Výhled jako znak moci

Gabrielle je něco přes třicet, vystudovala architekturu v Londýně a v současnosti žije s rodinou v Budapešti. Její manžel Zoltán obchoduje se vzácnými tisky, což mu vynáší milionové zisky, a většina jeho obchodů se odehrává v USA, proto se mladá rodina rozhodla přesídlit do New Yorku. Zoltánovy příjmy páru umožňují vybírat si z nejdražších a nejluxusnějších newyorských bytů, jejichž ceny se pohybují v přepočtu od stovek milionů po několik miliard korun. Na tomto příběhu z prostředí nejbohatších lidí světa by vlastně nebylo nic zvláštního, kdyby ovšem Gabriella existovala. Ve skutečnosti je to smyšlené alter ego maďarské umělkyně Andi Schmied, která Gabriellu stvořila, aby se dostala do nejdražších nemovitostí světa, jež jsou obyčejným smrtelníkům nedostupné. Z fotografií, které pořídila během realitních prohlídek, vznikla výpravná publikace Private Views: A High­-Rise Panorama of Manhattan (Soukromé výhledy. Panorama výškových budov na Manhattanu), kterou vydala pražská galerie VI PER.

Pocit nadřazenosti

Andi Schmied poprvé přijela do New Yorku na uměleckou rezidenci v roce 2016, a jak říká v úvodním rozhovoru knihy, který vedly Irena Lehkoživová a Barbora Špičáková, stejně jako většina návštěvníků a turistů byla newyorskými vyhlídkami, ze kterých můžete městský ruch pozorovat z výše mnoha set metrů, naprosto fascinována. Při návštěvě Empire State Building – jednoho z pouhých čtyř míst v celém městě, která umožnují rozhled z takové výšky široké veřejnosti – si uvědomila, že výhled, který běžní lidé zažijí sotva párkrát za život, si někteří jedinci užívají každý den. A začala v ní klíčit touha prozkoumat město shora a ze všech možných úhlů.

Ačkoli jsou mrakodrapy symbolem New Yorku, zpravidla se jedná o kancelářské prostory nebo – zvlášť v posledních letech – o rezidenční budovy. Jediným způsobem, jak se do nich dostat, je stát se jejich obyvatelem nebo aspoň zájemcem o dané bydlení. A tak vznikla miliardářka Gabriella, která absolvovala prohlídky v několika desítkách nejdražších manhattanských věžáků za účelem koupě nového bytu. Jádrem knihy jsou fotografie z dvaceti pěti domů, doprovázené ukázkami rozhovorů s realitními agenty. Před čtenářem se tak otevírá bizarní svět plný mramoru, luxusního nábytku, privátních vinných sklepů, golfových simulátorů, exkluzivních uměleckých děl a především spektakulárních výhledů. Další části knihy tvoří informativní texty o světě luxusních nemovitostí (o problematice územního plánování, o strategiích prodeje a podobně) a konečně autorské eseje předních světových urbanistů a dalších odborníků na město.

Čtenář prochází stejnou cestu jako autorka: prvních pár stránek je uhranut pohledy na řeku Hudson nebo Central Park, západy slunce nad známými architektonickými dominantami metropole a velkorysostí prostorů a velikostí skleněných stěn, které tyto fascinující výhledy umožňují. Po chvíli se vzájemně podobné snímky začínají okoukávat. Agenti, architekti a designéři se sice předhánějí v superlativech, když popisují, čím je daná budova jedinečná, ve skutečnosti ale vypadají všechny téměř shodně, a to včetně vybavení. Podlahy musí být z nejdražšího dubu, koupelny a kuchyně jsou obložené italským mramorem a vybavené nejnovějšími spotřebiči Miele. Ovšem tím nejdůležitějším prvkem, který nesmí chybět v žádném ze superdrahých bytů, je samostatně stojící vana umístěná u obřího okna, aby si majitelé mohli i v těch nejintimnějších chvílích vychutnávat výhled na celé město a užívat si pocitu nadřazenosti. Právě možnost shlížet na životy ostatních ze závratné výšky je stvrzením elitního statusu, za který nejbohatší lidé planety neváhají zaplatit desítky, ba stovky milio­nů dolarů.

Kam s penězi?

Agent: Gabriello, vsadím se, že milujete Édith Piaf.

Gabriella: Je to tak. Jak to víte?

Agent: Ta vaše evropská sofistikovanost… Prosím, posaďte se tady na židli vedle postele a dívejte se k oknu.

