Cesta tam a zase zpátky

V ruském kontextu měl přesun umění z galerijního do veřejného prostoru několik důležitých etap a prošel několika zlomovými body spojenými s historií 20. století. Počátky fenoménu angažované umělecké aktivity v ulicích sahají k sovětské avantgardě v meziválečném období. Na tu navázal nonkonformismus sedmdesátých let a akcionismus, který se v Ruské federaci začal více projevovat až po roce 1989. V současnosti můžeme sledovat rozkročení „mezi ulicí a galerií“ u streetartových umělců, kteří ve své tvorbě vycházejí vstříc různým politickým zakázkám a formátům. Podívejme se však na tato období blíže.

Barvou a štětci

Avantgardní manifesty sehrály důležitou roli v politizaci umění po celém světě. „Ať jsou ulice svátkem umění pro všechny,“ prohlašuje roku 1918 Vladimir Majakovskij společně s dalšími členy futuristického hnutí v kolektivním Dekretu č. 1 o demokratizaci umění v duchu hesla „Literatura na ploty a malba na náměstí“. Majakovskij v manifestu vyzýval umělce a spisovatele, aby se okamžitě vyzbrojili barvou a štětci a omalovali a vybarvili všechny boky, čela a prsa měst, nádraží i železničních vagonů pohybujících se po celé zemi. Jednou z praktických realizací této výzvy bylo vyzdobení fasády Bílých kasáren v běloruském Vitebsku provedené v roce 1919 Kazimirem Malevičem, Elem Lisickým a studenty místní Lidové školy umění u příležitosti druhého výročí založení Výboru pro boj proti nezaměstnanosti. Spolupráce nové moci a umělecké avantgardy ale netrvala dlouho. Konec autentického umění v ruských ulicích se pojí s rokem 1932, kdy přišel zákaz jakýchkoli nezávislých uměleckých spolků a vznikl Svaz sovětských výtvarných umělců. Od té doby až do rozpadu SSSR se jediným povoleným a ideologicky správným směrem stal socialistický realismus. Umění sice v podobě monumentálních mozaik, soch a velkolepých fresek i nadále zůstávalo součástí veřejného prostoru, ale vznikalo pod přísnou státní kontrolou.

Až po Stalinově smrti se postupně začíná probouzet druhá vlna ruské avantgardy, kterou představovali takzvaní nonkonformisté. Šlo o uzavřené spolky, které se často věnovaly sociál­ním otázkám, jejich tvorba však jen málokdy opouštěla prostory bytů či uměleckých ateliérů. Výjimkou byla takzvaná Buldozerová výstava, která za svůj neoficiální název vděčí strojům, jež ji 15. září 1974 na pokyn bezpečnostních složek zničily ještě předtím, než většina účastníků stihla svá díla vůbec vybalit. K dalším neoficiálním akcím patřily výlety, které v polovině sedmdesátých let pod vedením Andreje Monastyrského podnikala skupina Kolektivní akce. Nemožnost sebevyjádření ve veřejném prostoru vedla účastníky akcí mimo městský prostor. Během své existence tak skupina uskutečnila přes sto výprav do polí a lesů Moskevské oblasti. Důležitými aspekty její činnosti bylo vytváření propojených situací a získávání nových diváckých zážitků. Výsledkem výletu mohlo být například vystavení transparentu s nápisem: „Na nic si nestěžuji a všechno se mi líbí, nehledě na to, že jsem zde nikdy nebyl a o těchto místech nic nevím.“

Mnohem otevřenější antisovětská hesla vnesli roku 1976 do ulic Leningradu umělci Ulij Rybakov a Oleg Volkov, jejichž nápisy na tramvajích nebo památkách v centru města mimo jiné hlásaly: „Svobodu můžete ukřižovat, ale lidská duše zůstane navždy nespoutaná!“, „Pryč se stranickou buržoazií!“ a „SSSR je vězením národů!“ Tyto vzkazy samozřejmě v ulicích dlouho nevydržely a neposlušní umělci dostali šest a sedm let natvrdo.

Chuj na Rudém náměstí

Nezávislé politické umění vstupuje do ruských měst až s rozpadem Sovětského svazu. V roce 1995 Alexandr Breněr na Lubjanském náměstí přímo před budovou ruské bezpečnostní služby FSB udělal performanci, během níž se představil jako obchodní ředitel, mával rukama a vykřikoval: „Všechno je v pořádku! V poklidu pokračujte v práci! Jsem váš nový obchodní ředitel!“ O rok později tentýž performer postříkal kečupem běloruskou ambasádu. Tehdejší soudy tuto akci interpretovaly jako teroristický akt, což nakonec vedlo k Breněrově emigraci do Izraele.

