B-52

„Nudím se. A to už je diagnóza.“

„Proč se nudíš? Copak jsi v důchodu?“

„Nevím, co mi ve skutečnosti chybí.“

„Na to je lepší nemyslet a prostě žít.“

„To říkají všichni přechytralí pitomci, ale sami myslí a žijí jinak. Absence změn skličuje a neustálé změny zase unavují.“

„Ty si tak máš na co stěžovat. Máš se dobře. Až moc dobře.“

„Nikdy ničeho není až moc.“

„Ale je. Jenom ty to nevidíš a nedokážeš si toho vážit. Jsi nevděčný.“

„Já ničeho nelituju. Chápu, že to zní trochu divně, ale tak nějak to je. Takže si nemyslím, že bych byl nevděčný.“

„Blbci ani jinak neuvažují.“

„Tak dost. Tyhle rozhovory k ničemu nevedou.“

„Tak mě s tím neotravuj a přestaň fňukat.“

Miroslav Schäfer stojí v koupelně před zrcadlem a nůžkami na nehty si hraje se svou kozí bradkou. Po včerejších koktejlech B­-52 mu trochu hučí v hlavě. O bradku se pečlivě stará, zarovnává ji žiletkou a vystříhává šedé vousy. Rozšiřuje nosní dírky, funí a zapomíná zastavit vodu. „Kdyby nebylo Kaji z předminulého podzimu, ani bych tu bradku neměl,“ říká si v duchu. „Budeš vypadat solidněji,“ řekla Kaja a její slova zahřála na duši, ale hlavně se dostavila jistota a vědomí vlastní velikosti. Kaja se mu strašně líbila. Jenom jedna věc na ní Schäfera trápila: její život byl nevýrazný jak studené těstoviny, a on si tak z něj nemohl vzít nic zajímavého, co by podnítilo jeho fantazii a inspirovalo jej k novým činům. Často se stávalo, že se seznámil s hezkou dívkou, s níž by za jiných okolností mohl chodit nebo s ní spojit svůj další život… Ale kromě přitažlivé tělesné slupky tam nic jiného nebylo. To není nic pro Schäfera. Proto se s Kajou pak už neviděli.

Schäfer si uvědomí, že nechal téct vodu, a zavře kohoutek. Za takové plýtvání by mu matka určitě vynadala, tak jako v dětství, když mu neustále vštěpovala, aby šetřil vodou a elektřinou.

Pečlivě si prohlíží svou kozí bradku. Je na ni hrdý, jako by právě ona nejlépe vystihovala jeho podstatu. Něžně ji pohladí a zabrouká si pod nos jednoduchou melodii. S úsměvem si vzpomene, jak před několika týdny zaslechl náhodou na chodbě jejich holdingu štěbetání dvou mladých kolegyň. Jedna z nich, hubená a trochu cholerická dívka, řekla ironicky své tmavovlasé kamarádce: „Nevím proč, ale kvůli té bradce bych ho přetrhla jak hada.“ Abyste v kancelářském životě neumřeli nudou, je nutné se trochu pobavit. Proč mě vlastně chce roztrhnout jak hada, přemýšlí od té doby. Schäfer opět nenalézá odpověď, a protože je hotov s přípravami, opouští koupelnu.

