil se přitom centrem, jak trefně podotkl Tiškov. Po smrti se jím stal. A já si s ním, s tím jeho typickým mlaskáním, luskáním prsty a grimasami, opakuju závěr jiné jeho básně: „domovníci odhazují sníh/ od dveří// blázni se procházejí bez/ lyží“ a nasazuju si běžky.
