Zločiny a poklesky Woodyho Allena

V posledních letech roste popularita takzvaných true­-crime dokumentů, které skutečné, komplexní kauzy přetavují do hollywoodsky úhledných příběhů s padouchy a hrdiny. Nuance a pochybnosti by totiž narušovaly hladce plynoucí vyprávění. Z produkce HBO letos vzešla série Allen vs. Farrow, která se vrací na začátek devadesátých let, kdy byl Woody Allen obviněn svou partnerkou, herečkou Miou Farrow ze sexuálního zne­užití její sedmileté adoptivní dcery Dylan. Čtyři hodinové epizody rekonstruují celý případ i následnou soudní při o opatrovnictví Dylan a jejích bratrů Mosese a Ronana. Týmy expertů Allenovu vinu neprokázaly – a Amy Ziering a Kirby Dick ve své sérii nepřinášejí žádné nové důkazy. Pouze zpochybňují platnost těch dosavadních a na základě toho amerického režiséra a scenáristu sebevědomě si­­tuují mezi sexuální delikventy, jako jsou Harvey Weinstein, Bill Cosby nebo Roman Polański. Jenže ti byli za své činy na rozdíl od Allena odsouzeni.

Jednostranná svědectví

Z pohledu tvůrčího dua unikl Allen spravedl­nosti, a proto je na divácích, aby se zhostili role soudců i vykonavatelů trestu. Primárním cílem není rozkrýt, jak to doopravdy bylo, ale stvrdit Allenův nelichotivý mediální obraz a přispět k tomu, aby nekrology dnes pětaosmdesátiletého filmaře jednou začínaly jeho označením za pedofila. Podle Amy Ziering a Kirbyho Dicka dokázal Allen za pomoci PR mašinérie přesvědčit veřejnost, že se mu Mia Farrow chtěla vykonstruovaným obviněním pomstít za románek s její další adoptivní dcerou Soon­-Yi Previn. Allen prý díky svým kontaktům a pověsti bohémské intelektuální ikony zcela ovládl mediální prostor a své bývalé partnerce nedal příležitost k vyjádření. Sama Farrow přitom ve filmu říká, že na veřejnosti vystupovat nechtěla.

Podle jedné z nepodložených teorií stálo za slavným režisérem i město New York, kde natáčel své filmy, čímž obohacoval městskou kasu. Jakkoli pochybně podobné konspirace znějí, zapadají do zastřešujícího narativu o bohatých a mocných mužích, kterým procházejí závažné zločiny. Z pohledu tvůrců je tudíž legitimní celou situaci obrátit a nenaslouchat muži, který byl již slyšet dost, ale oběti jeho predátorského chování. Allen vs. Farrow tak není investigativním pátráním, nýbrž obžalobou s předem daným závěrem. Autory zajímají jen skutečnosti svědčící o Allenově vině. Co se do jejich verze nehodí, to vynechávají, případně vytrhávají z kontextu. Nezohledňují například výpověď Dylaniny chůvy, podle níž Mia Farrow lhala. Neopomněli ale zařadit prohlášení novináře z New York Times, který dramaticky oznamuje, že už se nikdy nepodívá na žádný Allenův film. Neuslyšíme ani svědectví Dylaniny psycholožky Susan Coates, která rovněž svědčila proti Mie Farrow, zato nechybí nevinné home video zachycující režiséra, jak si hraje s dětmi v bazénu. Žádoucí vyznění tomuto obrazu dodává zlověstná hudba. Svědectví Soon­-Yi a Mosese, podle nichž Farrow děti fyzicky a psychicky týrala, označuje Dylan za absurdní, jedním dechem ovšem dodává, že kdokoli zpochybňuje její obvinění vznesené proti Allenovi, upírá jí právo popsat svou zkušenost.

Tato jednostrannost, s níž jsou někteří umlčováni, aby na přesvědčivosti získala slova jiných, bohužel ve výsledku podrývá důvěryhodnost všeho vyřčeného, včetně informací opřených o důkazy. Selektivnost, manipulativní skladba záběrů a nadřazování emocí věcným argumentům tak škodí nejen Allenovi, což byl zřejmě záměr, ale i Farrowovým.

Allenovy vzpomínky

Perspektivu samotného Allena v sérii zastupují úryvky z jeho memoárů Mimochodem (2020, česky 2021), do nichž se díky nakladatelství Argo může začíst i tuzemský divák seriálu. Pokud tak učiní, zjistí, jak účelově byly mnohé Allenovy věty vytrhnuty z kontextu, aby posloužily potřebným závěrům. Číst Mimochodem jen kvůli tomu by ovšem byla škoda. Brilantní je zejména první polovina knihy, v níž ze sebe Allen chrlí příhody z dětství a neotřelými příměry popisuje svou výstřední rodinu i společenské a kulturní klima Manhattanu. Jako pohotový stand­-up komik neustále skáče v čase a odbíhá od tématu, aby se k němu o několik odstavců později neokázale vrátil. S charakteristickou sebeironií rekapituluje léta dětství, dospívání a prvních komediálních pokusů („začínal jsem být ve svém oboru slibný, ale jako člověk jsem toho moc nesliboval“). Už v šestnácti letech vymýšlel vtipy pro novinové sloupkaře. Záhy začal psát pro rádio a televizi, vypracoval se mezi přední newyorské baviče a dostal nabídku z Hollywoodu. Jeho černobílý Manhattan (1979) byl označen za geniální dílo, veřejnost Allena zbožňovala. Po obvinění ze sexuálního zneužití se všechno zhroutilo.

