Zpráva o blouznění

Zpočátku, když Valerij Brjusov Ohnivého an­­­děla (Ogněnnyj angel, 1908; první české vydání 1913) vydával na pokračování ve svém časopise Vesy, jednalo se o mystifikaci a autor románu vystupoval pouze v roli editora a překladatele fiktivního německojazyčného rukopisu z období renesance. Podobné hry byly pro přelom století příznačné a sám Brjusov v nich nebyl žádný nováček. Už v devadesátých letech 19. století ve třech básnických sbornících nazvaných Ruští symbolisté představil novou podobu ruské poezie s celou plejádou jmen, jež ovšem – jak se ukázalo – většinou patřila jemu. Když ale svůj román v roce 1908 poprvé publikoval knižně, stálo na obálce už jeho jméno.

Tragikomické odlesky

Ohnivý anděl je historický román, a dá se říct, že hned dvojnásobně. Příběh o jednom ne­­obyčejném roce v životě německého humanisty a dobrodruha, vyprávěný jeho ústy, se odehrává v Porýní v první polovině 16. století, v době, kdy se novověký racionalismus zvláštně kloubil s rozkvětem okultních věd a vyhroceným mysticismem. Hlavní hrdina a vypravěč Ruprecht se po letech vrací ze zámoří do Kolína, kde kdysi studoval, a za tajemných okolností se tam seznamuje s krásnou a šílenou Renatou – „utkanou celou z protimluvů a nečekaných zvratů“. Zamiluje se do ní a pomáhá jí v pátrání po jejím milém, hraběti Heinrichovi, kterého Renata považuje za ztělesnění anděla, jenž se jí zjevoval v dětství. Skeptický Ruprecht se pro svou lásku nechá vtáhnout do studia magie, navštíví dokonce i čarodějnický sabat a německého lékaře, právníka a okultistu Heinricha Cornelia Agrip­­pu von Nettesheim, který se stal také předobrazem Goethova Fausta. Ostatně i s Faustem a Mefistem se setká – jsou to však spíše jen tragikomické odlesky důstojnějších vzorů, jejich jarmareční verze.

Román překypuje fakty z dobového kulturního i společenského života, odkazy na vědecké spisy tehdy populárních učenců, které Brjusov v roli editora komentuje v rozsáhlém poznámkovém aparátu. Však se sám o „tajné vědy“ zajímal a jeho „zavilý přítel“ Andrej Bělyj o něm ve svých vzpomínkách Načalo veka (Začátek století, 1933) napsal: „Nevěřil v duchy ani hmotu, avšak rubem té pochybovačné nevíry byla nesmírná zvídavost ohledně všeho tajemného a neprozkoumaného.“

Stylizované vzpomínky

A právě Bělyj, o generaci mladší symbolistický básník, je jedním z hrdinů druhé „historické“ roviny Brjusovova románu, ironizující autorovu současnost. Už předváleční literární historici Ohnivého anděla prohlásili za osobité memoáry o Brjusovově moskevském kruhu na přelomu 19. a 20. století. A není žádným tajemstvím, že Ohnivý anděl je román klíčový. O tom, že za jeho hrdiny stojí reálné osoby a že mnohé scény mají svůj původ ve skutečnosti, svědčí jak autorské poznámky k rukopisu, tak korespondence, deníky i vzpomínky zúčastněných – Valerije Brjusova, Andreje Bělého i jejich nešťastné lásky, druhořadé spisovatelky Niny Petrovské. Za všechny jedna pasáž o posledně jmenované (a nejen o ní) z Bělého pamětí: „Musím se tak podrobně zastavit u N., jelikož se stala múzou básníka Valerije Brjusova (…), vzpomeňte si na obraz ‚čarodějnice‘, Renaty, z románu Ohnivý anděl, ten naturalistický portrét je pořízen podle ní. Brjusov na něm pracoval dva roky v době zoufalých zmatků mezi ní, Brju­sovem a mnou (…). Jako by to byla zpráva o blouznění N., jako by to byla disertace na téma její nervové choroby (…). Jelikož jsem neznal román, nechápal jsem, proč se za mnou Brjusov tak honí, proč mě zpovídá a zkouší z pověr, magie, hypnotismu, který prý provozuje. Když začaly vycházet kapitoly z Ohnivého anděla, pochopil jsem ‚stylistiku‘ jeho otázek.“

