LP, Kabinet records 2021
Nikdy bych nevěřil, že budu s perverzní rozkoší poslouchat dechovku. A ani v nejděsivějších snech mě nenapadlo, že mi dechovkové šlágry budou znít v hlavě bez přestání déle než měsíc a navíc mi to nebude vadit. Může za to výtvarník František Skála, který si nedlouho po vydání svého Debutu přizval třináctičlennou dechovou kapelu, oblékl tesilový oblek a nahrál album Pojď se mnou děvče mé. Při prvním poslechu pocítíte úžas z bizarní kombinace a Skálova suverénního vžití se do role, v níž mísí bodré světáctví Josefa Beka s procítěností Josefa Zímy. Vzápětí se necháte uhranout texty a frázováním, které by Skálovi mohli závidět i mnozí rappeři. Úvodní Husserlova přednáška, která má přes dvanáct minut, směšuje filosofický exkurs („pak tam přišel Husserl, ošklivě se userl/ když na záchod usedl, tak prkýnko prosedl/ on byl vždycky u zrodu, v tom měl velkou výhodu“) s tématy stáří a smrti, která pak až na tři neautorské skladby dominují celé nahrávce. Motivy vanitas, mementa mori a odcházení životních funkcí jsou vtipně rozvíjeny v textových hříčkách, z nichž některé mají sdělnou funkci maximy („zbyde jen prd, až přijde smrt“), jiné jsou ponaučením do života („nenakupuj matrace, když chceš pod širákem spát/ až pojedeš do pece, nebudou ti disko hrát/ co hlásili ve zprávách, nemusíš si k srdci brát/ jenom si všimni pohádky zimní/ než vyhoří ti agregát“). Jistě, funguje to jako žánrová zábava, ale v žádném případě se nejedná o parodii. Mnohem spíš jde o tvůrčí oživení zdánlivě mrtvých hudebních forem, při jejichž poslechu lze zapojit regresivní libido a jednoduše se pobavit, zasmát, případně si zatrsat.