B. Kucinski
K. Příběh jednoho hledání
Přeložila Zuzana Burianová
Triáda 2020, 248 s.
Brazilský spisovatel, novinář a politolog Bernardo Kucinski vydal svůj debut v roce 2011, kdy mu bylo 74 let. V pozdní prvotině se vyrovnává se zmizením své sestry, již jako členku levicové protivládní organizace v roce 1974, v době vlády vojenské junty, pozřel „pohlcující vír“, který zahubil mnoho politických oponentů z řad levicové opozice i podzemních guerillových organizací. Hlavní postavou Kucinského prózy je K., emigrant z předválečného Polska, jemuž unesli a zavraždili dceru. Knihou prorůstá bolest ze ztráty a z nemožnosti dobrat se v zoufalství alespoň částečné úlevy, plynoucí z informace o času a místě smrti potomka. Postava K. předestírá paralelu s likvidací politických oponentů v předválečném Polsku, odkud byl jako Žid nucen emigrovat do Brazílie. K. sleduje opakování dějinných motivů i povědomých metod, které jsou ale s odstupem let ještě děsivější a nepochopitelnější. Nejen kvůli zkušenosti holokaustu, ale především proto, že v době vlády pravicové vojenské junty likvidace politických oponentů neexistuje. Lidé prostě mizí ze světa. V předválečném Polsku alespoň „existovalo obvinění a obhajoba, návštěvy ve vězení. Vězně tam zmizet nenechávali.“ Kucinski v příběhových fragmentech zprostředkovává všeobecný strach, zbabělost, surovost a cynismus diktatury. Dočkáme se i dílčích vhledů do banálních příběhů o zradě kvůli profitu, o selhání v okamžiku ztráty víry a strachu ze smrti. Je to obžaloba systému, který dopustil, aby vrazi umírali přirozenou smrtí a ještě na jejich počest pojmenovávali ulice. Kniha hluboká, zneklidňující a velmi osobní.
Karel Kouba
Anela Vlk
Sex online #1. Mamánci a jiná individua
Dybbuk 2020, 111 s.
Na první pohled bizarní kniha z portfolia jinak vkusného nakladatelství má být průvodcem žen při online seznamování. Téma slibující Sex ve městě po česku by se jistě dalo pojmout i vtipně či sarkasticky. To se však v Sexu online nestalo a my se stáváme svědky smutné a nedůstojné zpovědi čerstvě rozvedené čtyřicátnice, hozené do vod online seznamek. S autorkou procházíme její otřesné zkušenosti s muži, v nichž chybí jakýkoli náznak sebereflexe. Své nezdary při hledání pana Božského připisuje IT evoluci, jež lidem vzala možnost seznámit se takříkajíc postaru, a rovněž neukojitelné touze dnešních mužů po análním sexu. Tato kombinace novodobých společenských priorit znevýhodňuje zralé ženy a naopak nahrává mladé generaci, v textu obsesivně reprezentované Ester Ledeckou jakožto novou krví robotické IT revoluce a anální rozkoše. Tato až homofobně laděná anální halucinace je proložená desítkami zážitků s muži ze seznamovací aplikace Badoo, jejichž prostřednictvím je čtenářům předestřeno, že online svět je „v podstatě podvod, jen se někdo krásně napakoval na naší snaze otěhotnět s panem Božským a strávit s ním nádherný život“. Kritika dnešního zvrhlého způsobu života se táhne celou knihou, aniž by se autorka nad sebou jedinkrát zamyslela a nastavila si vlastní hranice, takže se čtenář nakonec přestává divit, že si s ní někdo užil a už se neozval. Není velkým překvapením, že se na konci textu nekoná happy end a vysněný vztah nepřichází. Místo toho nás čeká rána největší: zmínka o chystaném pokračování.
Zdeňka Beranová
Sándor Mándoky
Dopisy z Bihoru
Přeložila Adéla Gálová
Radek Ocelák 2020, 200 s.
Dopisy z Bihoru jsou dávno zapomenutý spisek maďarského kněze, který si na sklonku 19. století odsloužil půldruhého roku na faře v Nové Huti v dnes rumunské, tehdy ještě uherské župě Bihor. Naprostou většinu obyvatel horské vesnice ale tvoří Slováci – a právě tato okolnost stojí za českým překladem Mándokyho „románu v dopisech“. Tisíce rumunských Slováků se totiž po druhé světové válce „vrátily“ do Československa, především do vylidněných Sudet. Radek Ocelák, který se historii těchto reemigrantů (a svých předků) věnuje, knihu vydal hlavně jako etnografický pramen. Text ale obstojí i u genealogicky nezainteresovaného čtenáře – ne snad pro literární invenci (i když se překlad navzdory až příliš archaizující dikci čte výborně), ale jako svědectví o sociálních poměrech v jedné části naší někdejší velké domoviny. A zajímavá je nakonec i postava samotného Sándora Mándokyho: na rozdíl od svých oveček, jejichž jazyk se nedokáže naučit, je člověkem veskrze moderním. Ve svém „vyhnanství“ neustále lká po městském životě, marnivých zábavách a politických debatách – zatímco milovaná Budapešť buduje podzemní dráhu, jemu zbývá leda sběr třešní. Nezažívá nic, co by doopravdy stálo za řeč, ale naplní tím řadu lehce ironických dopisů. Jako bych viděl jeho Instagram: máme piknik, vaříme guláš, slavíme svátek sv. Štěpána. Mándoky přitom vnímá, že místní Slováci a jejich ženy „celý život nuzují“; ani jako pravověrný Maďar jimi nepohrdá, ale píše o nich vlastně proto, že nemá nic lepšího na práci.