Proměnu reklamních plakátů, které zaplnily ruská města v devadesátých letech, si vzalo za úkol hnutí zAiBi (Za autonomní a bezplatné umění). V roce 1998 umístili jeho členové na propagandistické reklamy s patriotickými hesly úryvky básní Velemira Chlebnikova, Alexandra Ivanoviče Vveděnského, Igora Letova, Janky Ďagilevy, Josifa Brodského nebo Osipa Mandelštama. Ještě větší odezvu měla dřívější akce hnutí E. T. I. (Vyvlastnění území umění), která se pod názvem Chuj uskutečnila 18. dubna 1991 na Rudém náměstí. Byla načasovaná tak, aby se kryla s okamžikem, kdy bude uveden do platnosti nový zákon o morálce, jenž zakazoval užívání sprostých výrazů na veřejnosti pod trestem odnětí svobody až na patnáct dnů. Účastníci tak během této provokační performance poskládali na náměstí ze svých těl slovo „chuj“. Záhy se objevila policie, která během svého zásahu účastníky zvedala ze země a tahala je za vlasy. Sami aktéři zpětně na akci vzpomínali se slovy, že se policie pokoušela „zvedat chuj za chlupy“.

Mezi ulicí a galerií

Street art, jak ho známe ze západní kultury, pronikl do Ruska na konci osmdesátých let. Téměř celou sovětskou epochu, ale i v devadesátých letech v ruském umění ve veřejném prostoru převládaly spíše performance. Graf­fiti se stalo neodmyslitelnou součástí měst až na přelomu tisíciletí, kdy začaly vznikat různé festivaly a první velké výstavy. Od té doby zájem o umění ve veřejném prostoru v Rusku nepolevil. Nejznámější akcí se stal Pyj v zajetí FSB z roku 2010. Členové skupiny Vojna tehdy namalovali na moskevský zdvihací most přímo před budovou FSB obří mužský pohlavní orgán tak, že po jeho vztyčení na něj bylo vidět přímo z oken budovy.

Na pomezí aktivismu a happeningu se pohybují „monstrace“ – masové umělecké akce ve formě demonstrací s hesly a transparenty. Obsah transparentů bývá z velké části absurdní a apolitický, zároveň se však nabízí více možností, jak slogany číst. Takový happening nemá scénář, dané je pouze místo a datum (1. května). První monstrace se odehrála v Novosibirsku z iniciativy Arťoma Loskutova a skupiny CAT (Contemporary Art Terro­rism) v roce 2004 a sešlo se na ní asi osmdesát lidí. Od té doby se tyto akce konají pravidelně a rozšířily se postupně i do jiných měst Ruské federace.

Otevřenější sociální poselství má práce moskevského umělce Kirilla Kto, který se proslavil vystřiháváním očí na velkoplošných reklamních plakátech nebo zanecháváním provokativních vzkazů ve veřejném prostoru prostřednictvím barevných písmen. V nultých letech byl Kto aktivním členem skupin No Future Forever nebo Začem? (Proč?), dnes se však jeho díla nacházejí v Treťjakovské galerii, Muzeu street artu v Petrohradě, Moskevském muzeu moderního umění a také v mnoha soukromých sbírkách. Tento vývoj pouze kopíruje světovou popularitu street artu, který se ovšem i díky velkému zájmu státních institucí a reklamních společností rozdělil na povolený nebo přímo podporovaný a ilegální, sociálně kritický. V roce 2013 tak v rámci projektu Nejlepší město na světě vzniklo na objednávku moskevského odboru kultury během čtyř měsíců sto padesát velkoplošných graffiti objektů. Jednalo se o „skvělou příležitost“ pro mnoho umělců, jak zviditelnit svou tvorbu a vydělat peníze. Realizace této zakázky nicméně vedly i k debatě o etické dimenzi v tvorbě současných streetartových umělců. Podobné spolupráce zbavují street art kritického náboje a poněkud připomínají sto let starý příběh avantgardních umělců, kteří se po několika letech svobodné tvorby museli identifikovat s jedinou povolenou podobou umění, anebo přestat veřejně působit. Ne každý však čelí podobným dilematům – například členové uskupení ZUKCLUB dle vlastních slov vůbec neřeší, jestli spolupracují se soukromou firmou, politickou organizací nebo se jedná o vládní objednávku. Jiným (opět nejen ruským) trendem je příprava projektů přímo pro galerii, kde se dílo schová před obyvateli města pro oči několika tisíc vyvolených, čímž ovšem „streetartové“ umění směřuje zpátky k designu a formalismu.

Autorka je komparatistka.