Pár minut pozornosti

Pokusům prezentovaným jako umělecké vý­­tvory umělé inteligence (jak se zapomínanou nadsázkou říkáme neuronovým sítím) se v posledních letech dostává značné pozornosti zejména proto, že jsou první svého druhu. Aktuálně se do globální diskuse o kreativitě strojů vložil i český tým vědců a divadelníků. Inscenace AI: Když robot píše hru je dosavadním vyvrcholením projektu TheAItre, na němž pod ideovým vedením „radikálního inovátora“ Tomáše Studeníka spolupracuje Ústav formální a aplikované lingvistiky Matematicko­-fyzikální fakulty Univerzity Karlovy (klíčovou postavou projektu je jazykový programátor Rudolf Rosar), DAMU a Švandovo divadlo, jež se ujalo jevištní realizace roboticky vytvořeného textu.

Co je podstatné?

Text určený k inscenování pochopitelně nenapsal čapkovský robot, byť sté výročí uvedení hry R.U.R. (1921) hrálo v nápadu přenést generovaný text na divadelní prkna důležitou roli, ale Generative Pre­-trained Transformer 2, tedy neuronová síť výzkumné a vývojové společnosti OpenAI. Tato síť je založená na předpokladu, že pro získání požadovaného výsledku je výhodnější směřovat více výpočetních prostředků na menší, ale o to významnější část dat. A GPT­-2 opravdu nemá dat nedostatek – pracuje s databází osmi milionů webových stránek, na nichž se „učí“, jak nejlépe odhadnout další slovo příslušného vloženého textu. Mechanismus tak napodobuje fungování lidské pozornosti: soustředí se na to, co je podstatné. Podle poznámek divadelníků verze GPT­-2 upravená programátory pro „divadelní cíle“ vygenerovala většinu scénáře a jen deset procent představují „lidské zásahy“ – šlo především o zadání úvodních replik, poznámky k tomu, co je pro dramatický text klíčové, a výběr toho, co se nakonec dostane na jeviště (dramaturgie se zhostila dvojice Martina Kinská a David Košťák). Divadelníci „Transformera“ nešetřili. Pustili ho k tématům smrti, tělesnosti, sexu, lásky či strachu ze samoty, tedy k otázkám, v nichž se snadno ztratí i zkušený dramatik.

Samotný nápad vyrobit nástroj, který ulehčí tvůrčí činnost, není vůbec od věci. Velká část lidské kreativity se totiž skutečně neobejde bez proměnlivých pravidel a střídajících se prvků, zkrátka bez komplexního jazyka, v němž se inovace pojí s tím, co už tu bylo. Třeba scenáristům mysteriózních krimiseriálů na Netflixu by nástroj generující obsah podle předem daných schémat (prostředí: les v mlze, zápletka: rituální vraždy, hlavní hrdinka: mírně vyšinutá vyšetřovatelka) mohl výrazně usnadnit práci – pokud se tak už neděje. Jenže to, že divák identifikuje odkaz na ikonické dílo nebo ztotožní těžko srozumitelnou výpověď s formou absurdního dramatu, ještě nedělá věc kulturou, natožpak uměním. Možnosti zakoušení světa se pandemickým přesunem do světa algoritmů sice značně omezily, přesto ale nejsme ve své imaginaci odkázáni na předem zvolené databáze již vytvořeného, pocítěného a zachyceného. Život možná kopíruje fikci, ale fikce bez života nikoho nezaujme.

Vyčerpávající virtualita

Světovou premiéru představení AI: Když robot píše hru sledovalo 18 450 ­zařízení. Ano, zařízení, nikoliv lidí – a platí to i pro mne. Po deseti minutách, kdy se mně přes veškerou virtualitu kontextu začalo zmocňovat nepříjemně fyzické nutkání zvracet, plynoucí z marné snahy spojit viděné a slyšené do nějakého významu, zapínám SimpleScreenRecorder. Jde o ­jednoduchý program nahrávající vše, co se v danou chvíli děje na obrazovce – za pandemie se stal berličkou mé pozornosti, která ve virtuálním světě rychle uvadá. Odteď se místo mě dívá stroj. Pozornost se skutečně stala tvrdou měnou současnosti a boj s patetickým sekaným přednesem s omezenou mírou intonace, který od ústředního robota přebírají i ostatní postavy, k mučení jen přispívá – stejně jako píšťalkový, donekonečna se opakující hudební motiv. Umělá inteligence vhodně umísťuje dialog: „Jak dlouho ještě?“ „Jen pár minut vydržte.“ „Už brzo umřu.“