Michal Špína
Vladimíra Bezdíčková, Milan Pokorný (eds.)
Josef Fanta: ekolog lesa a krajiny
Radioservis 2020, 215 s.
Zprávy o českých lesích z poslední doby jsou alarmující – snad jako jediné v Evropě totiž víc oxidu uhličitého produkují, než pohlcují. Na vině je kůrovcová kalamita, k níž správci lesů dospěli ignorováním faktů a holedbáním se, že se o lesy umíme postarat sami a stejně dobře jako jinde. I proto stojí za pozornost vzpomínky lesníka Josefa Fanty, jež vycházejí z pořadu Osudy, vysílaného Českým rozhlasem Vltava. Jeho vyprávění je chmurným svědectvím o českém lesnictví nejen v dobách totality, ale i po ní. Fanta patří k zakladatelům našeho prvního národního parku v Krkonoších, ale konflikty s kádrově přijatelnějšími kolegy ho v sedmdesátých letech dovedly až k emigraci do Nizozemska. Dosáhl tam velkých kariérních úspěchů a po revoluci se pak pokusil s pomocí nizozemských peněz obnovovat lesy v našem pohraničí poničené kyselými dešti. Česká strana ovšem měla zájem hlavně o finanční injekci, méně už o zkušenosti a dobré rady. Zdejší lesnictví totiž ani po roce 1989 neustoupilo od pohledu na les jako zdroj finančních příjmů, takže se degradované lesní porosty nahrazovaly dalšími generacemi smrkové monokultury a místo výběrového prořezávání se sázelo na holosečné kácení. Ve věci kůrovcové kalamity Fanta jednoznačně stojí na straně ochránců přírody proti lesníkům, kteří by problém nejraději řešili jen další bezhlavou těžbou. Udržitelný přístup ke krajině razí již desítky let – a současná krize krajiny, přiživená globální změnou klimatu, mu dává zcela za pravdu.
Jiří G. Růžička
Zpěvy Block Islandu
(The Block Island Sound)
Režie Kevin McManus, Matthew McManus, USA, 2020, 97 min.
Premiéra v ČR 11. 3. 2021 (Netflix)
Bratři Kevin a Matthew McManusové jsou známí především jako producenti vynikajícího karatistického seriálu Cobra Kai a parodické true crime série American Vandal. Ve svém autorském projektu Zpěvy Block Islandu se ale pustili do vod ekologického hororu. Snímek spadá do linie filmů, kde se pracuje s hrůzyplnými náznaky a rozkládající se psychikou hrdinů, ale k definitivnímu odhalení monster v nich nikdy nedojde. Sympatické je na něm mimo jiné i to, že na rozdíl od hororů, jako je Maják režiséra Roberta Eggerse, se v něm příliš neexhibují artové ambice a pozornost se soustředí na pečlivou gradaci děje, založenou na stupňování několika znepokojivých prvků. Ty jsou velmi dobře zvolené: záhadně vymírající populace ryb na americkém ostrově Block Island evokuje environmentální úzkost, fantom mrtvého otce, který se zjevuje hlavnímu hrdinovi, nás zase směruje k psychologické hrůze a konečně hrozivé zvukové vlny či impulsy přicházející shůry připomínají tradici paranoie z UFO. Všechny tyhle elementy tvůrci dokázali udržet v komorním měřítku a nechali je spolu koexistovat tak, že si jako diváci nemůžeme být jistí skutečným původem hrůzných událostí. Všechno přitom prostupuje lovecraftovský pohled na člověka jako bezmocnou hříčku v rukou nepochopitelných, hrůzných dějů přesahujících jeho horizont. V tomto kontextu je obzvlášť pozoruhodná postava potrhlého konspiračního teoretika, ale také monolog o experimentech prováděných na rybách, který rámuje celý film.