Vyprávění opouští konverzační tón s přímým oslovováním čtenáře a rozvolněnou strukturou a stává se soustředěnějším a vážnějším. Autor se pouští do své obhajoby. Cituje závěry vyšetřování i výpovědi Mosese a Soon­-Yi. Jakkoli je ale u popisu předchozích vztahů sám k sobě nemilosrdný a označuje se za „náladový, nešťastný a protivný dobytek“, soužití s Miou Farrow bylo z jeho pohledu toxické výhradně její vinou. To, že Dylan obtěžoval, podle něj dívce vsugerovala její matka, která se mu chtěla pomstít za vztah se Soon­-Yi. Tento poměr dokumentaristé prezentují jako doklad Allenovy perverzní povahy. Jak vychýlenou situaci prožívala tehdy dospívající žena, pro ně přitom není relevantní. Co Soon­-Yi cítila, dělala nebo věděla, nám namísto toho sdělují Mia Farrow a její přátelé.

Allen se ve svých memoárech po shromáždění všech důkazů o podlosti Mii a Ronana Farrowových vrací ke svému osobnímu a profesnímu životu, k úzkosti ze smrti a seznamování. Zbývajícími kapitolami ale probleskuje špatně maskovaná zahořklost a potřeba hájit se před všemi nařčeními. Uspěchaná, stylisticky nevyvážená poslední třetina prozrazuje touhu mít psaní z krku. Allen popisuje idylickou každodennost po boku Soon­-Yi a monotónně vyjmenovává filmy, které natočil, a významné osobnosti, jež potkal. Jindy úmorný name drop­­ping je ovšem v jeho podání leckdy zábavný: „Umřeli všichni. Truf­faut. Resnais, Antonioni, De Sica, Kazan. Jedině Godard je naživu, ale ten byl vždycky nekonformní.“

Třetí možnost

Třebaže Allen označuje za nejzábavnější část vzniku filmu natáčení, ve svých vzpomínkách se jím oproti knižním rozhovorům Woody Allen. Hovory o filmu (2006, česky 2008) a Woody o Allenovi (1993, česky 1996) zabývá minimálně. Více se věnuje castingům, což mu umožňuje pět ódy na herečky, s nimiž spolupracoval. U málokteré přitom opomene vyzdvihnout její krásu. Leckdy však ženy popisuje výrazy jako ze stránek pánských časopisů z let svého dospívání: „kočičky“, „broskvičky“, „buchty“. Je tedy snadné Allena zaškatulkovat jako sexistu. Nebylo by ale fér dopouštět se kvůli tomu stejně výběrového čtení jako autoři dokumentu a pomíjet, že jindy o opačném pohlaví píše s úctou – v jedné pasáži, která se ze zřejmých důvodů do Allen vs. Farrow nedostala, nešetří superlativy ani na adresu Mii Farrow.

Publikace, která kvůli protestu zaměstnanců vydavatelského domu Hachette málem nespatřila světlo světa, u nás vyšla se strohou černou obálkou s bílým textem, asociu­jícím úvodní titulky Allenových filmů, bez úvodu, doslovu a fotografií. I proto budí zdání pracovní verze autobiografie, která by po redakčním pročištění mohla být skvělá. I tak ale kniha svými literárními kvalitami a vtipem dává vzpomenout na časy, kdy Allenova tvorba vyvolávala víc smíchu než rozpaků.

Tvůrci série Allen vs. Farrow mají jistě pravdu, že by okouzlení Allenovým dílem a intelektem nemělo zastřít náš kritický úsudek. To samé ovšem platí opačně. Názory by neměly mít větší váhu než fakta. Woody Allen prý v devadesátých letech nepustil Farrowovy ke slovu. Aktuální série naopak nastoluje pochybnou mocenskou rovnováhu tím, že zohledňuje pouze jejich úhel pohledu a pomíjí hledisko Soon­-Yi, která mohla být rovněž zneužita. Jak Allen ve své autobiografii, tak Mia Farrow v dokumentu nás tak tlačí k přijetí jejich verze. Zbývá ovšem třetí možnost – připustit si, že na základě dostupných informací definitivní verdikt vynést nelze a že se nemusíme přiklonit ani k jedné straně.

Autor je filmový publicista.