Švejk je pro mě kladný typ

Osudy dobrého vojáka Švejka jste přeložila do španělštiny i katalánštiny. Vyvolal Haškův text v obou verzích srovnatelný ohlas?

Myslím, že ano. Ve španělštině se pochopitelně kniha prodávala líp, asi padesát tisíc výtisků, španělsky mluvících lidí je ale daleko víc – musíme brát v potaz i velkou část Latinské Ameriky. Překlad do obou jazyků byl vyznamenán důležitými překladatelskými cenami, což mě moc potěšilo, protože tím byla oceněna i důležitá kniha.

Nedá se tedy říct, že by Katalánci jako příslušníci „malého“ národa měli ke Švejkovi blíž?

Určitou historickou paralelu tam snad někteří vidí, ale pro dnešní čtenáře je děj časově vzdálený a spíš se soustředí na jiné věci, třeba na protiválečnou náladu a zesměšňování justice a církve – institucí, se kterými je spousta Španělů na štíru. Švejk je rodný bratr postav španělského pikareskního románu, to ve Španělsku každý vidí na první pohled, a čtenářům se tedy zdá, že román mluví přímo k nim a o nich. Totéž platí do značné míry i pro Hrabala.

Co bylo při překládání Švejka nejobtížnější? Nespisovná řeč? Anebo zprostředkování středoevropských kulturních reálií?

Nespisovná řeč mě moc bavila, tu jsem si vyloženě užila. V reáliích jsem někdy tápala, ale na všechno jsem se vyptala odborníků. Nejtěžší ze všeho bylo přeložit humor tak, aby fungoval i v jiném jazyce a v jiném kulturním a historickém kontextu. Dělala jsem to tak, že jsem skupinkám lidí překlad předčítala nahlas. Když se nesmáli, věděla jsem, že je zle, a opravovala jsem, dokud to nebylo ono, aspoň podle reakce mého improvizovaného publika.

Jak jste si poradila s germanismy a s větami, které Hašek ponechává v německém znění?

Nechala jsem část věty nebo několik slov německy, aby to čtenáře trklo, potom jsem ta slova ještě přeložila a pak už jsem v překladu pokračovala.

Myslíte si, že má smysl Švejka spojovat s českou „národní povahou“?

Já to tak nečtu a nikdy jsem nečetla. Švejk je pro mě o něčem jiném než o národní identifikaci. Ten nevyzpytatelný antihrdina se snaží vyhnout válce, protože válka je absurdní a strašná, nechce se nechat zabít kvůli nějakým abstraktním idejím, jako je vlast. Švejk je román s nádherným smyslem pro humor, je to protiválečný román, který kritizuje instituce, jež v lecčem dodnes fungují podobně absurdně jako za Haškových dob. Pro mě je Švejk kladný typ, který pomáhá svým kamarádům a staví na pranýř odlidštěné instituce.

„Píšu většinou o ženách, protože ženám víc rozumím,“ řekla jste v jednom z nedávných rozhovorů. Napadlo vás někdy uvažovat o Švejkovi z ženského, případně feministického hlediska?

Ne, to mě nikdy nenapadlo. Sice jsem žena, ale jako čtenářka jsem proti ideologickým interpretacím literárních děl a umění vůbec. V Česku se někdy říká, že Švejk je „mužský“ román, čemuž jsem nikdy nerozuměla. Romány jsou dobré nebo špatné, ale ne mužské nebo ženské. Radikální feminismus a jakýkoli radikální ismus je pro umění nebezpečný. Zrovna včera jsem při jednom knižním klubu musela obhajovat Hrabala, když ho jedna dívka nařkla z toho, že stavěl své protagonistky do špatného světla, a tudíž měl nesprávný vztah k ženám vůbec. My ženy bychom měly energicky bránit svá práva, ale nehnat věci do krajnosti, a už vůbec ne v oblasti umění, kde musí být naprostá svoboda.

V úvodu knihy V rajské zahradě trpkých plodů, autorizovaného životopisu Bohumila Hrabala, píšete, že si české publikum tohoto spisovatele až příliš spojuje s pivem a hospodami. Také tato kniha vyšla ve španělském i katalánském překladu. Co na Hrabalovi oceňují tamní čtenáři?

Hrabala v některých evropských zemích čtenáři přímo zbožňují a Španělsko je jednou z nich. Hrabal je kultovní spisovatel, každá jeho kniha – i když už vyšla v několika vydáních a dotiscích – jde dobře na odbyt. Čtenářům se líbí jeho poetický styl a jazyk, to především. Ne nadarmo je ve španělsky mluvících zemích jeho nejprodávanější knihou Příliš hlučná samota. Blízká je lidem i tematika Hrabalových próz. A humor! Strýc Pepin je ve Španělsku pojem!