Theofil Andrijovyč je ostřílený chlapík a Schäfera si všiml už dávno. S legračním mladickým sestřihem, kterým připomíná postaršího homosexuála, ho zpočátku jen pozoruje, pak prohodí několik konverzačních frází, aby prozkoumal terén. Schäfer se mu hned zalíbil, protože se umí držet, a to i tehdy, když nejsou otázky či okolnosti příliš komfortní nebo když při rozhovoru není úplně jasné, kde by mohla číhat skrytá rizika. Schäfer v podobných situacích nasadí kamenný obličej a mistrně udržuje rozhovor, aniž by řekl něco zásadního. Theofilu Andrijovyčovi imponuje jeho zdrženlivost, která je zřejmá obzvlášť ve srovnání s těmi mladými foxterié­ry, kteří se jako v horečce snaží šplhat vzhůru a jsou schopni šlapat po svých konkurentech. Theofil Andrijovyč ví, že právě Schäfer se k takovým praktikám nikdy neuchyluje, že žádného z kolegů nikdy z ničeho neobviňuje, nestěžuje si, dělá dojem, že nic kolem něj neexistuje, jako by celý kolektiv žil na Marsu, jako by všechno záleželo jen na něm samotném. Theofil Andrijovyč až funí spokojeností. Zároveň si Schäfera pouští blíž k tělu, všelijak ho podporuje a doslova jej vtahuje do svého orbitu. Podřízení roznášejí pomluvy, že tady našel Němec Němce. Theofil Andrijovyč se někdy chlubí, že jeho předkové byli černovičtí Rakušáci: jeho praděda nebo spíš prapraděda, což zní věrohodněji, se přátelil s Josefem Schumpeterem v době, kdy ještě nebyl známý a pracoval v Černovicích (Schäfer se této roztomilé mytologizaci potutelně usmívá).

Theofil Andrijovyč pozval Schäfera, který právě stanul na pozici vedoucího analytického oddělení holdingu, po práci k sobě do kanceláře na koňak. Vypili několik skleniček a šéf prohodil, že v zájmu vlastního klidu by se měl Schäfer stát akvarijní rybičkou. Ten se díval na jeho načervenalý nos, kterým by snad bylo možné zapálit si cigaretu, a nechápal, o co jde.

„Jak to, akvarijní rybičkou?“

Theofil Andrijevyč se usměje a nalije ještě po skleničce. Schäfer mlčky pozoruje jeho hubené bledé prsty, které k němu sunou panáka naplněného světlehnědým nápojem. Trpělivě čeká, až ze sebe šéf vyplivne několik zásadních myšlenek, ale ten se odmlčí a přejde na úplně jiné téma. Vypráví o svém tříletém vnukovi, který doma staví všechny do latě, své matce skáče po hlavě a na každém kroku ji komanduje. Schäfer ještě nikdy se svým vedením nemluvil tak otevřeně. Pak se opilý a zčervenalý Theofil Andrijovyč přiblíží k Miroslavovi, dívá se mu pozorně zblízka do obličeje a podivně vroucím hlasem ho požádá:

„Synku, říkej mi prostě Theo. OK? Všichni si myslí, že jsem starý, ale já ve skutečnosti… to bys čuměl! Moje milenka je o deset let mladší než moje dcera. Chápeš?“

„Chápu, Theo.“

Miroslav vychází na ulici. Nevšímá si řeky aut ani neznámých lidí, figurín ve výkladech obchodů ani hluku dopravy, vytáhne cigaretu, cvakne zapalovačem a zhluboka potáhne. Dívá se vzhůru na modré nebe, které pomalu tmavne, na čisté mráčky, které je zdobí jako na divadelních kulisách. Přenese pohled na střechy domů pokryté červenou nebo zelenou krytinou z nejnovějších materiálů, pak na kovové střechy, které se přes den blýskají na slunci jako obrovská zrcadla. Naslouchá svému vnitřnímu neklidu a pomyslí si: co bude dál?

Schäferovi lichotí, že může být hodně na očích. Z pověření vedení řeší spoustu problémů v oblastech, k nimž pracovníky středního postavení obyčejně nepouštějí. V holdingu ho nominují do různých občanských rad a pracovních skupin – bilaterálních (mezistátních), meziresortních – a dokonce ho jmenovali manažerem jednoho z analytických center, v němž samostatně vede sociálně­-ekonomický blok, respektive generuje odpovídající ukazatele pro analytiky a vytváří schémata, která pak druzí implementují.

Když musí holding vystoupit v médiích, Schäfer to zachraňuje svou výřečností. Za necelý rok se stává mediálním obličejem, jehož stále častěji pověřují, aby vystoupil jménem podniku, což se ale samozřejmě netýká brífinků samotného vedení. Jeho častá přítomnost v televizi z něj v očích kolegů dělá něco jako důležitou osobu: dodává obličeji chytrý výraz a pohledu přidává na vážnosti. V duchu se upřímně směje tomu, jak se někteří chytají na známé ksichty, jak jim podlézají a chovají se k nim úplně jinak než k ostatním obličejům. Z vlastní zkušenosti poznal, jak jeho tvář po výstupu v televizi získává nad známými kouzelnou moc, jako by se stal někým jiným, než byl předtím.

