Člověk se nestane zvířetem

Brněnské HaDivadlo pro letošní „nerůstovou“ sezónu přišlo s dvěma adaptacemi literárních děl – Moby Dickem na motivy Melvillovy klasiky Bílá velryba (1851, česky 1933) a Zdí (1963, česky 2019) rakouské autorky Marlen Haushoferové. Do vzniku obou inscenací zásadním způsobem zasáhla pandemie: premiéra Moby Dicka byla od jara 2020 přeložena hned několikrát; Zeď se v červnu 2021 dočkala alespoň online ochutnávky na webové stránce zed.hadivadlo.cz. Hry tak posléze neplánovaně skončily v jedné dramaturgické sezóně, čímž vznikl působivý kontrast. Obě inscenace se totiž – každá po svém – věnují témuž tématu: vztahu člověka ke zvířatům, přírodě i sobě samému.

Vrzání lanoví

Moby Dick, který si kromě Melvilla pomáhá i úryvky z děl jiných autorů (Vladimíra Boudníka, Ivana Diviše, Josepha Conrada, Donny J. Haraway, Nathaniela Hawthorna, Johna Hollowaye, Édouarda Levého, H. P. Lovecrafta, Rezy Negarestaniho, Nicanora Parry, H. D. Thoreaua, Maxe Webera) a snaží se tak rozvinout a aktualizovat atmosféru díla z poloviny 19. století, naladí publikum už v předsálí, které evokuje rybářskou loď s kormidelnickou kabinou a káděmi. V sále se pokračuje scénou s kázáním „milovaným námořníkům“ o Jonášovi a velrybě, jelikož vyrazit na výpravu a přitom nenavštívit kostel by se mohlo velrybářům na moři šeredně vymstít.

Melvillova Bílá velryba byla ve své době výraznou – a nutno dodat, že nepochopenou – románovou formou, neboť kromě vyprávění o zarputilé snaze o pomstu na tvorovi, který zmrzačil kapitána Achaba na těle i duši, byla slepencem ironicky­-realistických obrazů práce lovců, kteří vyrážejí na několikaměsíční plavbu oceánem za vorvani, aby získali co nejvíce cenného velrybího tuku, používaného především na svícení, a také takřka biblickou alegorií o smyslu života i počínání civilizace. Ani v dramaturgickém zpracování Matěje Nytry a režii Rastislava Balleka není jednoznačné, kdo by měl být v příběhu hrdinou a proč. Klidně jím může být černý a malý – a proto šikanovaný – Pip, zbabělec, který vyskočí z rybářského člunu a zblázní se strachy, zanechán ostatními lovci moři napospas. Finálním obrazem je zpochybněna dokonce i vážnost samotného cíle Achabovy sebevražedné mise: slavný Moby Dick se v lidské podobě polonahý a potřený bílou barvou plácá po jevišti a „chrlí“ ze sebe vincentku…

Atmosféra je skutečně budována dokonale: slyšíme vrzání lan, před námi se houpe zavěšená police s petrolejovou lampou, scénou bloudí zelený paprsek laseru, který naznačuje mořskou hladinu, smrtelný zásah i cestu k cíli, nebo také zářící harpunu křtěnou nikoli ve jménu Otce, ale ďábla. Z porcování „masa“ v kontejneru třemi postavami ve žlutých pláštěnkách se obrací žaludek. Moby Dick je tak především sérií výrazných, působivých a nevídaných výjevů. Jenže to s sebou přináší také kusovitost, neurčitost a nejistotu, co si s viděným a slyšeným vlastně počít. Ano, román získává na síle zmnožováním, vrstvením nesouvisejících obrazů, doplňováním takřka nesmyslných detailů a dějovými odbočkami, které nemají jiný význam než vyvolat dojem nesmírnosti fikčního světa, jehož obzor se ztrácí v mlze. Ale na komorní scéně se tento dojem nedaří zopakovat. Rozbíhavost, jež v knize naznačovala šíři, se v inscenaci HaDivadla stává útržkovitostí, z níž celek vyvstává především tehdy, máme­-li povědomí o předloze.

Sama mezi zvířaty

Koncentrovaná Zeď tvoří k divergenci Moby Dicka protiklad, byť s ním sdílí vysokou míru alegoričnosti. Román Marlen Haushoferové má formu deníkových zápisků ženy, která přežila apokalypsu a zůstala sama, jen se zvířaty, na lovecké chatě, obklíčena jakousi neviditelnou stěnou, „hladkou chladnou překážkou“. Psaním deníku se vyrovnává s osamělostí, izolací a posléze i se smrtí zvířecích bytostí, v jejichž zaopatřování našla hlavní smysl života („jestliže jednou opravdu nebude existovat nic, přestanu žít“). Přežívá díky zásobám, kterými se příbuzní, k nimž přijela na návštěvu, chystali řešit problém „celkové neudržitelnosti“. Co se s nimi stalo ani co se stalo s jejími dětmi, stejně jako s celým okolním světem, hrdinka netuší.

Tísnivému příběhu o samotě a konci na realističnosti dodává zatápění ve skutečných kamnech nebo vsuvka, během níž se čeká, až žena přeřeže pilou kmen. Přes monologičnost textu předkládaného po kapitolách je hra překvapivě živá – především díky zvířecím rolím, jež si jejich představitelé vyloženě užívají a jimiž představení odlehčují. Žena, jejíž jméno přestalo existovat, protože ho nemá kdo vyslovit, varuje: „Člověk se nikdy nemůže stát zvířetem, zřítí se, nepoznav zvířecí existenci, rovnou do propasti.“ Své představy lidství se hrdinka nevzdává, ani když zastřelí neznámého muže, který zabil dvě z jejích zvířat.

Lidské počínání se ukazuje jako v jádru bezesmyslné v obou inscenacích – smrtí překvapivě nekončí jen lov v Moby Dickovi, ale i péče o druhé ve Zdi. Signifikantní je i to, jakou roli hraje v obou kusech rádio – v případě Moby Dicka jako úvodní a závěrečný šum útržků nesčetných vět prolétajících nekonečnou rozlohou světa, ve Zdi coby mlčení na všech frekvencích – znak toho, že lidský svět přestal existovat. Mimochodem, experimentálně poetické zpracování Melvillova velrybářského románu má nyní v repertoáru pod názvem Za bílou velrybu i platforma pro performativní umění Terén, spadající stejně jako HaDivadlo pod Centrum experimentálního divadla. Fanouškům románové klasiky se proto do Brna určitě vyplatí vyrazit.