Občas slýcháme, že východoevropští spisovatelé po roce 1989 ztratili přitažlivost „zakázaného ovoce“ a noví autoři se prosazují těžko. S jakými tématy – kromě nesvobodné minulosti – dokáže uspět současná česká literatura ve Španělsku?

Mnozí nakladatelé to se současnou českou literaturou zkoušeli, ale žádné jméno se příliš neproslavilo. Snad kromě Radky Denemarkové, jejíž knihy měly určitý čtenářský úspěch ve Španělsku a hlavně v Německu. Kundera a Hrabal – spolu s Haškem naši nejznámější autoři – jsou nejen vynikající spisovatelé, ale také byli ve správnou dobu na správném místě a psali o tom, co tehdy všechny zajímalo. Udělali si jméno, což je velmi těžké. A to jméno si dovedli udržet – i když Kundera méně.

Které katalánské, případně španělské autorky a autory byste doporučila českým čtenářům či nakladatelům?

Nabídla bych dvě jména z katalánské klasiky: Mercè Rodoreda a Josep Pla, a dvě současné španělsky píšící autorky: Edurne Portela a Irene Vallejo.

Jaká je podle vás současná pozice katalánštiny vůči španělštině? Někteří autoři (například Joan­-Lluís Lluís v rozhovoru pro A2 č. 5/2020) tvrdí, že bez katalánské nezávislosti nebude postavení katalánštiny nikdy rovnocenné.

Je však třeba říct, co separatisté neradi slyší: Katalánsko má svou autonomii a vládne si samo i v jazykových otázkách – hodně kulturních inciativ například financuje, jen když jsou v katalánštině. Katalánsko se od Španělska kulturně dost odřízlo, jako by jinou kulturu nepotřebovalo, což je určité ochuzení. Jsem přesvědčená, že dnešní problémy by bývalo vyřešilo referendum, kdyby ho před několika lety Madrid vyhlásil. Španělsko by mělo být federální stát, něco na způsob Německa. Zatím ale různé radikální nacionalismy, separatismy a identitární hnutí – dříve baskické, v minulých letech katalánské – narážejí na nacionalismus španělský. Osobně jsem proti trhání evropských států, moje hlavní naděje je Evropská unie, snad nejdůležitější politický projekt posledního půlstoletí.

Vaše nejnovější kniha Oblečené k tanci na sněhu přináší svědectví žen, které přežily gulag. Co vás k tématu ženských osudů za stalinských represí přivedlo?

Za prvé mě zajímá chování lidí v mezních situacích: jsou horší, nebo naopak lepší? Pomáhají si? Díky čemu přežívají? Jakou roli hraje v takové situaci kultura? Píšu víc o komunistickém totalitarismu než o nacistickém, protože je mi ta doba bližší. Druhé téma, které se opakuje v mých knihách, je exil. I v textu Oblečené k tanci na sněhu je otázka exilu přítomná. Zjistila jsem, že ty ženy vlastně žily ve vnitřním exilu jak v lágru, tak po propuštění. Na svobodě se cítily natolik jiné a odlišné, že se často stranily společnosti a dál zůstávaly ve svém vlastním světě, o který se dělily jen s dalšími bývalými vězni a vězeňkyněmi.

Sama žijete v exilu od roku 1973 a většinu té doby jste prožila v Barceloně. Jak se tato zkušenost promítá do vaší tvorby?

Snažím se zkoumat rozdíl mezi tradičním exilem, kdy se exulant nesměl vrátit domů, i když se mu stýskalo, a exilem novodobým, kdy se emigrant domů vrátit může, jenže se tam mezitím tolik změnilo, že už domov nepoznává, takže o něj přišel a nezbývá mu už ani snění. V románu Růže od Stalina píšu o životě Stalinovy dcery Světlany, která prožila oba druhy exilu poté, co pod vlivem svého kosmopolitního indického partnera utekla do Spojených států. Její útěk z Moskvy se podobal emigraci mých rodičů, kteří byli z téže generace a z poinvazní Prahy odešli přes Indii také do USA: srovnávala jsem jejich zkušenosti a emoce. Teď píšu dvojdílný román, jehož děj sahá od šedesátých let až do přítomnosti a který také pojednává o tom, jak se emigrant vypořádává s novým prostředím i s návratem domů. Je to věčné téma Odysseova bloudění Středozemním mořem a jeho návratu na Ithaku, kde ho nikdo nepozná.