V době prvních publikací románu mnozí čtenáři jeho prototypy snadno uhadovali, aniž by byli zasvěceni do spletitých vztahů této trojice, stačily prý Heinrichovy „modré oči a vlasy jako ze zlatých nitek“, aby v něm současníci poznali Andreje Bělého. Českým čtenářům tuto rovinu poodkryla Miluše Zadražilová v doslovu Umělecká projekce životního příběhu, který provázel předposlední vydání románu v roce 1997 a přetištěn je i v tom nynějším – snad také jako výraz úcty k přední české znalkyni ruského modernismu. Autorka se kromě zmíněných dobových svědectví opírá též o vědecké práce věnované biografickým zdrojům Brjusovova románu, jež od šedesátých let vycházely na Západě. Linka, kterou Zadražilová ve svém výkladu sleduje, zdaleka není pouze milostná a týká se především střetu dvou výrazných básníků (Brjusova a Bělého), dvou tvůrčích koncepcí (racionalistické a mystické), dvou symbolistických generací (zakladatelské a nastupující mladosymbolistické či argonautické).

Ráz epochy

Odhalení biografického východiska románu nemá v žádném případě za cíl jeho zatraktivnění, natož bulvarizaci. Sama autorka doslovu doufá, že pozadí díla „dnešního čtenáře může zajímat nejen samo o sobě, ale především jako emblém životního stylu nervního, citově exaltovaného, apokalyptickým přísvitem obestřeného počátku století“. A jak zdůrazňuje, pro toto období byla charakteristická především snaha o setření hranic mezi životem a tvorbou. To ostatně vyjádřil i Brjusov v programové stati Posvátná oběť z roku 1905: „Po básníkovi žádáme, aby neustále přinášel své ‚posvátné oběti‘ nejen v podobě veršů, ale každou hodinou svého života, každým pocitem (…). Ať básník netvoří své knihy, nýbrž svůj život.“ A právě v tomto klíči je nutné číst slova Zadražilové o tom, že Nina Petrovská toužila „žít svůj život podle zákonů uměleckého díla“. Takový byl ráz epochy. „Symbolisté nehodlali oddělovat spisovatele od člověka a literární biografii od biografie osobní. Symbolismus nechtěl být pouhou uměleckou školou, literárním proudem. Neustále se dral k tomu stát se metodou tvorby života,“ psal v roce 1928 s neskrývaným odsudkem emigrační básník Vladislav Chodasevič ve vzpomínce na nedávno zesnulou Petrovskou, již prohlásil za oběť své doby. Jeho stať nese výmluvný název Konec Renaty a o předobrazu Brjusovovy hrdinky se v ní píše: „Nevynikala velkým literárním talentem. Nezměrně větší bylo její umění žít (…). Ze svého života skutečně vykřesala jediné nekončící chvění, jediný prudký vzmach, ze své tvorby však zhola nic. O to dovedněji a odhodlaněji vytvořila ‚báseň ze svého života‘. Ba co více, báseň, skutečná básnická poema, byla složena právě o ní.“

V biografickém čtení, které jako jedno z mnoha nabízí Miluše Zadražilová, nejde o soukromé životy, milostné pletky ani jiné klepy, nýbrž o skutečnost, že Ohnivého anděla je možné vnímat také jako svědectví o době vzniku knihy – svědectví hravé a ironizující, plné intertextových odkazů na domácí i zahraniční zdroje, které Zadražilová českému čtenáři zasvěceně zpřístupňuje, a dokazuje, že onen příběh o ďáblu a mnoha reálných i intelektuálních dobrodružstvích má stále smysl číst.

I tato recenze je svým způsobem „dvojnásobná“ – reaguje na nepodložená nařčení Miluše Zadražilové z bulvarizace literatury a nakladatelství Argo z honby za senzací, která zazněla v kritice Olgy Pavlovy zveřejněné v časopise Plav (č. 8/2020). S takovými výtkami rozhodně nemůžu souhlasit.

Autorka je rusistka.