Milan Ohnisko ve své nové sbírce Starej pop ohledává meze výpovědi, narušuje čtenářská očekávání a přitom si pomáhá podvratným humorem: „Ohnisko dělá, co by měl dělat každý básník: vyvzdorovává si na jazyce svoji vlastní řeč.“
Nad novými básněmi Milana Ohniska nejprve s provinilou úlevou odložíš všecka ta měřidla hloubky výpovědi a založíš si ruce v bok, aby ses tolik nelámal, až se budeš dobře bavit. Košile v šatníku začala plavat a stará srna je tu hlasitě v podprsence. Hergot! Ale po patnácti stranách lehkonohého tance si naučeným pohybem podepřeš bradu. Začínáš chápat. „A přitom už za malou chvíli/ uteče krajina za obzor/ a za ní sníh/ a za sněhem okno/ a za oknem ty.“ Cítíš zřetelně ten paradox, který živí Ohniskovu poezii. Verše Starýho popu diktovala netrpělivost melancholika, který se rmoutí, protože mu svět nemůže dát víc (možností, nikoli materiálu) a protože mu nezbývá než rozumět světu absurditou. Zásadní podprahovou otázku „Proč pořád všichni něco chtějí?“ nechává básník prozřetelně bez odpovědi, předpokládá ji jako hnací sílu veškerého dění, které hltavě, ber kde ber vstřebává.
Mezi groteskou a elegií
Svět, který básněmi Starýho popu nastává, je přišitý na rub našemu světu jen potud, aby mohl básník nekonečně balancovat mezi rozpíjením jeho obrysů a novým ostřením, mezi groteskou a elegií, mezi vyšinováním dennodenní praxe vyhodnocování smyslových dat a skladbou nové a-morální morálky, která nám to poví lépe. Ohnisko dělá, co by měl dělat každý básník: vyvzdorovává si na jazyce svoji vlastní řeč. Z dovolených i dovolovaných možností českého slovníku staví výpověď, jejíž propoziční a syntaktická pravidla napíná až po jejich mez, vždy podle jedinečného klíče, který mu není normou, ale eventualitou, opouštěnou ihned, jakmile se podaří. Neustále tak narušuje kurs očekávání. Ruší klid jedněch, působí radost druhým. Kdykoli se báseň přiblíží smyslu, který se nabízel proto, že už tady nesčetněkrát byl, vzdálí se od něj natolik, aby jej skoro ztratila z dohledu. To skoro je důležité: představuje poslední záblesk starého smyslu, z něhož se rodí smysl nový.
Rozumíme dobře Ohniskově nedůvěře v ohmataná slova a vydlážděné cesty představ. Chápeme podivnou pravdivost ztracené korespondence slov a dějů. Nakonec, je to sebeobranný reflex. Copak může cokoli tvrdit básník, o jehož dobrou mysl usilují drúzy mučivých indukcí vzešlých z nahromaděného pozorování a jehož duch se díkybohu tuží podvratným živlem humoru, nadlehčujícím poklop trudomyslnosti?
Antiiluzivní spády
Základní stavební jednotkou Ohniskovy poezie je situace. Situací může být dialog, respektive (závěrečná) výměna několika replik produkující jakés takés zakončení s obrysy pointy, kterou báseň obvykle pouze mimuje. Viz báseň Řekl jí: „Řekl jí, píčo/ řekla mu, čuráku/ takhle se básně nepíšou, řekl jí/ ale píšou, řekla mu“. Takových otevřených úsudků o životě nese sbírka mnoho a vždycky vycházejí z konkrétní, jakkoli fragmentární situace. Mimochodem, pro obraz básníka, který tu za verši touží víc, než by chtěl připustit, není bez významu, že (nejen) v citované básni, jak doufám cítíme všichni, má navrch žena.
Co dále odhaluje báseň Řekl jí, jsou Ohniskovy antiiluzivní spády. Nejednou ve sbírce slyšíme hlas básníka, který nezastírá, ale přiznává, že čteme báseň, „předstírá“, že tu báseň píše právě teď nebo jinak pokouší vůli naší naivity. Třebaže takové básně mohou působit parodicky, doporučuji chápat je jako další z projevů básníkovy zastřené touhy ospravedlňující veškerou legraci. Ostatně, všechno je to řečeno v básni Dopis: „Můj vzácný čtenáři (a zajisté i čtenářko)/ pokud někde jsi, pak věz/ že já jsem někde také/ a pokud tě snad v této věci dosud trápily pochyby/ budiž ti ujištěním ne snad tato báseň/ ta může být šalebná, zvlášť v dnešní době/ ale to, že ji právě čteš/ Asi je, co píšu, pro tebe poněkud matoucí/ ale věz, že pro mne neméně/ Zkusme si navzájem víc věřit“.
Není-li situací dialog, je jí konfrontace nesourodých, neslučitelných jevů, obrazů, postojů, světů nebo koneckonců jen slov, těch současných a těch dávných, archaických. Myslím, že Ohniskovi přišlo vhod, že titulní slovo pop má vedle dvou obvyklých významů v češtině i význam třetí („obuvnické lepidlo“). Básníkův kradmý smích nad skutečností není výsměšný, je to smích, při plném vědomí všech zrůdností, cudný. Asi jako krátká báseň Den, kdy svítilo slunce: „Celý život tě hledám,/ zajíknul se// Hlupáčku, řekla“.
Chcete-li od poezie víc než třaskavý moment obraznosti a myšlenky, který se vám vlídně rozplývá před očima, čtěte Starej pop znova a zase. A pro jistotu ještě jednou. Pročtete se do spodního světa.
Autor je literární kritik.
Milan Ohnisko: Starej pop. Druhé město, Brno 2021, 92 stran.