Švejk je geniální vynález

V roce 2017 vám v nakladatelství Univerzity Karlovy vyšla kniha Chvála blbosti, která přináší nový pohled na dílo a život Jaroslava Haška. Jak jste se k Haškovi dostala a co vás na něm zaujalo natolik, že jste se mu začala takto důkladně věnovat?

Zahraniční bohemista se musí věnovat i renomovaným spisovatelům. Samozřejmě si svá témata mohu vybírat, ale jen do určité míry, a když se na mě obrátilo velké nakladatelství s tím, že uvažují o vydání vybraných spisů Jaroslava Haška, považovala jsem za svou povinnost se do této práce zapojit. Šlo nejen o nový překlad Osudů dobrého vojáka Švejka, ale také o to sestavit reprezentativní výbor z Haškova díla. Překlady jsem navíc mohla opatřit komentářem. Tak jsem se tedy dostala k Haškovi. Překládat znamená číst více než pozorně. Haškovy práce jsem tedy několik let studovala, abych je mohla přeložit do italštiny a komentovat. I kdybych k tomuto studiu přikročila s českými předsudky o švejkovštině a švejkování, práce na textech by mě přesvědčila o tom, že ne náhodou je Hašek obecně považován za velkého spisovatele.

Ve své knize zmiňujete výklad Švejka v jeho proměnlivosti jako „vzájemné propojení mezi ztvárněním šílenství a moudrosti, rozumu a pomatenosti“, tudíž je to postava přes svou bodrou všudypřítomnost unikavá a neproniknutelná. Kdo či co je podle vás Švejk?

Na otázku, kdo je Švejk, nelze odpovědět: Švejk není člověk, je to literární postava. Nemá tedy smysl pozastavovat se nad tím, zda je blbý nebo chytrý. Švejk je geniální vynález, komplexní postava, která se nezrodila najednou – autor ji vytvářel minimálně patnáct let. Už v povídce o dobrém švédském vojákovi z roku 1907 se objevuje postava věrného vojáka, který je ochotný umřít, jen aby vykonal do slova a do písmene svou povinnost. Je to satirická povídka, ne náhodou ji podepsala Jarmila Mayerová a vyšla v časopise Nová Omladina. Po čase, v roce 1911 v časopise Karikatury, stál dobrý voják proti Itálii, dostal jméno Švejk a další typické rysy, například nezničitelnost: nechá vybouchnout celý arzenál a jako jediný tuto katastrofu přežije. V roce 1917, po ruském zajetí, se Hašek přihlásil jako dobrovolník do prvního československého střeleckého pluku Mistra Jana Husi a pracoval v Kyjevě jako novinář. V pamfletu Dobrý voják Švejk v zajetí se už postava Švejka začínala podobat finální podobě z románu. Zřejmě díky zkušenosti z armády a ze zajetí Hašek vypracoval další důležitý rys své geniální postavy, totiž schopnost zrcadlit současnost jako velkou dobu – připomeňme Die grosse Zeit Karla Krause, ale také úvodní slova Osudů „velká doba žádá velké lidi“ – i s její takzvanou blbostí, tedy šílenstvím. Mimochodem, italský historik Antonio Gibelli ve své knize o proměnách mentálního světa během první světové války cituje pasáž z Osudů dobrého vojáka Švejka – považuje tedy Haškovo románové podání za přesné svědectví.

Interpretace Osudů jsou pozoruhodně pestré. Často přitom bývá Švejk považován za esenci české národní povahy. Které interpretace považujete za hodnotné a které naopak za liché?

Různé interpretace Haškova románu jsou opodstatněné právě komplexností hlavní postavy a pohledu na svět, který román zprostředkuje. Jediná interpretace, kterou považuji za neopodstatněnou až škodlivou, je právě ztotožňování postavy Švejka s jakousi českou povahou. Vážně si myslíte, že existuje nějaká národní povaha?

Které sekundární texty o Švejkovi považujete za nejpodnětnější?

Jak jsem říkala, myslím, že Osudy ­dobrého vojáka Švejka lze interpretovat různě, je tedy možná pluralita interpretací, které jsou více či méně podnětné. Doporučovala bych to vzít od začátku a přečíst si první kritické reakce a interpretace románu, jak je vybral Luboš Merhaut do antologie Čtení o Jaroslavu Haškovi s podtitulem Ohledávání ­1919–1948. V zasvěcené předmluvě se dozvíme, že Haškovo umění někdy nepochopili ani pražští literáti Haškovy současnosti – hlavně ti němečtí, kteří román nechtěli přeložit do němčiny, protože ho považovali za sprostou vojenskou hloupost. Jak je vidět, příběh nepochopení Haškova Švejka začal hned, už během psaní textu. Ostatně sám autor pocítil potřebu napsat doslov k prvnímu dílu, kde vysvětloval, že chtěl podat „historický obraz určité doby“.

V Česku je častý názor, že Osudy dobrého vojáka Švejka jsou román evropského či dokonce světového významu. Jak jeho důležitost vnímáte z perspektivy italské či evropské a jak je sdělný pro nečeského čtenáře?

Švejk patří ke klasickým dílům evropské literatury dvacátého století a literárně zprostředkovává tvář jisté doby. Umožňuje nám pochopit střední Evropu prvních dvou desetiletí minulého století. Haškův labyrintický román bych spojovala nejen s kanonickými díly středoevropské literatury, ale také s Joyceovým Odysseem a Proustovým Hledáním ztraceného času, tedy s díly, která ve stejných letech literárně ztvárňují základní změny ve vnímání času a prostoru.

Existuje nějaká dramatizace či inscenace, která by postavu Švejka nezjednodušovala do podoby bodrého prosťáčka?

Ano. Už první divadelní adaptace Erwina Piscatora v berlínském divadle Am Nollendorfplatz roku 1928.

Která další Haškova díla podle vás stále stojí za přečtení?

Kromě Dobrého vojáka Švejka v zajetí také povídky, i když nemají všechny stejnou úroveň.

Kromě Haška se věnujete i Bohumilu Hrabalovi, kterého jste také přeložila do italštiny. Ve své knize dokonce Švejka označujete za předchůdce Hrabalových pábitelů. Co vás na tomto autorovi zaujalo?

I Bohumil Hrabal je spisovatel světového formátu. S Haškem ho spojuje jednak schopnost zprostředkovat skutečnost takovou, jaká je, nahlížet do skutečnosti s nerozlišující pozorností, abych citovala oblíbený Hrabalův výraz, který převzal z básně Violy Fischerové. Hašek i Hrabal tvořili postavy­-vyprávění, postavy s jazykovou podstatou.

Učíte českou literaturu a literární překlad na univerzitě Sapienza v Římě. Jak je na tom tamější bohemistika? A v jaké situaci je italské vysoké školství?

Bohemistika v Římě je malý obor, ale zájem o něj je stálý. Nedávno jsme spolu s pražskou bohemistikou z Filozofické fakulty Univerzity Karlovy založili doktorský program germanoslavistiky, který tento zájem bude určitě nadále podporovat.

Na druhou část otázky bych asi měla od­povědět dlouze, ale i stručná charakteristika je možná: italské vysoké školství se potýká se stejnými výzvami jako to české. To znamená, že humanitní fakulty a disciplíny musí přeorganizovat výuku a vědeckou práci, přehodnotit své ustálené zvyklosti, aby zachovaly své dobré jméno a nakonec i samy sebe.