Gabriella: Jistě.

Agent: Dívejte se na závěsy. A teď zavřete oči. (Místností začne znít Non, je ne regrette rien od Édith Piaf, agent odhrnuje závěsy a odhaluje výhled na Central Park.)

Agent: Otevřete oči, prosím. A teď, Gabri­ello, si jen představte, že takhle by to mohlo být každý den.

Bizarní rozmluvy s realitními agenty poodhalují vyprázdněnou a povrchní realitu společenské vrstvy disponující množstvím peněz, které je pro obyčejného smrtelníka těžko představitelné. Počáteční fascinace výhledy tak postupně přechází ve fascinaci životním stylem miliardářů, o kterém máme jen mlhavé představy. Kniha Private Views ale není jen pobaveným nahlédnutím do života smetánky, které bychom mohli odbýt mávnutím rukou a povzdechem: „Ať si hrají, když na to mají.“ Schmied totiž odhaluje poměrně nový jev extrémní financializace města a bydlení.

Luxusní nemovitosti a drahé umění si elity kupovaly odjakživa, ale jakým způsobem se v posledních letech staví na Manhattanu, je nevídané. Budovy, které autorka navštívila a vyfotografovala, jsou totiž až na výjimky, jako je třeba Trump Tower z roku 1982, staré jen pár let. Nejpozději od finančních krizí v roce 2008 a 2014 totiž globální elity investují a ukládají (či ukrývají) své peníze především do realit. Jedná se o stovky miliard ročně, které je třeba někde šikovně „ulít“, a developeři samozřejmě vycítili svou šanci. V New Yorku tak vyrostly desítky nových mrakodrapů se stovkami extrémně drahých bytů a penthousů, z nichž ten nejdražší stál v přepočtu 5 212 200 000 korun.

Příznivci volného trhu sice rádi argumentují, že si každý může dělat se svým majetkem, co chce, Schmied a další autoři knihy ale správně upozorňují, že extrémní komodifikace bydlení ovlivňuje podobu celého města a životy všech jeho obyvatel. Developeři obcházejí nejrůznější regulace, aby mohli vytěžit z každého čtverečního metru co nejvíc. V jednom z nejhustěji zastavěných míst planety není místa nazbyt – nové mrakodrapy jsou proto dost úzké a zároveň extrémně vysoké, takže vypadají jako tyčky, které se každou chvíli zlomí. Obcházení regulací způsobuje mimo jiné zastínění ulic a veřejných prostranství. Například některé části Central Parku se ocitly v celodenním stínu, což má závažné důsledky pro tamní flóru a faunu.

Město nemrtvých

Nejintenzivněji ale dopadá stín věžáků (a špinavých peněz) na obyčejné Newyorčany. Jak už to u investičních nemovitostí bývá, většina superluxusních bytů je značnou část roku prázdná. Nekupují si je totiž jen Američané, ale také podnikatelé, oligarchové, autokraté, příslušníci královských rodů a další milionáři z celého světa. Nemálo těchto bytů také zůstává dlouhodobě neprodaných a developeři je průběžně stahují nebo přidávají do nabídky tak, aby ceny nemovitostí zůstávaly v New Yorku co nejvyšší. A tak zatímco tisíce metrů čtverečních zůstávají neobydlené, čím dál víc běžných občanů je vytlačováno z města, bojují s neúnosně vysokými nájmy a cenami a tisíce jich nemají střechu nad hlavou.

Kdo a jak by ale měl nastalou situaci řešit? A co se stane s městem, které se promění – slovy Sharon Zukin, jedné ze spoluautorek knihy – ve vampýrskou krajinu, jejíž „nemrtví­-nebydlící“ obyvatelé se živí finančním kapitálem a vysávají z města přirozený život? Na to odborníci bohužel nedokážou odpovědět a jednoznačnou odpověď nenalezneme ani v publikaci Andi Schmied. Private Views nicméně poskytují do současného stavu skvělý vhled jak díky kvalitnímu obrazovému a grafickému zpracování, tak prostřednictvím srozumitelných a čtivých textů zabývajících se současnou financializací bydlení z nejrůznějších úhlů pohledu. Jedná se o výjimečný autorský a nakladatelský počin, a to i v mezinárodním kontextu. Knihu rozhodně doporučuji všem, kteří umějí aspoň trochu anglicky, a pro urbanisty a architekty by to měla být povinná četba. Stejné procesy totiž probíhají i v Praze, byť v míře odpovídající menší velikosti i významu našeho hlavního města.