Schäfer se na televizní vystoupení pečlivě připravuje: vytváří „obrázky“ – tabulky s čísly a grafy nadepsané velkým barevným písmem, aby jim porozumělo i dítě, nemluvě o hladovém důchodci, který si své naděje na blahobyt spojuje jen s informacemi z televize. Indexy spotřebitelských cen, deficit platební bilance, sociální výdaje rozpočtu zejména na rodiče a děti. Noří se až po uši do grafů, schémat a tabulek, kterými zdobí svá vystoupení před kopou diváků ve studiu, jež tam většinou naženou jen proto, aby vykonávali funkci kulis – radovali se, mrkali očima a aby po výstupech politiků či jiných činovníků tleskali.

Když Schäfer v televizním studiu předkládá svá data a nalevo napravo hází čísly a výpočty, mívá obavy: bojí se, že si z něj budou utahovat nebo že mu nebudou rozumět. A to druhé ho trápí nejvíc. Ale překonává to srozumitelností a přesvědčivostí. V talk show na nejvýznamnějších televizních kanálech, kde se scházejí stáda známých politiků, funkcionářů a novinářů, na něž se po večerech dívá celá země, působí Schäferovy „obrázky“ obzvlášť efektně. Politici a experti se na ta schémata a tabulky vrhají jako hladoví karasi na žížaly, plácají nesmysly, hádají se a bojují s nimi, nad čímž se Schäfer jen zdrženlivě a sotva znatelně usmívá, nicméně pod ostražitým pohledem přítomných neprojevuje emoce, jen občas si pohladí svou pěstěnou bradku.

Netrvalo to dlouho a Schäferovu „obrázkovou metodu“ si začali vypůjčovat jiní: na televizních obrazovkách se svými obrázky začal chlubit ministr financí, s nímž si onu metodu lidé od té doby spojují. Pak ji od ministra financí přejali další lidé a teď se obrázky v různých talk show hemží jako jarní motýli a přelétají z kanálu na kanál jako z palouku na palouk. Schäferovi to na jedné straně lichotí, na druhé straně ho to mrzí: lichotí mu, že jeho metoda opravdu funguje, a mrzí ho, že si ji sprostě přivlastnili.

Laciní zlodějíčkové – dospívá Schäfer k názoru na politiky. Šokuje ho, nakolik je hloupé vzít si to, co už existuje, co vytvořil někdo jiný, a vydávat to za své dílo. Po tomto nečekaném objevu se začal na politiku a na všechno kolem ní dívat mnohem cyničtěji.

Svou impozantnost a aristokratické chování zdědil Schäfer od matky. Z dětství, kdy ještě žili v Budyči, si pamatuje, jak se tehdy vznášela v oblacích a snila, že bude divadelní herečkou a rolemi hraběnek a vévodkyň si bude podmaňovat publikum. To jí nakonec souzeno nebylo, a tak si alespoň uchovala lásku k divadlu a vysoké nároky na vlastní odívání. Právě tento rys Miroslav postupně přebíral a už ve školních letech se naučil pečlivě žehlit kalhoty i košile, leštit si boty, být vždy čistý a upravený a nikdy nechodit ven rozhalený nebo nedbale oblečený.

Důraz na eleganci zcela odpovídá jeho charakteru a způsobu chování. Schäfer nikdy nedělá prudké nebo zbytečné pohyby a v upraveném oděvu se cítí bezpečně jako ve voděvzdorném skafandru. Pohyby člověka a jeho gesta jsou prvním příznakem toho, co prožívá. To Schäfer pochopil už dávno, ještě když byl obyčejným manažerem: když pozoroval vedoucí různých úrovní, viděl, jací jsou to nemotorové, jak jsou uštvaní, roztěkaní a neohleduplní a že jejich pohyby i gesta mají k vznešenosti daleko. Takoví lidé jsou v rozhovoru většinou netrpěliví, ostří, ruce jim cuka­jí jako v nervových křečích, potí se a často nemluví k věci, když zavádějí rozmluvu do slepých uliček a vkládají do ní sentimentální vzpomínky nebo nemístné vtipy. Schäfer se jim v duchu vysmívá a dělá všechno pro to, aby k nim nikdy nepatřil.

