Ignorace plodí sebevědomí

Na rozdíl od své prvotiny Média, lži a příliš rychlý mozek (2018) se Petr Nutil ve své další knize Jak neztratit Rozum v nerozumné době věnuje problematice dezinformací, hoaxů a fake news obšírněji. Prapůvod dezinformační a konspirační scény nachází již ve starověkém Řecku a odtud postupuje přes středověk až k současnosti, kdy se z polopravd a lží stal ideologický i marketingový artikl, nástroj formující lidské názory a vytvářející naši kolektivní realitu. Snaha o manipulace a ovlivňování veřejného mínění tu byla odjakživa, ať už v podobě řeckých sofistů, středověkých paličů knih, nacistické či sovětské propagandy či dnešních populistů, u nichž informační zmatek a rozjitřená nevraživost v intencích hesla „rozděl a panuj“ vždy korelovala se záměrem uzurpovat moc. Internet přitom šíření dezinformací nebývalým způsobem akceleroval.

Neposlušná pluralita

Dezinformace nebo eufemisticky řečeno „alternativní informace“ dnes leckdo v touze prezentovat jako první „zaručeně pravdivou“ zprávu, kterou se z mainstreamových médií nedozvíte, šíří bez dalšího ověřování dál. Vytváří se tím bezprecedentní informační chaos doby postfaktické, přispívající ke všeobecné zmatenosti. Paradoxně tak nastává liberály tolik opěvovaná pluralita názorů a demokratizace informací. Ty ovšem ve veřejném prostoru sociálních sítí často ztrácejí argumentační věcnost a slouží osobním invektivám – po vzoru Schopenhaurovy Eristické dialektiky čili umění dostat v každé debatě za pravdu (1831, česky 1994). Z logického klamu a argumentačních faulů se přitom stávají mocnější rétorické zbraně, než jsou fakticita a relevance informací.

Autor si bere na pomoc klasiky, například athénského filosofa dialogu Sókrata, jenž rozkrýval společenská dogmata a vnitřní myšlenkové rozpory, a snažil se tak v lidech probudit kritické uvažování o sobě samých. Rovněž se opírá o premisy objevitele kolektivního nevědomí Carla Gustava Junga, který se pokusil pomocí mýtů a archetypů nalézt podvědomé síly, které formují naše myšlení. V knize je často citován i Friedrich Nietzsche, jenž vyzýval k přehodnocování hodnot, naučených předsudků, domněnek a kulturních stereotypů. Do dobového kontextu dává Nutil nadužívané a dezinterpretované Machiavelliho výroky jako „účel světí prostředky“ a vysvětluje, proč takzvanou Occamovu břitvu nelze aplikovat zdaleka na všechny jevy.

Politickým manipulátorům však na pravdivosti pramálo záleží; bližší je jim názor, že „stokrát opakovaná lež se stává pravdou“, což znovu doložila nedávná prezidentská anabáze Donalda Trumpa. Jako by se politická kultura inspirovala uměleckou postmodernou, která kdysi programově rezignovala na kategorie dobra a zla a vytvořila relativizující karikaturu společnosti. Jenže to, co byla v rámci uměleckého diskursu pouhá symbolická nadsázka, v politice může mít nedozírné důsledky.

Ignorace plodí sebevědomí

Příčiny zkreslení informací lze nalézt ve fungování mozku. Lidská psychika je totiž nastavena pro příjem převážně negativních podnětů a je jí vlastní selektivní pozornost, což vede k černobílému vidění světa a hledání vnějšího nepřítele. Důsledkem může být takzvaná kolektivní stupidita, které se nevyhne ani „rozumný“ a „slušný“ člověk. Řešení autor spatřuje například v poznatcích sociální psychologie, která se snaží usměrňovat skupinovou dynamiku. Určitou odpovědí na složitost dneška může být dle Nutila také Talebova redukce sociální etiky na jednoduché pravidlo „Nečiň druhým to, co nechceš, aby činili tobě“ nebo metoda švédského fyzika Hanse Roslinga, jenž se snaží o objektivní a pozitivní uchopení světa tím, že analyzuje zkreslení a iracionální instinkty, které zpravidla řídí naše jednání. Nejde přitom o to, abychom se stali chladně uvažujícími roboty bez emocí, ale abychom nebyli ve vleku negativních pocitů, nepochopení a agresivity, na něž cílí a jež jitří právě účelové dezinformace.

Pozitivní je, že v závěru autor reflektuje rovněž „klam kritického myšlení“. Přináležitost k sociální bublině, která se domnívá, že „vlastní“ pravdu, posiluje naši společenskou konformitu, jakkoli se tak děje spolu s obhajobou informační gramotnosti. Člověk si chce především potvrzovat vlastní přesvědčení a patřit do té „správné“ skupiny. Vytvořit si autentický názor je přitom často téměř nemožné, protože jsme jakožto společenské bytosti vždy ve vleku výchovy, učení a médií. Jedinci, kteří se rádi chlubí „vlastním názorem“, jsou tak mnohdy ovlivněni okolním světem daleko víc než ti, kteří si svou závislost na okolí dokážou připustit. Podle Dunningova–Krugerova efektu koneckonců právě ignorace plodí sebevědomí. Kritické myšlení je tedy složitý a bolestivý proces, v němž musíme pod tíhou faktů občas přehodnotit i dlouho budované názory. O žádném jednou provždy dosaženém stavu mysli nemůže být řeč.

Autor je publicista.