Něco je ve vzduchu

Letošní rok nezačal právě optimisticky – ne­­ní patrně náhodou, že se na konci ledna na vrchol britské albové hitparády vyšplhalo EP metalové skupiny Bring Me The Horizon (BMTH), výmluvně nazvané Post Human: Survival Horror. Deska, která by se svou více než půlhodinovou stopáží mohla být brána stejně dobře jako řadové album, reflektuje nejen realitu spojenou s šířením koronaviru, ale i klimatickou krizi a celkově pocit nestability. „Milý deníčku, nevím, co se děje, ale něco je ve vzduchu,“ vyštěkává zpěvák Oli Sykes v úvodní skladbě Dear Diary do metalcoreového rytmu s klávesovými podklady. Bring Me The Horizon vyvádějí metal z temných žánrových hvozdů do světa zmutovaného kyberpunku, kde se anime estetika a inspirace videohrami stávají součástí žalozpěvu za lidstvo v době pandemie a hrozícího klimatického kolapsu.

Jsme jako hráči

Metalová scéna je posedlá pojmenováváním svých větví a odnoží. Pokud bychom chtěli vymyslet nějakou subžánrovou charakteristiku pro novou desku Bring Me The Horizon, přiléhavé by bylo označení „videoherní metal“. Právě herní linku lze sledovat prakticky v celé nahrávce. Odkazuje se zde na slavnou japonskou survival sérii Resident Evil, skladba Parasite Eve je pojmenována po stejnojmenné konzolové hře z devadesátých let, předposlední track Ludens zase původně vyšel na soundtracku k videohře Death Stranding vývojáře Hidea Kodžimy. Všechny zmíněné hry přitom kladou důraz na přežití v extrémních podmínkách – ať už jde o zombie epidemii způsobenou experimenty fiktivní farmaceutické společnosti Umbrella Company, o kulisy New Yorku, kde dochází ke spontánnímu samovznícení lidí, anebo o prostředí Spojených států po ekologické katastrofě, vždy se pracuje s žánrovými konvencemi survival hororu. Dodejme, že desku produkoval Mick Gordon – tedy skladatel soundtracků k počítačovým hrám, mimo jiné tvůrce frenetického metalového soundu loňského pokračování legendární série Doom s podtitulem Eternal.

Tyto vlivy vlastně nejsou nijak překvapivé – skupinu tvoří hudebníci z generace, která vyrůstala v každodenním kontaktu s počítačovými hrami. Kapela se ovšem pokouší přenést prvky videoherní estetiky přímo do svého hudebního projevu. Zvuk desky je postaven na prolínání zkreslených kytar, elektronických melodií a pulsujících beatů, které se čas od času „zaseknou“ jako v glitchi. Skladby Obey a Kingslayer pak s metaforou videohry přímo spojují téma vzpoury proti systému – můžeme se ptát, jestli ve světě nekontrolovatelného globálního kapitálu nejsme jako hráči, kteří nemohou vykročit z nastavených algoritmů. I samotné videohry ostatně nezřídka komentují současný svět a mnohdy nahlížejí na lidstvo z nových perspektiv. Vývojář Eric Zimmerman a teoretička Heather Chaplin v Manifestu ludického století (2013) prohlašují právě hry za klíčové médium, a to díky jejich schopnosti simulovat komplexní systémy.

Kariéru kapely, která si při svém vzniku v roce 2004 dala „nové obzory“ přímo do názvu, definuje neustálá snaha o transformaci. Žádná nahrávka z diskografie BMTH nezní stejně. Když na konci roku 2019 vyšla hra Death Stranding, kapela avizovala, že se po desce Amo na nějakou dobu vzdá formátu dlouhohrajícího alba. Post Human: Survival Horror má být součástí posthumanistické tetralogie EP, jejíž zbylé díly plánuje kapela vydat ještě letos.

Čas spatřit příliv

Jak už jsem naznačil, nejen aktuální nahrávku, ale celou tvorbu Bring Me The Horizon lze chápat v kontextu pronikání různých žánrů a vlivů do metalové estetiky. Tento proces ovšem probíhá i naopak. Například japonsko­-britská zpěvačka Rina Sawayama na své loňské desce používá metalové nástroje k vyjádření své frustrace z patriarchátu a ignorování klimatické změny. Nu­-metal, původně žánr bílé chudiny z amerických předměstí, aktua­lizuje britské ženské duo Nova Twins. Ač se to pravověrným metalistům nemusí líbit, postupná proměna subkultur v jejich postverze se týká i metalového ghetta. BMTH se přitom často stávali terčem opovržení tradičního metalového publika a někdy i fyzických útoků. Jednou hráli příliš hlučný deathcore, podruhé vnášeli do metalu až moc elektroniky, pak zase začali být příliš popoví. A ještě k tomu nenaplňovali ideál metalové maskulinity – v písni Drown dokonce prosí o podání pomocné ruky.

V návaznosti na Linkin Park a vlnu emo rocku, reprezentovanou třeba My Chemical Romance, se skupina stala hlasem teenagerů trpících pocity nejistoty a smutku. BMTH mají schopnost spojit chytlavou melodii s někdy klišovitými, často však působivými slogany („Můžeš mě hodit vlkům/ Vrátím se jako vůdce celé smečky,“ zpívá se například ve skladbě Throne). Tváří v tvář klimatické krizi, kdy mnozí zažívají nový druh melancholie, známý jako „klimatický žal“, také Oli Sykes dospěl k přesvědčení, že za jeho deprese může stav světa. „Nejsem politický člověk a ani jím být nechci. Nechci o politice mluvit ani zpívat, jenže když dojde na environmentální témata, nedá se tomu vyhnout,“ vyjádřil se zpěvák pro magazín NME. Zdá se, že emo rock své pohrobky naučil, jak v době klimatické krize vyjadřovat a sdílet emoce. „Pojď ven, je čas spatřit příliv/ Není na očích, ale v mysli je pořád,“ zaznívá se ve skladbě Ludens.

Aktuální desku Bring Me The Horizon sice uzavírá teskný dialog mezi Zemí a lidstvem, které „své tesáky zanořilo příliš hluboko“, nicméně místy přece jen probleskne naděje. Vzhledem k inspiraci počítačovými hrami asi nepřekvapí, že spočívá ve vymazání systému – jak slyšíme ve skladbě Kingslayer, v níž hostuje japonská kapela Babymetal. Třeba nám tvorba BMTH opravdu pomůže nahlédnout za obzor, do méně destruktivní budoucnosti.

Autor je publicista.