Vzpomíná, jak byl hned poté, co opustil studentskou lavici, přijat do prvního zaměstnání a stala se z něj typická kancelářská krysa – řadový specialista s nesmělým řídkým knírkem a ostražitým plachým pohledem; jak seděl na telefonu v zatuchlé hlučné místnosti nacpané dalšími manažery a každý den trpělivě a laskavě odpovídal na telefonáty nazlobených lidí. Volali čertví odkud. Vytáčeli číslo „horké linky“ a naříkali na těžký život. Miroslav vždy pozorně poslouchal skleslé a sklíčené hlasy: o nezaměstnanosti či o strašných pracovních podmínkách, o zdražování potravin, o havarijním stavu bytů, které postavili ještě zajatí Němci na konci čtyřicátých let, nebo o vybydlených panelácích, o každodenních sporech a hádkách na nože se sousedy, o nečinnosti místních politiků a komunálních služeb, o tom, že se ve sklepech přemnožili potkani a brouci, kteří nalezli do lidských příbytků a roznášejí všelijaké viry a jiné choroby.

Někdy si vyslechl amatérské básně, které recitovali zubožení důchodci, když je unavily jejich vlastní nářky, ale brzy se vzpamatovali a najednou přeladili na lyricko­-sentimentální notu, vzpomínali na své mládí, na činnost v Komsomolu nebo na nějaké stavbě socialismu a úpěnlivě prosili: „Synku, pomoz mi, ty jsi chytrý člověk, vždyť oni nás pohřbívají zaživa, chtějí nás sprovodit ze světa, aby nám nemuseli platit, to je jejich politika, to je jejich poděkování naší generaci za to, že jsme po válce rodili děti, udělali z nich lidi, přežili rozvrat a pak v hladových devadesátých letech pomáhali vnukům.“

Vzpomíná, jak byl zpočátku z těch hektolitrů společenské šlichty, které na něj zvracela „horká linka“, příšerně nervózní. Domů se vracel naprosto vyčerpaný, v hlavě mu hučely helikoptéry nářků důchodců a nervózních alkoholiček, těžce nemocných lidí, kteří nemají peníze na léky, chudáků, jimž uletěla střecha a kteří volali všude možně, nemluvě o agresivních veteránech z Černobylu a Afghánistánu, kteří po první minutě rozhovoru začali hrozit fyzickou likvidací: „Kurvy jedny, my vám to tam vypálíme a pověsíme vás za koule!“ Po takových pracovních dnech se Miroslav sklesle navečeřel a šel hned spát, protože neměl náladu ani na čtení, ani na procházku, ani na sledování filmů. Pozoroval ostatní telefonisty, kteří se i z nejmenšího důvodu nervovali, utrhovali se, mluvili zvýšeným hlasem a pak o tom dlouho vykládali u oběda nebo na kuřácké pauze. Tenkrát pochopil, že je ta práce neperspektivní. Tehdy vážně mohl vyletět z kůže a chtěl celé vedení roztrhnout jak hada. Jak já té holce rozumím, pomyslí si.

Jak by se asi věci vyvíjely, kdyby neexistovala náhoda? Při sobotním běhu po Truchanově ostrově potkal Miroslav bývalého spolužáka Voloďu, který tam od doby, kdy se přestěhoval blíž k Dněpru na Oboloň, také občas běhával. Neviděli se spoustu let. Dali se s radostí do řeči, vyměnili si telefony a Voloďa řekl, že jedna slušná zahraniční společnost aktuálně hledá mladého perspektivního analytika, který by pracoval na sociálně­-ekonomickém úseku. Miroslav dlouho neváhal a později toho nikdy nelitoval.

