Přesun ruských vojáků k hranicím s Ukrajinou vyvolal obavy z možného válečného konfliktu. Ačkoli k ofenzivě nakonec nedošlo, situace zůstává napjatá a už tak dost špatné vztahy obou zemí se ještě zhoršily.
V posledních týdnech vládne mezi Ruskem a Ukrajinou velmi silné napětí. Rusko u ukrajinských hranic soustředilo takové množství vojenských jednotek, že to vyvolalo obavy, zda se nechystá k ofenzivě. Počet ruských vojáků přesáhl 100 tisíc mužů. Současně se nebývale vyhrotily vztahy mezi Ruskem a Západem.
Ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj, který dosáhl zvolení mimo jiné díky tomu, že sliboval ukončit válku, se o zlepšení vztahů skutečně snažil. Moskva ale trvala na doslovném znění minských dohod a po Ukrajině žádala kroky, ke kterým se ukrajinský prezident nemohl odhodlat. Podle jednoho z bodů by měly v té části Donbasu, která se nachází pod kontrolou proruských separatistů, nejprve proběhnout místní volby – teprve poté Ukrajina může získat kontrolu nad příslušnými úseky státní hranice. Není divu, že ukrajinští politici s podobným postupem nesouhlasí. Posledním úspěchem Zelenského mírových snah je tak příměří uzavřené loni v červenci, to je ale od začátku letošního roku stále častěji porušováno. V posledních měsících proto ukrajinský prezident svůj politický kurs změnil. Na začátku února zakázal tři televizní kanály patřící proruskému politikovi a oligarchovi Viktoru Medvedčukovi a opět začal hovořit o vstupu Ukrajiny do NATO, čímž ovšem ukrajinsko-ruské vztahy ještě vyostřil.
Zvyšování napětí
Patrná je ale i změna ruské rétoriky vůči neuznaným donbaským republikám. Na konci ledna v Doněcku proběhlo fórum s výmluvným názvem Russkij Donbass, na němž šéfredaktorka ruské státní televize RT Margarita Simoňjanová prohlásila: „Lidé z Donbasu chtějí žít u sebe doma, chtějí být částí naší obrovské, veliké a štědré vlasti. A my jim to musíme zajistit. Matičko Rusi, vezmi Donbas domů.“ Oficiální ruská místa sice takové záměry odmítají, v ruských médiích se však toto téma objevuje stále častěji. Rusko navíc v posledních dvou letech rozdalo obyvatelům Donbasu, kterých je jen několik milionů, zhruba 650 tisíc ruských pasů.
Co bude dalším ruským krokem? Několik možností nastínil britský analytik James Sherr, působící v estonském Mezinárodním centru pro obranu a bezpečnost (ICDS). Anexi Donbasu považuje i přes zmíněnou změnu mediálního diskursu za málo pravděpodobnou, protože Rusko by tak samo znemožnilo naplnění minských dohod, které jsou pro něj velmi výhodné. Nepravděpodobná je podle něj i varianta, že by Rusko chtělo zahájit válečné operace ve velkém měřítku. Vojenští experti se převážně shodují, že přes koncentraci ruských sil (kterou dokazují i veřejně přístupné družicové záběry) zatím Rusko k ukrajinským hranicím nepřesunulo dostatek týlových jednotek, které by dokázaly logisticky zabezpečit postup armády do hloubky ukrajinského území. Sherr se proto přiklání k tomu, že za současné situace by pro Rusko bylo výhodné dosáhnout dramatické eskalace v lokálním měřítku, která by mu poskytla záminku nasadit na současné demarkační linii jednotky „mírotvorců“. Tím by byla zdánlivě zachována současná situace, ale Rusko by mohlo válečné operace kdykoli obnovit. Je tedy dost dobře možné, že cílem současného zvyšování napětí je vyprovokovat Ukrajinu k ozbrojené odpovědi.
Marginální levice
Nepříliš povzbudivá je reakce ruských a ukrajinských levicových aktivistů. Marxistické Ruské socialistické hnutí (RSD) zveřejnilo 7. dubna protiválečnou výzvu, jejíž dosah se ovšem omezil na úzký okruh levicových aktivistů na sociálních sítích. Hovoří se v ní o tom, že „zuřivá pseudovlastenecká a válečná propaganda poskytne ruské vládě vhodnou záminku k dalšímu ožebračování obyčejných lidí a represím proti všem nespokojencům“. Příkladem těchto represí může být věznění opozičního politika Alexeje Navalného a zatýkání během protestů na jeho podporu. Je ale patrné, že k mobilizaci ruské společnosti to nevede, ani významné projevy nesouhlasu s případným novým válečným tažením tedy nejspíš očekávat nemůžeme.
Ukrajinská levice, která je už dlouho naprosto marginální, se zase nedokáže shodnout na tom, zda obviňovat spíše Rusko, nebo vlastní vládu. Ukrajinský levicový sociolog Volodymyr Iščenko, který nyní působí na drážďanské univerzitě, tvrdí, že ukrajinská strana má na eskalaci významný podíl. Viní z toho hlavně nesmiřitelně naladěnou část ukrajinské občanské společnosti. Ukrajina by se prý neměla tolik soustředit na otázku znovuzískání okupovaných území. Taková cesta v dlouhodobé perspektivě totiž nikam nevede a zajímavá je hlavně pro krajní pravici, což Iščenko ukazuje na příkladu Srbska. Otázkou je, nakolik realistická je jeho představa o Ukrajině, která by plně přijala minské dohody, federalizovala by se a v budoucnu dosáhla sblížení s Krymem v rámci širší nadnárodní struktury. Ve své analýze ukrajinský sociolog vychází z toho, že v ukrajinské společnosti převládá touha po míru a ochota k ústupkům, sám ale připouští, že aktivní národně orientovaná menšina má na politický život v zemi velmi silný vliv. Ukrajina by se podle něj musela nejdřív zbavit politické závislosti na USA a Evropské unii, podobnému vývoji ale zatím nic nenasvědčuje. Naopak, obnovené úsilí země o vstup do NATO se stalo pro ukrajinská média velkým tématem.
V době dokončování tohoto komentáře ruský ministr obrany prohlásil, že vojáci se začnou z rusko-ukrajinských hranic stahovat do svých domovských základen. Dá se tedy předpokládat, že k bezprostřednímu vyhrocení situace na Ukrajině prozatím nedojde. Bohužel se ale zdá, že Rusko čím dál víc podléhá zájmům úzké skupiny představitelů armády a tajných služeb. Jak nasvědčují některé Putinovy výroky, nejspíš bude něco pravdy i na tvrzení, že přísná izolace, ve které se prezident v důsledku pandemie nachází, jeho psychice zrovna neprospívá. Země, která nebere ohled na zájmy svých občanů ani na ekonomiku, je každopádně do značné míry nepředvídatelná.
Autor je ukrajinista.