Totemovým stromem Čechů nikdy neměla být lípa, kdepak. Líska je to, už podle prvního vypravěče dávné minulosti téhle komunity, Kosmy. A od něj tento příběh přebírají všichni ostatní. V Kosmově kronice se totiž s lískou pojí první vladařský akt učiněný Přemyslem Oráčem poté, co za ním přišli poslové od Libuše a provolali jej „za knížete, soudce, správce, ochránce“ a jediného pána. A kronikář (v překladu Jana Hrdiny) vypráví dál: „Při té řeči se ten muž moudrý, jako by předvídal budoucnost, zastavil. Otku, kterou držel v ruce, vetkl do země, pustil voly a zvolal: ‚Jděte tam, odkud jste přišli!‘ Ti, ještě než to dořekl, z očí zmizeli a nikdy více se neobjevili. Ale líska, kterou vetkl do země, vyrazila tři velké ratolesti, a to, což je ještě podivnější, i s listím a ořechy. Zatímco svačili a pili vodu ze džbánu, dvě ratolesti nebo odnože uschly a odpadly, třetí však velmi rostla do výše i šíře. To naplnilo hosty ještě větším podivem a bázní. A on praví: ‚Co se divíte? Vězte, že se z našeho rodu mnoho pánů zrodí, ale jeden pokaždé bude panovat. Ale kdyby vaše paní nebyla s tou věcí tak spěchala, nýbrž na krátký čas vyčkala běhu osudu, že by nebyla pro mne tak brzy poslala, měla by vaše země tolik pánů, kolik by příroda vydala na svět knížecích synů.‘“
Ráno před příchodem Libušiných poslů si Přemysl někde uřízl prut. Dopoledne strávil nad brázdou a pak, když měl začít řídit zemi namísto dobytka, zabodl prut do země. A hle, „otka“ se zazelenala. Vylomila se ze stavu nástroje, kterým člověk ustavuje svou nadvládu nad zvířetem („hovadem“, jak se patří říct), a byla schopna zakořenit, znovu se naplnila životem. V pověsti nejde jen o to, že se z obrozené lísky věští – význam tohoto obrazu se u jednotlivých kronikářů dost mění. I samotná životaschopnost má smysl. Keř žije a roste. Ještě za Karla IV. je ve Stadicích k nalezení a tamní sedláci dostávají úkol dodávat jeho oříšky každý rok na pražskou královskou tabuli, což se dle zpráv děje až hluboko do novověku.
A právě v téhle životaschopnosti spočívá moc lísky jako totemu. Soused v ulici se onehdy rozhodl, že své lískové keře zahubí. Ořezal větve u samé země, ale dalo mu to dobré dva roky potírání řezných ploch roundupem, než keře zahynuly docela. Mnohem později než ostatní rostlinstvo v měsíční krajině, která je nyní obklopuje.
„Potím se studeným potem, ztratil jsem svůj totem,“ zpívá Ventolin, a je to obecný pocit. Všichni lidé něco takového hledají, obvykle nacházejí hrůzy a jsme hodně někde. I radost z toho, že se v krajině zdržel sníh a že se v chladném březnu nic předčasně neprobouzí, je pod šedivým nebem nějaká nevýrazná. Z lesů a zahrad neustále znějí motorové pily a v říčce, jejíž břehy loni na podzim siláci z povodí prokáceli, je přes řídké a bezlisté větve dobře vidět proudy splašků. Všechnu bídu máme v lockdownu před očima a není to bída Ujgurů ani dětí v Jemenu, ale naše vlastní. Dřepíme v chladnoucí hromádce, zvednout se nemůžeme a od zadnice už to všechno vzlíná směrem k hlavě.
Jestli se tu někde v katastru obce zdržuje naděje, zatím ji není vidět. Ale lísky, které s nástupem suchých let začaly slábnout a hnít, pomaličku ožívají. Třeba nám v tomto velikonočním čase něco nabídnou. Lískovou pomlázku, lískový kříž, lískový hrob.
A pak možná ještě něco dalšího.