Schäfer miluje ten stav samoty, kterému říká „pomalý čas muže“, kdy je jeho srdce nezadané a kdy nemá žádné závazky, kdy dny plynou jeden za druhým a myšlenky jsou hluboké a uvážlivé. Sleduje rodiny svých přátel a známých, jejichž svět se mu zdá uspěchaný; z přemíry povinností žijí udýchaný život a stejně tak udýchaně si stanovují plány do budoucna a neméně udýchaně přemýšlejí a konají. Proto se na nikoho neváže a dlouhodobým vztahům se vyhýbá.

Miroslav si může dovolit žít na vysoké noze a dopřává si panské manýry, které tak rádi demonstrují děti bohatých rodičů, všechny ty zbohatlické rychlokvašky včetně jejich nejchudší vrstvy – těch, o kterých se říká „ze sluhy pánem“. Ale Schäfer není marnotratný a už vůbec ne marnivý, a tak se k penězům a radovánkám staví uvážlivě. Vydělávání peněz pro něj nikdy nebylo samoúčelné a ani nebylo na prvním místě. Může klidně jako zástupce holdingu přijet na pracovní schůzku s elegantními švýcarskými hodinkami Atlantic za 300 dolarů na ruce a s úsměvem sledovat přítomné větroplachy, kteří tam ostatním něco nalhávají a jsou přitom oblečení do nejdražších obleků a hedvábných košil s manžetovými knoflíčky (z týchž butiků, kde nakupují poslanci a ministři), kteří sedí naproti za stolem a jakoby mimoděk odhalují na zápěstí hodinky za dva až čtyři tisíce dolarů. Většinou tlachají o svých koníčcích (naprosto šablonovitých a v jejich kruzích velmi populárních): triatlon, naivní bojové sporty, přeplavání Bosporu, zdravý stravovací režim, někdy výlety na Maledivy, Korfu nebo na Kubu. Miroslavovi se několikrát stalo, že některý ze spolubesedníků spočinul pohledem na jeho atlanticích a pak se na něj tázavě a s pečlivě skrývanou skepsí zadíval. Jestli na Miroslava hleděli jako na lúzra, který nedrží fazónu až do konce, Schäfer na ně pohlížel jako na antropologický materiál, který bude v budoucnu moci někde využít.

Většina jeho známých veškeré události svého života spojené s nákladnými kratochvílemi ihned zveřejňuje na sociálních sítích: pojídání humrů, dovolená na Mallorce nebo v Thajsku, toulky po hradech a pevnostech Británie, plavba po Amazonce, náhodné společné fotografie se známými politiky, herci, moderátory a umělci. Nuda. Když Schäfer cestuje do Tuniska, Spojených arabských emirátů nebo ochutnává exotická jídla v etnických restauracích v zahraničí, nedělá to proto, aby se chlubil svými možnostmi nebo ukazoval, že má nad ostatními navrch. Nejvíc ze všeho miluje svou pracovnu obestavěnou švédskými dřevěnými regály plnými knížek, tam kouří a pracuje, a když se cítí unavený, leží na kožené pohovce, dívá se na knihy a přemýšlí o známých autorech a jejich dílech.

Schäfer sní o vlastní knize, která by stála mezi ostatními a na jejímž hřbetě by se skvělo jeho jméno. Ale ne o takové knize, která by byla jen souborem jím napsaných stránek a za jejíž vydání platí všelijací hlupáci peníze z vlastní kapsy, aby se jí pak mohli chlubit jako nějakým fetišem. Sní o knížce, která by lidem k něčemu byla, kterou by četli, mluvili o ní, půjčovali ji jeden druhému, skenovali a následně umísťovali na internet. Aby takovou knížku napsal, musel by se jí zcela oddat, podřídit svůj život smyšleným toulkám a duševním mukám. Teprve pak by ta kniha mohla být srozumitelná a důležitá pro ostatní. Schäfer dobře ví, že hry, které píše, málokdo čte jako literární texty a že je pro tato díla nezbytné divadelní nastudování. Ale i tak sní, že by je někdy mohl vydat v jednom svazku.

Z ukrajinského originálu B­-52 (Akademija, Kyjev 2019) přeložil Petr Ch. Kalina. Kniha vyjde v nakladatelství Větrné mlýny.