Anatomie divokého srdce

Mít slavné rodiče je, lapidárně řečeno, dar i prokletí. Od prvních stránek autobiografie herečky Asie Argento Anatomia di un cuore selvaggio (Anatomie divokého srdce) je jasné, že její vztah k rodičům je složitější a ambivalentnější, než by se mohlo zdát z článků v bulváru, a že ovlivnil její život po profesní i lidské stránce. Kniha sleduje život Asie Argento od jejího dětství, poznamenaného domácím násilím, rozvodem rodičů a smrtí její nevlastní sestry, přes první úspěchy na filmovém plátně i televizních obrazovkách a experimenty s drogami až po mezinárodní úspěch a vlastní filmovou tvorbu. Nechybí ani líčení divokých partnerských vztahů a odhalení traumatických zkušeností s filmovým producentem a usvědčeným sexuálním predátorem Harveym Weinsteinem. Argento byla v roce 2017 jednou z prvních výrazných tváří hnutí #MeToo, s odstupem několika let však podle vlastních slov cítí spíše frustraci: známý násilník si sice odpykává trest, ale společenské nastavení jako by se vůbec nezměnilo.

Horor jménem dětství

Ve světle událostí, které začaly vyplouvat na povrch díky #MeToo, je třeba vidět i Asiino dětství. Dívka (která se oficiálně jmenuje Aria, protože italské předpisy neumožňují pojmenovat dítě podle kontinentu) vyrůstala v Římě mezi honosnými paláci v elitní čtvrti plné právníků, buržoazie, bohaté inteligence a privilegované umělecké bohémy. Její otec Dario Argento neustále pracoval a matka, herečka Daria Nicolodi, známá z řady Argentových filmů, trpěla frustrací, kterou si vybíjela na dceři. Nicolodi prý byla nesmírně inteligentní a neobyčejně krásná, ale také sobecká a své emoce neměla pod kontrolou. První fyzické násilí malá Asia zažila už v raném dětství. V knize detailně popisuje, jak ji matka systematicky týrala, bila a přiškrcovala. Popisuje amoky doprovázené matčiným zlověstným vrčením, na něž reagovala podobně jako některá zvířata v nebezpečí – hrála mrtvou, její tělo se stáhlo, vypovědělo službu, a tak byla schopna své utrpení snášet. Stejným způsobem později její tělo, uvyklé na stresový mechanismus mezních situací, reagovalo na Weinsteinovu agresi. Autorka ale vzpomíná i na vzácné okamžiky, které ji s matkou sblížily: na chvíle, kdy spolu „čarovaly“ nebo kdy její matka navzdory sousedům z „dobrých rodin“ do noci pouštěla hlasitou hudbu a tančila s dcerami po pokoji.

Své herectví Asia Argento popisuje jako cestu k otci, se kterým se snažila navázat bližší vztah, ale jediné okamžiky, kdy ji opravdu viděl, byly ty, kdy ji režíroval. Podle svých zážitků z rozvodu rodičů a toho, co následovalo, později natočila film Nepochopená (Incompresa, 2014). Zachycuje život devítileté holčičky Arie, která se snaží vyrovnat s neporozuměním rodičů, slavných umělců se závislostmi na drogách a alkoholu, a která bloumá nočním Římem s batůžkem na zádech a klíckou s černým kocourem jménem DAC v ruce (svého kocoura Asia skutečně pojmenovala zkratkou pro Dario Argento Company).

„Když vzpomínám na svého otce zamlada, vybaví se mi, jak sedí zhulený před televizí a hodiny civí na obrazovku. Díval se na spoustu pokleslých televizních pořadů, říkal, že mu to pomáhá osvobodit mysl. Před filmy dával přednost televizním pořadům o fotbalu. Byl to neskutečný snob a kritik, ale kritický byl i sám k sobě a ke své tvorbě. S věkem se to ale změnilo. Došlo mu, jak velká díla za sebou zanechal, a rád přijímal ocenění, která získával po celém světě,“ píše Argento o svém otci. Nebyla sice jeho nejoblíbenější dcerou, má ale hezké vzpomínky na to, jak ji brával do lunaparků nebo ji houpal na kolenou, když si četl scénáře. A právě jí také předal svůj ­smysl pro umění.

Prase a ti druzí

V devíti začíná její kariéra dětské herečky, poznamenaná snahou přiblížit se světu svých rodičů a dosáhnout jejich uznání a pochvaly. Argento vzpomíná, že když vyhrála svou první hereckou cenu, otec její výkon nijak nekomentoval. Jako režisérka a scenáristka debutovala filmem Osamělá kočka (Scarlet Diva, 2000), ve kterém navíc ztvárnila hlavní roli mladé aspirující herečky, jež bojuje s nástrahami showbyznysu i vlastní osamělostí. Už tehdy do filmu zařadila scénu, která zobrazuje producenta a sexuálního predátora, jehož předobrazem byl právě Weinstein. Argento o něm v knize mluví jako o „Praseti“ a popisuje ho jako manipulátora a agresora, který ji jednak znásilnil a jednak se v ní ještě roky poté pokoušel vyvolat pocity studu a provinění nebo ji uplatit nejrůznějšími pracovními i soukromými nabídkami.

Na popisu sexuálního násilí maskovaného přísliby hollywoodské kariéry, elegantním smokingem, drahými šaty, francouzským šampaňským a luxusem hotelových pokojů na canneské riviéře je zajímavý zcizující prvek, který nám připomíná, že znásilnění rozhodně nemusí vypadat jako ze stránek černé kroniky – nemusí se jednat o neznámého útočníka v temných uličkách, zato ale dokáže v oběti vyvolat pocit spoluviny a nekonečného studu. V tom se ostatně toto neliší od jiných výpovědí Weinsteinových obětí.

Temné bytosti

Argento vypráví poutavě, má barvitý jazyk scenáristky a nebojí se pitvat sama sebe. A právě tak svoji autobiografii popisuje – jako pitvu provedenou navzdory médiím a všem, kdo si na ni už předem udělali názor. Ať už ale čteme její zpověď s odstupem nebo se jí necháme strhnout, brzy vycítíme, že si hrdinka sobectvím ani destruktivními či sebedestruktivními mechanismy nezadá se svými rodiči. Sympatické je, že svá selhání dokáže přesně popsat. Otevřeně mluví o drogách, sexu i mužích svého života – o tajném vztahu s rockerem Johnem Spencerem, manželství s italským hudebníkem Morganem, románcích s režisérem Leosem Caraxem a hercem Michaelem Pittem i o lásce k proslulému kuchaři Anthonymu Bourdainovi.

Vztah s Bourdainem je ostatně kapitolou, na kterou se bulvár nejspíš těšil nejvíce. I proto, že Argento byla nepřímo obviňována z jeho sebevraždy. Z knihy je však jasné, že tyto dvě jemné i temné bytosti se ve svém vztahu našly a pro Asii Argento to byla po dlouhé době příležitost něco cítit a sdílet. Aspoň posmrtně tak tento pár naplnil stereotypy, které jsme si do něj mohli projektovat. Anthony: „Oba pijeme sami. Co to s námi sakra je? Nevím, kdo z nás dvou je neobratnější. Jsem to já, nebo ty? Měli bychom spolu spát? Sedím tu úplně sám, zbídačeně do sebe házím jedno negroni za druhým a trapně se lituju. Poraď mi.“ Asia: „Jsem na cestě za tebou.“

Autorka je publicistka.