O nezvyklé vyčerpanosti herců i inscenačního týmu, která nastudování provázela, mluví ostatně i Daniel Hrbek, režisér projektového výstupu a ředitel Švandova divadla. Děje se tak v diskusi, která po zhruba hodinové prezentaci uvádí na pravou míru pompéznost reklamních prohlášení a zcela lidsky (ozývá se i typicky premiérové nervózní pochichtávání) vysvětluje, jak umělá inteligence funguje, jak bylo třeba s ní pracovat a co se dál dělo s výsledkem. Debata přístupná na YouTube kanálu Švandova divadla příhodně otevírá i jeden nebezpečný nešvar současného výzkumu v oblasti umělé inteligence a zároveň vlastnost, kterou by zbrojní průmysl rád využil v plně autonomních zbraňových systémech. Otázka autorství uměleckého díla v případě generovaného textu totiž není zdaleka tak palčivá jako otázka zodpovědnosti v případě, kdy systém sám „rozhoduje“ o tom, koho zabije.

Otázka interpretace

Umění je jazyk, kterým spolu aktivně hovoří tvůrci a diváci, přičemž se zohledňuje společenský kontext, dějiny žánru, aktuální společenská nálada a tak dále. Pokud se zvýznamňují výsledky toho, co za pomoci pravidel a parametrů vyhodnotí program jako umění, nestačí přidat návod k použití ve znění: „Dozvíme se o sobě něco nového!“ Funguje to pak totiž velmi podobně jako věštění osudu z postavení planet nebo z kávové sedliny. Všechno na světě může být spouštěčem vnímatelovy imaginace, jenže aby se něco stalo dramatickým textem, nestačí přesadit to na jeviště.

Vědci z Ústavu pro formální a aplikovanou lingvistiku, Tomáš Studeník i Technologická agentura správně pochopili, že tvrzení „robot píše hru“ zafunguje jako přitažlivá reklama na jejich výzkumnou práci (k úspěchu jistě nemálo přispělo i londýnské České centrum, protože hry vznikající v českém divadelním prostředí obvykle globální odezvu nemívají). K tomu, aby bylo možné strojem generovaný text považovat za divadlo, však v případě AI: Když robot píše hru chybí notná dávka zcela tradiční a všední lidské tvůrčí práce. Namísto toho dostáváme typické „technické demo“ – polotovar, na němž se ve videoherním prostředí předvádí funkčnost technických parametrů hry. Pokud je povedený, může nás jistě chvíli zajímat, důvodem, proč se do hraní vůbec pouštíme, je ale spíš atmosféra, příběh, kontext a představa o tom, co může hráč dělat v rámci nastavených možností.

„Kreativita stroje“ je skvělá marketingová nálepka na šikovném udělátku, s nímž by se například dalo výborně ovlivňovat veřejné mínění před volbami. Pokusíme­-li se parodovat technicistní personifikaci stroje, který „myslí“ a „učí se“: tahle inteligence se ráda nakrmí příslušným zadáním, schramstne cílové skupiny a požadované emoce, přidá ingredien­ce, které podle jí přístupné databáze přitáhnou nejvíc pozornosti, to vše zatřepe a splní klientovo očekávání – aniž by pak někdo nesl odpovědnost za to, co se stane. Uvažovat totiž neznamená vyhledávat podle zadání relevantní parametry, něco se naučit není totéž jako utřídit náhodné struktury… Troufám si tvrdit, že s rozšířením využití neuronových sítí sázejících na „pozornost“ bude brzy otázka, zda může umělá inteligence vyrobit umělecké dílo, jen o málo zábavnější než ta, zda může prase namalovat abstraktní portrét prince Harryho. Pochopitelně může, ale bez divákovy interpretace, kurátora a dychtivého čtenáře bulvárních zpráv se přitom neobejde. Co si chceme sdělit, jakými prostředky a za jakým účelem, bude v lidském světě vždy na lidech.