Máloco otřese německým lidem více než zkorumpovanost vlastní politické třídy, navíc v době krize, kdy jde o lidské životy. A právě to se v polovině března stalo. Na několik poslanců vládnoucí CDU/CSU se před volbami ve spolkových zemích Bádensko-Württembersko a Porýní-Falc „provalilo“, že si účtovali tučné provize za zprostředkování obchodu s ochrannými pomůckami proti koronaviru, především s ochrannými maskami. Dotčení poslanci to tentokrát přepískli: brát provize za využívání kontaktů, které politik naváže během své kariéry, kdy pobírá velmi dobrý poslanecký plat, to se v Německu neodpouští. Navíc přistižení pánové zprvu váhali se složením mandátu. V deníku Die Tageszeitung (taz) vyšel 22. března komentář redaktorky Silke Mertens. Věnuje se „strachu ze Zelených“, který v této době nedá křesťanským demokratům spát. Zatímco sociální demokraté jsou (především vinou ministra financí Olafa Scholze) zapleteni do průšvihu německé firmy Wirecard, zůstává Strana zelených, co se týče korupce a ekonomických prohřešků, čistá jako lilie. „Hektická protikorupční aktivita ze strany křesťanských demokratů má jasný důvod,“ píše Mertens, „a tím je panika.“ Volební preference strany neustále klesají. Podle nejnovějších výzkumů spadla CDU/CSU na 27 procent, kdežto Zelení se dotáhli na 22 procent. Předseda bavorské CSU Markus Söder se nechal slyšet, že hlavním protivníkem strany v podzimních spolkových volbách nebude SPD, ale právě Zelení. Mertens zmiňuje tři další faktory, které by Zeleným před volbami mohly pomoct: za prvé suché léto, které by zaměřilo pozornost voličů na ekologické problémy, za druhé pokračující chaos v boji s covidem a konečně kandidatura Roberta Habecka, předsedy Zelených, na kancléře Německa. CDU/CSU každopádně musí být jasné, že za současné konstelace po spolkových volbách nebude vládnout sama – pokud se vůbec do vlády dostane. I když připustí koalici se Zelenými, jako to učinila v Bádensku-Württembersku, samozřejmě nemá zájem na dalším posilování této strany. Ještě větší noční můrou je však pro křesťanské demokraty levicová vláda Zelených, SPD a postkomunistické Die Linke. CDU patrně čeká nejtěžší volební boj od konce éry Helmuta Kohla.
Je výše zmíněné korupční jednání pouze selháním několika jednotlivců, nebo je výsledkem „stranického mikroklimatu“, a tím pádem strukturálním fenoménem? Christian Stöcker v online verzi týdeníku Der Spiegel z 21. března dochází k jednoznačnému závěru: v CDU/CSU existuje „spiklenecká kultura“, která má vlastní zákony a umožnuje či toleruje kriminální jednání. Stöcker podrobně prostudoval anglosaskou literaturu, která se věnuje dynamice uvnitř uzavřených sociálních skupin, k nimž politické strany svým způsobem patří. Závěr je jasný: křesťanští demokraté mají problém. Otázkou je pouze to, jestli ve straně existuje jen jedna skupinka, která se řídí vlastními pravidly, anebo je zkorumpovaná celá strana. Stöcker se přiklání spíše k druhé možnosti a jako příklad uvádí třicetiletého poslance Philippa Amthora, který otevřeně lobboval za americkou firmu Augustus Intelligence a obdržel za to „balík akcií“, které ovšem nepřiznal. Nyní kandiduje jako „jednička“ ve spolkových volbách v Meklenbursku-Předním Pomořansku, a nikdo z CDU s tím nemá problém, což je podle Stöckera jasným důkazem morálního úpadku strany. Pro poslance už není neobvyklé jednat kriminálně – problém nastane jen v případě, když je u toho někdo přistihne. Ostatně, jakmile se po odhalení korupční aféry začalo mluvit o zpřísnění pravidel transparentnosti, vzedmul se v řadách poslanců mohutný odpor.
Filosof Pascal Bruckner se ve švýcarském konzervativním deníku Neue Zürcher Zeitung z 22. března zamýšlí nad osudem živočišného druhu jménem „bílý heterosexuální muž“. Píše k tomu: „Po pádu Berlínské zdi ztratila levice orientaci. Kde dříve vládl třídní boj, převažují dnes rasa, pohlaví a identita. Neofeminismus, antirasimus a dekolonialismus našly nového třídního nepřítele: vinen je bílý heterosexuální muž. Jeho osobnost je redukována na barvu kůže, pohlaví a sexuální orientaci. Je zloduchem, který je odpovědný za veškeré zlo světa.“ Autor se dále zabývá vznikem tohoto názoru: v jakých společnostech je tento „druh“ označován za původce všech problémů? A kdo je vlastně hlavním předmětem kritiky? Podle Brucknera je paradoxní, že kritika bílého muže zaznívá výhradně v těch společnostech, které své menšiny chrání zdaleka nejvíce. Kritici si berou na paškál zpravidla demokracie, které ze své podstaty vlastní kritiku umožnují a tolerují. „Lid nepovstává tehdy, když je mu zle, ale naopak tehdy, když se jeho situace zlepšuje. Zárodkem revoluce jsou reformy a pokrok, nikoliv nouze a chudoba,“ domnívá se filosof. Kritika bílého muže, usilující o kompletní změnu uspořádání společnosti, nás dle Brucknera vrací k metafyzickému konceptu dědičného hříchu: „Lidé nejsou souzeni podle toho, co dělají a jak se chovají, ale podle toho, kým se narodili a čím jsou.“