Antonín Tesař
Lena Luga, Denis Baštuga
Magic Garden
PageFive, Praha, 19. 3. – 9. 4. 2021
Při čekání u výdejního okénka letenského artového knihkupectví PageFive jsem se skrze vlastní odraz ve výloze začetla do textu na bílé A4 pojednávajícího o kouzelné zahradě. Nějakou dobu to mé hlavě, už téměř odvyklé číst kurátorské texty, trvalo, než mi došlo, že se jedná o popis čerstvého díla uměleckého dua složeného z Leny Lugy a Denise Baštugy. Projekt s názvem Magic Garden je vystaven ve výloze knihkupectví, a nejedná se o pouhou pandemickou improvizaci s pár vyvěšenými plakátky za sklem. Ve výloze se skrývá plnohodnotná instalace složená z fotografií, mechu a rostlin, uměleckého merche a nepravděpodobného seskupení předmětů, tarotovou kartou počínaje a trumpetou konče. Celek, jakkoliv skromný, působí jako tajuplná oáza, jako brána do jiného, paralelního světa, ve kterém se dá zapomenout na sužující rutinu a jednotvárnou všednost posledních měsíců. Hledání spojitostí mezi vyobrazením na fotografiích či ve videu, vystavenou lebkou a kapradinami mě donutilo přemýšlet způsobem, jakým jsem od doby zavření muzeí a galerií neuvažovala, a v ten moment mi došlo, že mi neuvěřitelně chybějí nejen výstavy obecně, ale přímo umělecké instalace, v nichž se jednotlivá díla dostávají do různých souvztažností. V době home officů, kdy trávím celé dny u menší či větší obrazovky, mi dvoudimenzionální výstavy připadají skoro tak ubíjející jako samotná protipandemická opatření. Proto mě velice těší, že Luga a Baštuga z této plochosti vystoupili.
Natálie Drtinová
Kateřina Coufalová, Antonie Rašilovová, Jakub Čermák
Tvá ústa měla hořkou chuť
Venuše ve Švehlovce, Praha, premiéra 30. 9. 2020, psáno z online premiéry 24. 2. 2021
Autorský text Tvá ústa měla hořkou chuť hned v úvodu povoluje divákům pošklebovat se problémům, které mají dvě dvacítky, studentky DAMU, při hledání té pravé lásky. Díky upřímnosti líčení banálních, pro protagonistky ale důležitých zážitků si však publikum spíš zavzpomíná na vlastní telecí léta. Dnešní adolescentky však přece jen řeší trochu jiné problémy: Je na prvním místě láska, nebo práce? Mají pravdu psychoterapeutky, které klientkám říkají, že chyba není jen v nevěrných protějšcích? Jak moc je trapné po rozchodu poslat jednadvacet hysterických e-mailů během půl roku, na něž nikdy nepřijde odpověď, nebo chodit tancovat před hospodu pro případ, že by přišel „On“? Hodina strávená s dívkami v růžovém, které ani v nejmenším nepřipomínají „superbitch Salome“ ze Straussovy opery, je tak akorát. Mladé ženy přicházejí o dětskou důvěru v druhé a začínají chápat, že na jevišti na ně v budoucnu zbydou role služek a hospodyň a že místo vyznání lásky uslyší hlavně spoustu frází, které je mají dostat do postele. Překvapí (dramaturgie se zhostila Magdalena Malinová a režie Jakub Čermák) inscenační vložka se zakrvácenými kapesníčky coby sedmi závoji Salome i nahá a bezhlavá mužská těla v závěru, pobaví velmi múzický a umělecký „tanec o přijetí na DAMU“. Je to inscenace, která nakonec vzbuzuje především zvědavost, co autorky připraví příště – jedna láska v sérii monogamních vztahů, člověk si ji užije, těší se ale na tu další.
Marta Martinová
Ivan Zoloto
Pleasure Prison
MC, School of the Arts 2021
Elektronik Ivan Zoloto pocházející z Petrozavodsku, hlavního města ruské Republiky Karélie, se na nezávislé droneambientní scéně etabloval už díky svému ranému projektu Love Cult, v němž spolupracoval s kazašskou vokalistkou Anyou Kuts. Duo vydalo nahrávky u Public Information nebo Night School a v roce 2010 se objevilo na tuzemském festivalu Creepy Teepee. Kromě toho Zoloto provozoval label Full of Nothing, který byl zaměřen na severskou psychedelii. Od roku 2017, kdy Love Cult oficiálně oznámili konec činnosti, se Zoloto i v důsledku častých přesunů (Šanghaj, San Francisco, Barcelona) věnuje hlavně sólovým aktivitám. Důraz přitom klade na psychogeografii Karélie a dalších osobních sedimentů (mixy ruské folklorní hudby pro blog Blowing Up the Workshop a NTS radio) a na integraci živé a studiové tvorby, případně field recordings. Výsledkem je i deska Pleasure Prison. Materiál nahraný na různých místech a při různých příležitostech sjednocuje perspektiva lockdownu a Zolotova role „dubového inženýra“, jehož nástroji jsou mixážní pult, magnetofonové pásky a efekty. Procesováním prochází jak jeho vlastní intuitivní hra na jouhikko, tradiční smyčcový nástroj finské a ruské lidové hudby, tak improvizace houslistky Sashy Kretovy nebo třeba hlasový fragment z messengeru. Téma navracení se nebo zdvojení zkušenosti jiným pohledem akcentuje titulní pětatřicetiminutová kompozice i její remix, jehož autorem je Londýňan Dale Cornish.
Ondřej Parus